Malý kurz pastorace (01): Pastorální teologie a pastorace - úvod

Na těchto internetových stránkách začínáme na pokračování uveřejňovat malý kurs pastorální teologie, jehož autorem je vyučující pastorálních oborů na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze doc. Aleš Opatrný, Th.D. Opírá se zejména o obě konstituce o církvi 2. vatikánského koncilu a dotkne se řady (jistě ne všech) problémů, které jsou v pastoraci živé. Někdy tím, že klade osobám činným v pastoraci otázky, které vedou k reflexi, někdy tím, že se snaží nabídnout dobrá řešení. Rádi přijmeme doplňující nebo korigující texty, týkající se uveřejněných témat, které nám zašlete.

Co je pastorace

V oblasti katolické teologie mluvíme o speciální oblasti teologie, totiž i pastorální teologii a o činnosti, kterou nazýváme pastorace. Pastorální teologii charakterizuje dokument o výchově ke kněžství Pastores dabo vobis jako vědeckou reflexi o stálém růstu církve v dějinách silou Ducha svatého.¹ Pastorační činností se mnohdy rozumí činnost, která je nějak spjata s prací pastýře - kněze, s kostelem, udílením svátostí. Toto chápání není sice mylné, ale je zužující. Citovaný dokument mluví o pastoraci jako o podílu na milosrdné lásce Ježíše Krista.² A ta je nám představována v evangeliích. Z jiného úhlu pohledu můžeme říci, že církev, která je představována jako „všeobecná svátost spásy“ naplňuje tento svůj úkol, když se svým konáním podílí na spásném díle Ježíše Krista, tedy na jeho lásce k lidem. I takto lze v širokém horizontu vidět pastoraci, i když tento pohled zahrnuje ještě větší část činnosti církve, než kterou je pastorace.

     Pokud se budeme držet poměrně těsně významu slova „pastýř“, od něhož pojem „pastorace“ odvozujeme, můžeme věc pojmout také takto: Ježíš Kristus je „dobrý pastýř“, který vede každého, kdo se mu svěří, bezpečnou cestou k cíli, tedy vede ho k Bohu, svému Otci, k tomu, který člověk z lásky stvořil a chce ho při dosažení životního cíle s láskou navěky přijmout, čili dokonat v nebi jeho spásu. Všechno to, co člověku ukazuje Boží lásku (třeba i nevyslovenou), co ho vede k cíli, kterým je Bůh, co je tedy podílem nebo jakýmsi odleskem milosrdné lásky Boží, projevené v Ježíši Kristu, může být chápáno v širším slova smyslu jako pastorační činnost. Platí to ovšem za podmínky, že ten, vůči komu je tato pastorační činnost uplatňována, není nijak zbaven svobody, tedy přijímá vedení k Otci - ať už výslovně nebo nerozpoznaně – jako výsledek svých svobodných rozhodnutí, ne jako donucovací tlak nebo jako nutnou podmínkou, bez které by se ocitl bez pozornosti a lásky druhého člověka.

Pastorace v různých dobách

     Jestliže pastorace reaguje na konkrétní životní situace lidí, bude se zřejmě měnit se změnou jejich životních podmínek i změnou stavu společnosti. Zde si uvedeme jen jedno velmi hrubé rozlišení, které se ale vyplatí v praxi opakovaně reflektovat a použít.

     Pastorace v prvé polovině dvacátého století se v naší zemi děla ve společnosti, kterou sice zdaleka netvořili samí věřící křesťané-katolíci, ale které nebylo křesťanství kulturně cizí (a ke katolické církvi se v ní hlásilo více než 75% obyvatel!). V druhé polovině dvacátého století se pastorace děla za podmínek trvalého tlaku, který ji znesnadňoval a který chtěl jakoukoliv víru v Boha v podstatě vymýtit. Pastorace byla v podstatě zatlačena do sakrálních prostor, veřejná pastorační činnost byla povolena v okleštěné míře jen duchovním se státním souhlasem a vše ostatní, co se v této oblasti dělo (a nebylo toho málo), se dělo více či méně potají a tedy neveřejně. Od obratu na konci roku 1989 se pastorace děje opět v jiném prostředí. Tomuto prostředí je z velké části křesťanství kulturně vzdáleno, pro mnohé je neznámé ale to neznamená, že je přímo ateistické. Můžeme spíš mluvit o pluralitě osobních náboženských postojů v pluralitní společnosti. Je v ní pluralismus kulturní i náboženský, navíc doprovázený velkou nevzdělaností v oblasti náboženství všeobecně, až by bylo možno mluvit o jakési náboženské negramotnosti (mluvíme zde stále o převažujících trendech ve společnosti, ne o jednotlivcích, skupinách nebo lokalitách).

