Láska se dnes jeví jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou. Je to vskutku adekvátní popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřela milované osobě a započala tak cestu, která je vyjitím z uzavřenosti vlastního já a vykročením k druhému, aby byl vybudován trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou. (Lumen fidei 27.a)

Komentář:

Lacinými slovy o lásce jsme zaplaveni a to někdy i v oblasti církve. Láska, kterou člověk takříkajíc užívá jen pro sebe se ale stává sobectvím. V lásce, hodné toho jména, bere člověk vážně toho, koho miluje, stejně jako sebe.

K reflexi:

  • Uvědomuji si, že láska není pouhým vzplanutím (což je zamilovanost), ale je budováním vztahu k druhému či druhým?
  • Jsem schopen v lásce litovat těch, kdo zůstávají jen u vzplanutí a k lásce nedospějí, nebo je jen odsuzuji?