Krátký komentář k vatikánskému dokumentu „Ad resurgendum cum Cristo“ -o pohřbívání zemřelých a uchovávání popela v případě pohřbu žehem. 

 

Jaké bude mít „Ad resurgendum cum Christo“ praktické dopady na pohřební rituály českých katolíků?

Dokument v zásadě nepřináší nic podstatně nového. Spíš připomíná zásadní věci a některá stanoviska se snaží aktualizovat s ohledem na současnou situaci v některých zemích. Hlavní myšlenkou celého dokumentu a tedy i jeho jednotlivých stanovisek k různým situacím je zachování úcty k zesnulému a odmítnutí takových postojů a názorů, které nejsou s křesťanstvím slučitelné, jako je nauka o reinkarnaci nebo představa, že smrtí člověk ztrácí svou individualitu a stává se jakousi bezejmennou součástí univerza. 

Z chápání úcty k zesnulému a tedy i k jeho tělu (mrtvole), které po smrti mezi námi zůstává, vyplývá také starost, aby místo pohřbu bylo důstojné (tedy hřbitov) a aby bylo také poznatelné, kdo kde je pochován. To umožňuje zachování jednotlivce ve všeobecné paměti (víme, kdo kde je pochován) a věřícího člověka to vybízí k modlitbě za zesnulého.  Z těchto důvodů je opakováno doporučení pohřbu do země jako požadavků na zachování úcty k zesnulému nejlépe odpovídajícímu a z tradice vyplívajícího způsobu. Zároveň je opakováno stanovisko z roku 1963, ze kterého se také v praxi vychází, že kremace není „nekřesťanská“, pokud není vyjádřením odporu k církvi nebo není projevem nějakého postoje ke smrti a k člověku, který by byl s křesťanstvím neslučitelný. 

Odmítána je jakási „privatizace“ zesnulého. Ten patřil za života nejen nejbližším, ale patřil právě tak do církve a do celé lidské rodiny. Z toho důvodu se odmítá a je zakazováno uchovávání popela zemřelého v domácnosti a samozřejmě jeho dělení mezi příbuzné nebo umísťování do upomínkových předmětů, byť třeba draze zdobených. Jak ale bylo řečeno na tiskové konferenci ve Vatikánu při představení dokumentu, za nedodržení tohoto zákazu nehrozí žádná sankce (viz české internetové stránky Radio Vaticana) .     

Ještě dodejme, že za největší problém v naší zemi lze dnes považovat masivní rozšíření pohřbů bez obřadu. Nejen, že je to psychohygienicky nevhodný způsob zpracování zármutku po smrti blízkých, ale je to vlastně absence důstojného rozloučení se zesnulým včetně poděkování za přínos, kterým pro druhé byl. Podobá se to odložení opotřebovaného nebo nepotřebného předmětu do kontejneru.  

 

Nebudou tedy katolíci využívat rozptylové loučky? (Dělají to dnes anebo ne?)

Katolíci nepochybně také využívají rozptylové loučky a jistě to budou někteří dělat i nadále. Jeden z pochopitelných motivů může být u osamělého člověka obava, že jeho hrob nebo místo uložení urny zpustne, a že se o něj nebude nikdo starat. Při procházce po mnohých hřbitovech to člověka snadno napadne, když vidí zpustlé, kdysi třeba honosné náhrobky. Na druhé straně je rozptyl „krokem do anonymity“ a pro pozůstalé, přátele a další osoby je to čin, který jim znemožňuje „přijít ke hrobu“, tedy zastavit se u konkrétní osoby, jejíž pozůstatky jsou na daném místě uloženy.    


Bude třeba vyvinout nátlak na obce, aby rozšířily rozlohu hřbitovů?

To si nemyslím, protože nelze předpokládat, že dokument doporučující nebo upřednostňující pohřeb do země bude ovlivňovat tolik lidí, že by to vyvolalo nutnost rozšíření hřbitova. Záleží ovšem na oblasti nebo zemi. Na Slovensku nebo v Polsku je pohřeb do země spíš výjimkou,v Čechách téměř pravidlem. 

 

Bude církev vydávat nějaká konkrétní doporučení pro své členy?

Záleží na oblasti, o kterou jde a o převažující praxi i o chápání smrti a pohřbu. Samozřejmě, že s obsahem dokumentu bude třeba věřící přiměřeným způsobem třeba seznámit, například prostřednictvím Katolického týdeníku, pastýřského listu nebo na některých internetových stránkách. 


Aleš Opatrný KTF UK