„Církev potřebuje opravdové duchovní lidi, má-li obstát v situaci ohrožení. Obejde se bez konsistoří, ba i biskupů, bez škol, nemocnic a tisku, bez klášterů a poutí, bez biblí, eucharistie a kněží v nejkrajnějším případě - ale nepřežije bez lidí, kteří vzali Boží věc za svou, kteří nedožívají ale žijí církev, protože nemohou jinak, protože se dali proniknout životodárným Duchem; jejich život jer Kristus a umřít zisk (Flp 1,21).“
 
Pokusme se ve značné stručnosti o vystižení elkesiologie dnešního oslavence, monsignora doktora Oty Mádra.
 
Za základní prameny pro tento úkol považuji:
- Slovo o této době (1951)
- Modus moriendi církve (1977)
- Církev dnes a zítra (1971)
- Jak církev neumírá (1986)
 
    Druhým pramenem pro poznání jeho eklesiologie je ovšem jeho životní praxe, jeho životní dílo, jehož jsem mohl být v posledních téměř čtyřiceti létech svědkem. Jeho životní praxi bych přirovnal jakožto pramen poznání jeho eklesiologie k tradici, zatímco zmíněné psané texty k Bibli a to ve smyslu vztahu Písma a tradice, jak je vyjadřuji koncilová konstituce Dei verbum: jedno jediné Zjevení se projevuje v Písmu a tradici. Jedna Mádrova eklesiologie se projevuje v jeho textech i v jeho životě. 
 
     Tato eklesiologie není určována především příklonem k té nebo oné teologické škole, ostatně Mádr je morálním teologem, není specialistou v oblasti eklesiologie, ale je do velké míry určována společenskou situací, jak se vyvíjela a měnila od počátku padesátých minulého století. Byla to doba pronásledování církve zprvu s cílem její likvidace, později s cílem neutralizovat její vliv nebo ho využít pro potřeby komunistického režimu. Byla to také doba pokračující izolace české církve od dějů ve světové církvi, započatá prakticky už za okupace, která mohla být v době 2. vatikánského koncilu a po něm jen částečně a ne dostatečně zmírněna.
 
      Mádrova eklesiologie se tak vyvinula jako v prvé řadě eklesiologie české církve, byť je viděna v souvislostech života univerzální církve a to diachronním i synchronním pohledu. Zdůrazněme, že poměrně silnější je diachronní hledisko, je to církev současnosti viděna perspektivě dějin, ne ovšem pohled historizující. Mádr nerozvíjel eklesiologii jako univerzitní disciplinu. Ostatně byl morálním teologem. Jeho eklesiologie je jakousi eklesiologií z nutnosti a pro život. Je to eklesiologie utlačované a likvidované církve, v níž žil a se kterou se plně solidarizoval. Můžeme říci, že tak vytvořil praktickou eklesiologii církve, žijící v totalitním režimu. Jinak řečeno: odpovídal z hloubky víry na likvidační tlak, uplatňovaný státní mocí vůči církvi a to tak, že podněcoval a rozvíjel život církve v daném čase a v daných podmínkách. Předběžně můžeme říci, že jeho pohled na církev a na její život v období útlaku a pronásledování neobsahuje – na rozdíl od pohledu a postoje jiných - zejména:
 
-          falešné naděje (počítání s brzkým koncem komunistické vlády); 
-          defétismus, skepsi, pasivní postoj, omlouvající vlastní slabost špatnými podmínkami k životu;
-          snahu o záměrné a plánovité vytváření tajných paralelních struktur církve;
-          okázalý a provokující odpor;
-          koncese s režimem, jakým bylo např. Pacem in terris;
-          snahu o zachování struktur církve i za problematickou cenu, což byla do jisté míry cesta vatikánské diplomacie.
 
     S Tomášek Halíkem se domnívám, že jádro Mádrovy eklesiologie pronásledované a umírající církve se rodí v době jeho skrývání na počátku padesátých let, kdy napsal Slovo o této době a v období následného vyšetřování a soudu. Tehdy pohlédl i osobně smrti do tváře a odtud vychází jeho silná výzva k životu právě za okolností, přivolávajících spíš smrt než podněcujících život. Druhým podstatným bodem, z něhož vyrůstá jeho eklesiologie, je uznání vnitřních sil víry a života jednotlivce – křesťana (a v souhrnu církve), na kterých staví zásadně. Nestaví zdaleka tak na fungování struktur církve, kterými nijak nepohrdá, do nichž se tehdy, když je to možném, zapojí, ale nepřipisuje jim ani základní ani absolutní význam. 
 
Koncil akceptuje, a „neopájí se jím“. Jde mu stále více o vlastní život církve než o transmisi krásných idejí.
 
