Jenom podivín umí zpaměti celé atlasy

Když jsem se vracela z pražské APLA (Asociace na pomoc lidem s autismem), tak jsem se ponořila do myšlenek, že jsem málem přejela zastávku. Na poslední chvíli jsem vyskočila z tramvaje. Stává se mi to často. Na zájezdu v Itálii jsem se třikrát ztratila. Když mě něco zaujme, úplně zapomenu na svět kolem. Když se vzpamatuju, jsou všichni pryč.

Na nádraží jsem byla brzy, tak jsem si chvíli sedla v parku před nádražím na lavičku. Podívám se do korun stromů – vlevo platan javorolistý, vpravo katalpa trubačovitá. Můj syn mi kdysi popisoval, co viděl v Rumunsku: „Asi nějaká masožravá kytka.“ Já jsem mu na to řekla rovnou od plotny, kde jsem vařila: „To není žádná kytka, to je houba a jmenuje se květnatec Archerův.“ Vytřeštil oči, vrhnul se do knihovny pro atlas hub, nalistoval podle abecedy květnatec a užasle pravil: „Ano, to je přesně ono!“ Jenom opravdový podivín umí zpaměti celé atlasy. 

Aspergerův syndrom je jednoduše řečeno vysoce funkční autismus

Mám postižení, kterému se říká Aspergerův syndrom. Jednoduše se dá říct, že je to vysoce funkční autismus. Jeho výhodou je skvělý mozek a nadprůměrná paměť. Nevýhodou je všechno ostatní. Nevím, jestli je na světě nějaký autista, který je opravdu rád, že je tím, čím je. Snad kromě malých dětí, které si ještě neuvědomují, že jsou takový „mimozemský výsadek“.

Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra (PAS), které mají společné zejména  to, že nejsou léčitelné. Způsobuje je odlišný neurologický vývoj během nitroděložního života. Tzv. psychoterapie spočívají hlavně v tom, že nám psychiatři a psychologové vysvětlují, jak funguje běžný, tedy neurotypický člověk, abychom se naučili s ním jednat. Potíž je v tom, že každý z lidí reaguje poněkud odlišně, nejde na to udělat tabulka v Excelu, takže jsme často zmateni a reagujeme podivně. Vy zíráte, my zíráme...

Většina z nás se nedokáže lidem dívat do očí

Tváříme se pitomě, takže nás pak lidé mají za pitomce. Dokud nepřijde řeč na téma, ve kterém se vyznáme. To pak uděláme fundovanou přednášku, že publikum jenom užasle hledí.

Většina z nás se nedokáže lidem dívat do očí. Je to příliš namáhavé. Já nemůžu zároveň přemýšlet nebo mluvit a zároveň se někomu dívat do očí. Pokud se s úsměvem dlouho dívám někomu do očí, tak se ulejvám a vůbec neposlouchám, co říká. Jednou jsem chtěla kamarádovi, kterému umřela maminka, říct opravdu upřímně, jak je mi to líto, a dívat se mu přitom do očí, protože vím, jak na tom lidem záleží. Nacvičovala jsem to doma před zrcadlem a byla jsem přesvědčena, že to zvládnu. Když přišla ta chvíle a měla jsem říct „Upřímnou soustrast“, přistoupila jsem k němu, upřímně mu pohlédla do očí a řekla „Všechno nejlepší“!

Když se mě dřív někdo zeptal „Jak se máš?“, začala jsem pokaždé usilovně přemýšlet. Ona to není vůbec jednoduchá otázka, ani není specifikováno období, ve kterém se nějak mám, a promyslet to všechno chvíli trvá. Než jsem našla odpověď, jak se vlastně mám, dotyčný zpravidla nevydržel a odešel. Naučila jsem se tedy, že mohu odpovědět „Dobře“, a není to lež, ani když se zrovna dobře nemám. Že ten dotyčný vlastně ani nechce vědět, jak se mám (proč se na to tedy ptá, to nevím). V okamžiku, kdy jsem získala jakousi společenskou jistotu a naučila se odpovídat, jeden kamarád se zeptal: „Co je u vás nového?“ A jsem tam, kde jsem byla.

