Je známou skutečností, že víra každého křesťana má dvě spolu související stránky: stránku subjektivní, která zahrnuje vztah člověka k tomu, komu nebo čemu věří jakož i jeho osobní důvody (motivy) pro tuto víru a stránku objektivní, kterou jsou předměty víry, které sdílí s druhými lidmi, v případě katolíka ponejvíce s církví. Můžeme se tedy ptát komu člověk věří, proč věří a v co věří a proč věří právě v to, v co věří. Jinak řečeno: věřím jen sobě, nebo věřím pro autoritu druhých (církev, rodiče, společenství či jiná autorita), nebo prostě s druhými v to, co věří oni? Věřím tomu, co je mi církví nebo nějakou věrohodnou osobou předestřeno, nebo věřím jen v to, co jsme prozkoumal a uznal za hodné mé víry? Věřím jen v to, co jsem se naučil? Věřím v to, v co se „má věřit“ (podle církve, podle rodinné tradice)?  Mohli bychom to také redukovat na dvě otázky: co z mé víry stojí na mém osobním přesvědčení a co na postoji autority, kterou respektuji?

Různé podoby víry

Podíváme-li se dnes na situaci víry lidí, kteří žijí svou víru v katolické církvi, můžeme najít různé typy víry a jejich kombinací. Řada starších lidí přijala obsahy své víry pro autoritu církve, dál je nezkoumali, ale podrželi je ve svých životech a tak žijí svou víru s určitou setrvačností, která je chrání od pochybování i od ztráty víry. Současně ale tento postoj nepodporuje růst a prohlubování jejich víry. Jiní mají za sebou jasné a někdy i dost dramatické rozhodnutí pro víru. Mnohdy věří navzdory svému (rodinnému) okolí. Tato víra z rozhodnutí je mnohdy zkoušena, ale bývá živá a tedy má potenciál růstu a prohlubování. Jiní věří proto, že svou víru převzali od rodiny, později ji přijali za vlastní a dál pracují na jejím růstu. To je asi nejšťastnější varianta. A pro úplnost musíme ještě připomenout dva postoje, které jsou s vírou nějak spojovány. Tím prvním je „křesťanství bez víry“. Je to buď vcelku nereflektovaná ale občas deklarovaná příslušnost člověk ke křesťanství, která je chápána jako určitá kulturně - morální identifikace člověka s křesťanstvím (slavit Vánoce, prohlížet si sakrální památky, preferovat čestnost a poctivost před zlodějstvím a vypočítavostí apod.) nebo uznávání Ježíše Krista a jeho poselství jako definice správného postoje, ovšem bez víry v Trojjediného Boha, vzkříšení a věčný život atd. Na druhé straně stojí pak „víra bez křesťanství“. Jsou to osobní tvary víry a to od víry, že „něco nad námi musí být“ přes různé kombinace prvků z různých náboženství, pověr a esoterických praktik až po téměř křesťanskou víru, která ale nebere a nechce brát v potaz církev jako směrodatný a nezbytný prostor přijetí, růstu a zrání víry.   

Víra pro autoritu a víra z rozhodnutí

V současnosti se setkáváme s dvěma poněkud krajními přístupy ke skutečnosti křesťanské víry a jejího motivu v životě člověka. Někteří mají za to, že dnes lidé v naší zemi (převážně nebo všichni) věří z vlastního přesvědčení, ne proto, že by jim to nějaká autorita poručila. Tomu tak   do jisté míry je, protože sotva lze u dospělého člověka předpokládat, že by nějakou autoritu uznal natolik, aby mu mohla prostě poručit věřit. Na druhé straně jsou ale ti, kteří se domnívají, že víru je třeba podat s nesmlouvavou autoritou, která by měla chránit od pochyb i od odpadnutí od víry. Opírají se o vlastní zkušenost nebo o zkušenost s jinými lidmi. Znají takové osoby, které mají touhu po autoritě, která by je zbavila v oblasti víry pochybností a vlastně také odpovědnosti. Nebo se domnívají, že věci opravdu dobré a prospěšné, mezi něž křesťanskou víru právem řadí, je třeba lidem nařídit nebo alespoň velmi autoritativně podat, aby tak byli chráněni od přijetí něčeho jiného co by jejich život poškozovalo nebo znehodnocovalo. 