     Mádrova eklesiologie stojí do velké míry na jednotlivci. Nejde ovšem o individualismus. Církev, která má přežít v nepřátelství, musí tvořit především lidé se silnou charakteristikou opravdovosti, schopni nasazení : „Nesmíte se jen bránit. Církev musí růst. Pomáhejte hledajícím, učte je. I kdyby nám chybělo vše ostatní, máme k dispozici křest a dokonalou lítost. Jakými musíme být lidmi, abychom na tyto úkoly stačili? Křesťany neomezeně Božími, pokornými, hrdými, moudře opatrnými, prostě statečnými, co nejvíce silnými láskou.“[1]
 
Osobní kvality a statečnost ovšem netrvají bez podpory druhých. Bez okázalosti a zcela prakticky proto Mádr píše: „Prožívejte křesťanské společenství mezi sebou. Najděte se dva, tři čtyři stejného smýšlení nebo dvě, tři rodiny a dávejte si navzájem Božího Ducha. Čtěte společně Písmo a meditujte nad větami evangelia.“[2]
 
          Jak vlastně vidí Mádr církev v celku české a Evropské společnosti? V textech, kterými se zabýváme, je pro Mádra církev spíš objektivně samozřejmou součástí společnosti, které je ale vládnoucí mocí upíráno právo na svobodný a rozvíjející se život. Je to tedy církev žijící v nouzových, mimořádných podmínkách, která se sice utkává s atheismem a to i „lidovým“, ale která není ještě není odsunuta bez násilí na okraji mnohého dění v životě společnosti. Jinak řečeno Mádr ještě neřeší problém „církev a lhostejná společnost, která jí míjí“, ale „církev a ničící síly, které jí chtějí likvidovat“. Dá se říci, že situace ohrožené církve nedovolovala ani Mádrovi ani jiným pozoruhodným osobnostem v církvi v naší zemi zaznamenat onu pověstnou změnu paradigmatu, kterou lze charakterizovat změny ve společenském postavení církve v Evropě, jak se naplno projevila přibližně na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Zpoza železné opony bylo možné totiž sledovat jakž takž teologii na univerzitní úrovni, ale mnohem méně snadné bylo sledovat nejen teologické, ale společenské trendy a jejich vliv na život církve. Přesto je třeba zdůraznit, že Mádr nevidí církev v daném místě jako nutně trvale existující: „Vezměme přece na vědomí, že umírání patří k životu církve tak, jako zrození a plná zralost…Nás nyní zajímají umírající dílčí církve. Žádné z nich není zaručena pozemská nesmrtelnost.“[3] Rozvíjí proto v pověstném článku Modus moriendi církve úvahu o umírající církvi. To ale není pohřební řeč ani rezignace. Je vlastně překvapivou plamennou výzvou k životu: „ Přijmout smrt a „Neumřít“ – jak to jde dohromady? …Neumřít! To znamená nechtít nechat církev zemřít. Kdo umírá, ještě žije! I zcela slabý plamének života se může znovu rozhořet. Nic nás neopravňuje k tomu, abychom vlastní rezignací nahrávali smrti. Pasivní sebevražda není mučednictví. Čím tenčí je nitka, tím větší je její odpovědnost, aby přenesla život do budoucna.“[4] Za tímto pohledem stojí Mádrovo přesvědčení o nesmírném bohatství a vitalitě každého pravdivého křesťanského života, které zřejmě mohl poznat v kriminále na sobě i na druhých, tedy jako málokdo z nás.
 
    Pokud jde o interakci mezi církví a okolním světem, nevidí církev jako společenství, které by žilo izolovaně, uchráněné všech vlivů společnosti, ve které se nachází: „Dnešní církev je semeno vložené Bohem do lidské půdy a vyrostlé za dlouhá století do tohoto tvaru. Poroste dál. Vtělenému Slovu určila podobu rasa, národ a předkové, doplnily jí laskavé nebo katovské ruce a ve společenské rovině oddané či nenávistné jazyky. Tak i jeho církev je stále tvarována a pronikána kulturami, duchovními proudy a osobnostmi, ať je absorbuje nebo s nimi bojuje.“[5] Proto považuje za nutné, aby byla vypracována teologie pronásledované a umírající církve, kterou v teologické literatuře i v oficiálních prohlášeních církve postrádá a kterou vlastně sám tvoří. Proto také bez potíží přijímá koncil a vnímá při tom důležitou skutečnsot, kterou zdůrazňuje nynější papež: “Církev je jedna a táž před koncilem jako po něm. Kdyby ztratila kontinuitu, ztratila by sebe.“[6]
 
Nejrozsáhlejším Mádrovým textem s eklesiologickou tématikou je traktát „Jak církev neumírá“, který je napsán v polovině osmdesátých let. To nebyla léta svobody, ale spíš jisté adaptace na pozdní normalizaci, terén z velké části již přehledný se situacemi do jisté míry předvídatelnými. Mádr zde píše rozsáhlý traktát, který v sobě nese zásadní myšlenku, obsaženou v textech předchozích, že totiž na umírání je třeba reagoval silami života, a že je třeba vždy osobního nasazení jednotlivce a jeho věrnosti. Nicméně je to už podrobné a trochu školometské pojednání o tom, jak za vcelku známých podmínek žít církev co nejlépe. Text bych považoval nejspíš za určitý průnik eklesiologie a morálky, spíš rozváděný do detailů a systematicky uspořádaný, než burcující. Což době vzniku odpovídalo. 
 