Chování autisty

Co se týče mého chování – já nemám často vlastní chování, většinou zrcadlím chování lidí, se kterými se potkávám. Chovám se laskavě k těm, co jsou na mě laskaví, a vyštěknu na ty, co po mně štěkají. Nedokážu se tvářit a reagovat intuitivně jako neautisti, musím nad tím uvažovat a na to v běžném styku není čas. Tak jsem se naučila zkopírovat protějšek. Jestli se tedy někomu nelíbí moje chování, tak by se měl asi zamyslet nad svým.

Druhým mým „hříchem“ je upřímnost. Když si o někom myslím něco nelichotivého, tak mu to prostě řeknu a nevidím rozdíl mezi vrátným a ředitelem. Takže pak často slyším „Jak sis to mohla dovolit?“ Na to neznám odpověď, to prostě nedovedu pochopit. Chovám se uctivě k vrátnému i k řediteli a řeknu do očí, co si myslím, vrátnému i řediteli, ne jenom vrátnému jako většina lidí.

Když mi někdo nadává, nasadím takový hokejistický výraz (čumím jako puk). Někteří lidé si to vysvětlují tak, že autista nemá city, nic ho nebolí a může se mu ubližovat. Je snad možné řezat rybu zaživa a myslet si, že ji to nebolí, jenom proto, že nekřičí nahlas? My autisti máme s city problém ne proto, že je nemáme, ale že jich máme příliš moc, jsme „přecitlivělí“, a když se snažíme zvládat situaci „uvnitř“, už nemáme dost energie, abychom ovládali situaci „venku“. Podobně je to i s pozitivními city, jsou hluboké a je jich moc. Já ten emoční přetlak ventiluju často tak, že se odklidím někam bokem s flétnou a hraju mariánské písně. To, co mi nejde vyjádřit slovy, vyzpívám flétnovými melodiemi. Je to i způsob modlitby, tak jsem vytáhla flétnu a hrála Ave Maria také v Bologni u hrobu sv. Dominika.

Autistické dítě je pro ostatní nevychovaný zmetek

Někdy si myslím, že údělem autistů je být ukřižován jako Kristus za hříchy, které nespáchali. Málokdo na světě zažije tolik odmítání, odsuzování a šikanování jako autisti. Málokomu jsou tolik podsouvány zlé úmysly jako autistům. Skoro nikomu není prokazováno tak málo milosrdenství jako autistům. Autistické dítě je pro ostatní nevychovaný zmetek. Autistický dospělý, který se vzteká, protože nedokáže srozumitelně vysvětlit, o co mu jde, je pro ostatní plný zloby a nenávisti. Řešení je většinou stejné: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj!“

Rozdíl mezi neurotypickým a autistickým člověkem je jako rozdíl mezi jablkem a ořechem. Jablko je hned k nakousnutí. Kdo zkusí kousnout do ořechu, vylomí si zub. Někdo ořech rozmrzele zahodí a ještě do něj kopne. Ale Bůh stvořil jablka i ořechy. A kdo má trpělivost, aby se dostal pod skořápku ořechu, najde chutné jádro. Tak je to i s autisty, Bůh je stvořil a viděl, že je to dobré. V mém nitru si Bůh učinil příbytek a já tam s ním ráda přebývám. Z každé mé slzy Bůh vytvoří nádherného barevného motýla, protože autisti milují motýly, a jednou budu přebývat u něj na louce plné motýlů.

V dubnu se připomíná přítomnost autistů v naší společnosti

Možná jste si všimli, že některé budovy jsou v dubnu nasvíceny modrými světly. Je to celosvětová aktivita, jež má za cíl upozornit na přítomnost autistů, kteří potřebují vaši pomoc. Ta pomoc spočívá především v přijetí a v povzbuzení, v neodsuzování. Pokud si nasvítíte kostel modrými reflektory a pak z něj vyženete autisty, protože autismus nejde odložit před dveřmi kostela, pak je celé svícení jenom druh jakéhosi folkloru, falešné gesto, jež se zcela míjí cílem.

Jitka Hosanna Štěpánková
redakčně upraveno - nadpis a mezititulky