Pastorace v širším slova smyslu

     Skutečné pastorační postoje, snahy a činy vycházejí z víry křesťana. Setkávají se podle okolností s větší či menší vírou pastorovaného, ale také se situací, kdy se objekt pastorační péče k víře nijak nehlásí. Je-li pastorace chápána jako pomoc k životu, která i třeba nevědomě má více či méně směřovat k Bohu jako cíli, jak bylo uváděno výše, můžeme o ní mluvit v tomto smyslu i u lidí, kteří se k víře nehlásí. Musíme jí ovšem odlišit od evangelizace; mohli bychom jí někdy ale chápat jako preevangelizační činnost. V každém případě můžeme pastoraci charakterizovat jako činnost, která vychází z vědomí, že každý člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu (toto spolu s hříšností je výchozí stav člověka) a pro každého je připravena možnost dovršení, tedy konečné záchrany – spásy v Bohu. Jinak řečeno: pastorační práce představuje pomoc životnímu pohybu člověka, stvořenému k Božímu obrazu, ale „infikovaného“ hříchem k vymanění se z moci zla (záchrana, vykoupení Ježíšem Kristem),  k životu z Ducha a k dosažení Boha jako definitivního životního cíle na konci života. Tento dynamický pohled považujeme za velmi důležitý. Měl by mimo jiné bránit tomu, aby byla pastorace viděna jen jako soubor jednotlivých aktů, které mají člověka buď „napravit“ nebo mu mají zajistit určité dobro od Boha, aniž by se uvažovalo o tom, kam, jak a s čí pomocí se dotyčný na své životní cestě pohybuje.

Antropologické východisko

      Může se zdát, že pastorační činnost je chápána jako veskrze praktická pomoc člověku, ve které záleží na víře a činorodé lásce pastorujícího a teoretické úvahy o člověku jsou v tom případě zbytečné. Jenže dnešní pluralita názorů se týká také názorů na člověka. V názorech a  postojích lidí najdeme velké rozpětí – od pohledu na člověka jako na někoho, kdo se příliš neliší od říše zvířat („opice s palcem obráceným proti prstům“) až po názory, které vidí člověka jako součást božstva či jako osobu, mající sama od sebe božské atributy. I u křesťanů samotných však najdeme velké rozdíly v chápání a mnohá zjednodušení. Jedno z nejčastějších, které je navíc považováno za velmi zbožné, spočívá v podcenění tělesné stránky člověka ve prospěch duše. Jenže celý člověk je stvořen k Božímu obrazu - člověk, který je jednotou duše i těla.³ A po Kristově vzkříšení je také zřejmé, že každý člověk, který na něm bude mít podíl, bude vzkříšen jako proměněná bytost - jednota těla a duše (stojí za to přemýšlet chvíli nad tím, co vlastně opakujeme každou neděli, když se ve vyznání víry modlíme „věřím v těla vzkříšení!“).

   Další rozdílnost v názorech najdeme v pohledu na cíl života člověka. Je jen světu imanentní, tedy nemíří nijak za hranice, vymezené narozením a smrtí? Počítá s pokračováním života jen v díle, které po sobě zanechá, případně v dětech? Nebo ho zajímá pouze to, co lze na tomto světě a v tomto životě prožít a užít? Nebo je cíl života člověka transcendentní, tedy překračující hranice smrti? A je tato transcendence osobní a jedinečná, což je křesťanská víra ve vzkříšení, nebo je vyjádřena nadějí na převtělování (reinkarnaci)? Tyto úvahy nevedeme proto, abychom zpochybnili křesťanské učení o člověku, ale proto, abychom si uvědomili, s jak různými koncepty člověka se dnes setkáváme. A jak proto musí být hluboké a jasně uvědomělé naše křesťanské chápání člověka (je dobré si pročíst a  promyslet v KKC odstavce 355-373, 396-412, 1691, 1700-1709).

    Rozhodně nestačí redukovat křesťanský obraz člověka pouze na tvrzení, že je to tvor, který má smrtelné tělo a nesmrtelnou duši (to ostatně tvrdí v nějaké formě i jiné náboženské systémy). Jestliže „tajemství člověka se opravdu objasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“,⁴ potom je nutné k plnému pochopení člověka mít víru ve vzkříšení, bez něhož nelze vidět celou životní pouť vtěleného Slova.

Můžeme shrnout do tvrzení, že zásadním východiskem každé pastorační práce má být úcta k člověku jako osobě, Bohem stvořené, láska k Bohu a člověku ve smyslu velkého přikázání lásky a pohled na člověka s perspektivou vzkříšení.