     Pokusme se teď se vší opatrností stručně popsat, co Mádrova eklesiologie v zásadě neobsahuje. Nepopisujeme to proto, abychom snad tato méně obsazená nebo prázdná místa označili jako chybu či manko. Popisujeme to proto, poněvadž se zdá, že tyto mezery byly v české církvi obecně přítomny a jejich absence se nějakým způsobem projevovala a projevuje i po roce 1990.
 
      Jak už bylo řečeno, Mádrova eklesiologie staví zejména na jednotlivci. Domníváme se, že je to jednak úhel pohledu, daný klasickou morálkou a hlavně že to je postoj, vynucený okolnostmi pronásledování a nepřízně. Jednotlivec musel obstát, neměl se za koho schovat. Struktura církve byla místy rozmetána (biskupové, konsistoře, teologická učiliště, řehole, ale také intelektuální elita), místy podstatně paralyzována. Pověstná „eklesiologie communia“ druhého vatikánského koncilu byla realizovatelná jen omezeně a později populární a popularizované skloňování společenství ve všech pádech nebylo pro tvrdá léta pronásledování mnohde použitelným modem života. Druhé téma, které není v Mádrově eklesiologii téměř přítomno, je pneumatologický rozměr eklesiologie. To je pro klasickou teologii prvé poloviny dvacátého století na západě ovšem typické. Dalším výrazným rysem je, že Mádr řeší svou eklesiologií v podstatě život církve v této zemi, nikoliv v evropských souvislostech. Neznamená to, že by chtěl vytvářet „české katolické ghetto“, vědomí univerzální církve u něj silné je. Ale je to charakteristika vynucená okolnostmi. Můžeme snad říci, že určitá izolace od života a problémů univerzální církve a zejména církve v Evropě a nutnost církve v naší zemi bojovat o vlastní přežití v podmínkách totality vedly k určité „introvertní církevní mentalitě“ která se ve svobodě projevuje jako určité zahledění se do sebe a do vlastních problémů. 
 
Pokusme se ještě nastínit dvě důležitá Mádrova témata, která nejsou pouze nebo přímo eklesiologická, ale která tvoří jakousi trvale přítomno konstantu v jeho teologii i životní praxi.
 
Je to vztah horizontály a vertikály a jeho pověstný „teologický střed“.
 
Horizontála: láska k bližnímu, ohled na jeho potřeby. Je to jak přátelskost mezi křesťany, tedy uvnitř církve, tak zájem o ty, kdo jsou za hranicemi církve. Vertikála: vzestup k Bohu i ponor do sebe. Kde Mádr tuší nebo vidí osamostatnění jedné z těchto koordinát, bije na poplach.
 
Střed:
 
„Zdá se, že přichází čas pro aktivizaci středu, dosud více méně mlčícího. Jeho úkolem není stát se třetí skupinou, nýbrž vytvořit atmosféru pro plodnou, perspektivní diskusi…Rakouský episkopát vyhlásil v září 1977 generální linii „cesta nového středu“ s těmito zásadami:
 
1.      Žádný krok mimo obecnou církev a bez spojení s Římem.
2.      žádný návrat před koncil;
3.      církev se nemůže nikdy zastavit, musí jít stále vpřed.“[7]
 
Skončil bych nikoliv slovy vlastními, ale slovy jubilantovými. I když byla napsána v době nesvobody počátkem osmdesátých let, považuji je jednak za určité Mádrovo krédo, jednak za výzvu, kterou je třeba slyšel i dnes – ač nebo právě proto, že zní velmi provokativně, je-li vyřčena do prostoru svobody, ve kterém může církev umírat stejně rychle, jako v nesvobodě, a za kterou se osobně plně stavím:
 
„ Opravdové duchovní lidi potřebuje i církev, má-li obstát v situaci ohrožení. Obejde se bez konsistoří, ba i biskupů, bez škol, nemocnic a tisku, bez klášterů a poutí, bez biblí, eucharistie a kněží v nejkrajnějším případě - ale nepřežije bez lidí, kteří vzali Boží věc za svou, kteří nedožívají ale žijí církev, protože nemohou jinak, protože se dali proniknout životodárným Duchem; jejich život jer Kristus a umřít zisk (Flp 1,21)“[8].
 
Díky Bohu za to, že nám to jubilant nejen napsal, ale svým životem – spolu s jinými velkými sestrami a bratřími v pronásledované české církvi ukázal.
 

 
[1] Slovo o této době, str. 210.
[2] Tamtéž, str. 211.
[3] Mudus moriendi církve, str. 238.
[4] Tamtéž, str. 242.
[5] Církev dnes a zítra, str. 215.
[6] Církev dnes a zítra, str. 224.
[7] Tamtéž, str. 234.
[8] Duchovní vertikála, str. 52.



Text Aleše Opatrného pronesený při oslavách 90. jubilea Oty Mádra.

Rozhovor s Otou Mádrem
 






(Foto IMa)