Můžeme s určitým zjednodušením říci, že víra pro autoritu se vyskytuje i dnes, ale jen u některých lidí. Záleží přitom na jejich věku, protože starší ročníky vyrůstaly v mnohem autoritativnějším prostředí, než je tomu dnes, autorita u nich hraje větší roli, a také na psychickém ladění, protože např. úzkostný člověk si rád poslouží oporou autority. Víra, stojící převážně na osobním rozhodnutí, je dnes častá zejména u konvertitů a obecně je považována za žádoucí stav. Poctivě ale poznamenejme, že i víra, stojící na osobním rozhodnutí, má zpravidla při svém vzniku i v dalším životě určitou oporu v autoritě věřícího člověka nebo skupiny osob, kterou se věřící rozhodl uznávat. Je to ale zpravidla autorita neformální, nikoliv autorita  formální, zvenčí „přidělená“.   

Víra a tradice

Slovo tradice je v běžném církevním prostředí někdy používáno poněkud zavádějícím způsobem. Je to tehdy, když se za tradici považuje především nebo jen to, nač byli zvyklí rodiče či prarodiče nebo to, „co se u nás (doma, na vesnici, v kostele) vždy dělalo (říkalo, zpívalo, atd.)“. Pro křesťanskou víru je ale podstatné a nosné, že stojí na „tradici apoštolské“, čili na tom, co bylo do apoštolů a jejich žáků přijato a dále předáváno (tradere = předávám) jakožto zásadní obsahy víry. Tato apoštolská víra byla a je žita, prohlubována a rozvíjena v dalších staletích. Není to tedy ani subjektivní výmysl náš neb někoho z našich předků, ani pouhá zvyklost, která se dlouho udržela. V křesťanství jde ovšem zásadně o udržení, předávání a rozvíjení apoštolské víry, ne o pouhé udržení zvyků (tradic, o nichž v době křesťanských svátků donekonečna mluví v radiu: kapr, stromeček, dárky o vánocích, malovaní vajíčka o velikonocích, atd..). To znamená, že jde o víru, jejíž obsah je předán tradicí, a jejíž přijetí je volbou, která v sobě nese přijetí této tradice a s prostředím, kde víra žije a předává se, a tím je církev. 

Nauka víry a praxe víry

V chápání praxe víry dochází mnohdy k určitému zúžení. Praxe víry není totéž co morálka, i když morálka k ní patří. A také to není pouhé vykonávání zbožnosti (modlitba, účast na bohoslužbě) i když i toto k praxi víry neodlučitelně patří.  Na druhé straně nepovažujeme za dostatečnou praxi víry zcela soukromé, subjektivně utvořené náboženské praktiky („modlím se nejlépe v lese, já si vše se svým Bohem vyřídím osobně, nikoho na to nepotřebuji“, atd.). Jakkoliv si osobní přesvědčení člověka a jeho upřímně konaná náboženská praxe zasluhují úctu, je třeba poctivě říci, že praxe křesťanské víry nemůže být omezena ani jen na některá společné akce (bohoslužba), ani jen na osobní konání ve skrytosti. Praxe víry představuje takové „vedení života“ (životo-správu), které je závislé na evangeliu, tedy na přijetí zvěsti o Božím království, na akceptování Ježíšovy cesty kříže a na víře ve vzkříšení, když bychom měli jmenovat zásadní a nezbytné „opěrné body“ křesťanské víry. Tato praxe víry nemůže být nahrazena pouhým tradováním (správné!) nauky. Ona ze správné  křesťanské nauky vychází, je přijata do života a ovlivňuje orientaci věřícího prakticky ve všech otázkách a úkolech, které život přináší. 

Je samozřejmě také pravdou, že ze špatné nauky vyrůstá nedobrá životní praxe.

Víra a naděje

Má-li víra „nést“ životní praxi, potom nemůže být bez podstatné složky naděje. Křesťanská naděje je ovšem něco podstatně jiného, než naděje, že budou „ s pomocí Boží“ splněny mé sny, má přání nebo že „vše dobře dopadne“. Křesťanská naděje má svůj kořen v Božích zaslíbeních, která se plní. K jejímu poznání a pochopení vede křesťanská víra. Tato víra koření v minulosti, tedy v apoštolské víře, která roste ze Starého zákona a z Ježíšových slov i činů. Protože je jejím hlavním obsahem vykoupení definitivně platné (výhled, že „Bůh bude všechno ve všem“), odkazuje k budoucnosti - má eschatologické zaměření. Křesťanská naděje tedy stojí na přesvědčení, že Bůh plní a splní to, co slíbil, ovšem s dodatkem, že zde na zemi z toho zažíváme jen část. Úplné uskutečnění Božích zaslíbení nelze očekávat na tomto světě do Ježíšova druhého příchodu, ale až v plnosti Božího království. To znamená na konci časů, po Ježíšově druhém příchodu, lidově „v nebi“. 

Co víru poškozuje nebo i ničí

Pro víru není nebezpečné nebo dokonce ničící jen její špatné předání, nezaviněná nebo i zaviněná „nepravověrnost“. Živou víru může oslabovat nebo deformovat křesťanův strach, aby byl vždy, všude  a do všech důsledků pravověrný, tedy aby předem vyloučil jakýkoliv omyl nebo nedorozumění, které může život přinášet. Tak může být zdravá praxe víry zaměněna za snahu o topornou slovní správnost: vše je řečeno správně, ale život člověka v mnohém běží jinak, světem víry nedostatečně nebo nesprávně formován. Dalším nebezpečím je povýšení osobních preferencí v oblasti víry a zbožnosti na normu víry, která je platná bez diskuse. Tím vším lze víru „zneškodnit“: je sice správně vyslovována, ale strachem toho, kdo jí přibližuje, je připravena o svou životodárnou dimenzi. Nebo je trváním na osobních preferencích natolik zúžena, že takto podaná může být k užitku jen některým, totiž těm, kteří mají preference stejné.  

Je třeba rozlišit:

Slovo „věřit“ má takřka neohraničený obsah. Především je třeba rozlišovat to, v co věříme, tedy obsah víry, a to jak věříme, tedy osobní přijetí víry a její integraci do života. Správné obsahy víry, které v sobě nesou jádro apoštolské víry, jsou nutné. V katolické církvi jsou v zásadě zajišťovány magisteriem, tedy učitelským úřadem církve. Toto magisterium ovšem nedefinuje a nesleduje každou maličkost a také nemůže nahradit osobní přijetí víry. Apoštolskou víru má člověk nejen souhlasem rozumu přijmout, ale také si jí osobně osvojovat a včleňovat jí do svého života. Protože se věřící křesťané vyskytují v různých dobách a v různých osobních životních okolnostech, bude také jejich osobní pojetí víry vypadat mnohdy odlišně. Je třeba proto stále usilovat o rozlišení zdravého či nezdravého jádra víry a osobního „stylu“ víry, který patří té či oné epoše a tomu či onomu jedinci. Je-li za nesprávné považováno vše, co se liší od osobního stylu určitého jedince, je to špatné hodnocení. Pokud bychom naopak veškerý důraz položili na osobní přesvědčení, na autenticitu osobního „zabarvení“ víry, a neptali se po jejím obsahu, bylo by to také špatně.

Zkušenost víry

Je to další pojem, který patří do tématu „víra“. Tato zkušenost je nesporně důležitá, je autentická, ale v podstatě nepřenosná. Nikdo nemůže druhému člověku „darovat“ svou zkušenost víry a dokonce ani nelze chtít, aby každý uznal osobní zkušenost svého bližního jako nepochybně platnou. O osobní zkušenosti víry může věřící svědčit a ti, kdo mají souhlasnou osobní zkušenost, budou jistě potěšení takřka plným vzájemným pochopením. I když nelze nadřadit osobní zkušenost víry zásadním obsahům víry, tedy apoštolské víře, je ona zkušenost velmi cenná a je třeba vést věřící  k tomu, aby jí ve svém životě odhalovali (ne sami „inscenovali!“) a ukládali si jí v paměti jako osobní bohatství.

Životní situace, ve které se křesťan nachází, výchova ve víře, kterou prošel, jeho vzdělání a osobní zaměření (praktik, estét, hloubavý člověk atd.) do jisté míry určují jeho osobní styl zbožnosti. Tento styl je u každého poněkud jiný a mnohdy se mění i s věkem. V církvi jsme „odsouzeni“ k tomu, abychom tuto různost stylu a různost preferencí témat víry a zbožnosti navzájem snášeli. To se daří zejména tehdy, když nikdo nedělá ze svého osobního stylu styl univerzální, který buď u všech předpokládá nebo ho vnucuje jako normu.

Zásadní obsahy víry

S papežem Janem XXIII. máme chápat, že zásadní obsahy víry jsou neměnné, ale jejich způsob jejich podání a hlásání se s časem mění podle toho, jak roste vnikání křesťanů do jejich obsahů a také podle toho, jak se mění kultura života, ve které a se kterou mají komunikovat. A hlasatel má udělat vše proto, aby umožnil druhému člověku tyto zásadní obsahy přijmout a včlenit do života. Jde tedy o to, aby jakousi osou hlásání bylo credo, tedy apoštolské vyznání víry, a to bylo podáno tak, aby mohlo být včleněno do života konkrétního člověka žijícího v konkrétní kultuře. Důraz na credo je dáván proto, poněvadž bez něho ztrácí řada důležitých výpovědí víry v chápání vyučovaných svou oporu, jsou jaksi „ve vzduchu“. Proto 2. vatikánský koncil mluví v dekretu o ekumenismu o nutnosti vnímat a respektovat hierarchii pravd. To neznamená rozdělení pravd na „důležité a nedůležité“, ale to, že „existuje řád neboli hierarchie pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanského učení“ (UR11). Obrazně řečeno: dům se staví od základů, ne od střechy, byť i ta je velmi důležitá. A rozvod elektřiny je možný až tehdy, když jsou postaveny zdi a stropy.   

Osobní přijetí a žití víry

Přijetí je zpravidla proces, kde se uplatňuje řada prvků, ne pouze lidská svoboda (ochota).

Osobní přijetí  pravdy víry znamená její včlenění do struktury myšlení, cítění i lidských vztahů - je to komplexní skutečnost. K žití víry může být člověk sice ochoten, to ale neznamená, že je vždy toho přijetí v danou chvíli schopen.

Mají-li se zásadní obsahy víry stát formující součástí života člověka, potom nezáleží jen na jejich „správném podání“ (na slovní ortodoxii), ale na jejich přiměřeném osvětlení a prezentování, aby je druhý člověk mohl přijmout a včlenit do svého života. To se neděje jednorázově. Proto zpravidla nelze očekávat jejich automatické přijetí bez určitého „procesu přijímání“. Užitečným modelem procesu přijímání a vrůstání do životní praxe církve je katechumenát, rozdělený do stupňů. V procesu přijímání obsahů víry může mnoho znamenat už samotná ochota k přijetí, které se ještě nepodařilo realizovat. Naopak nátlak k přijetí může vést k pokrytectví. 

Zkušenost víry

O osobní zkušenosti lze svědčit, nelze jí ale předat jako jakousi „znalost“. Zkušenost víry udělá člověk ve svém životě, který je v každém případě originální, byť se odehrává v podobných nebo skoro stejných vnějších okolnostech, jako život některých jiných lidí. Tato zkušenost se tedy odehrála v originálním životním příběhu a v něm je srozumitelná. Pro druhého člověka je proto spíš inspirativní, než normativní. Mnohdy mívá podobu nenápadné historie, ne mimořádného a nápadného zážitku. Obecně platí, že žití víry samo o sobě ke zkušenosti víry vede.  

Osobní styl zbožnosti

Zbožnost v širším slova smyslu je něco, co je v zásadě v možnostech každého člověka a co je jeho potřebou. I ti, kdo se prohlašují za nevěřící, mívají nějaký předmět svého uctívání a také způsob, uctívání, který je jim vlastní. Pokud má člověk křesťanskou víru skutečně přijatou a integrovanou jako součást svého života, potom jde o křesťanskou (katolickou) zbožnost. Ta je průsečíkem obsahů víry, osobních intelektuálních, kulturních i citových požadavků či preferencí. Proto má některé zásadní prvky společné (např. modlitba, úcta k eucharistii), ale v důrazech na její jednotlivé prvky a tedy i v konkrétních podobách je do jisté míry u každého styl zbožnosti individuální. Je proto  nebezpečné zaměňovat určitý styl zbožnosti za úplnou charakteristiku obsahu víry osoby či skupiny a podle stylu zbožnosti bez dalšího stanovovat či určovat „míru pravověrnosti“. Právě tak by bylo scestné vnucovat osobní styl zbožnosti druhému člověku nebo druhým lidem. Tento osobní styl může být inspirací, ale nikdy ne normou.

Osobní styl zbožnosti se mnohdy v průběhu života člověka více či méně mění.

Co učit a k čemu vést:

Jednotlivé důrazy a povzbuzení, které jsou určeny těm, kdo mají zodpovědnost za výchovu druhých, mohou vést k otázkám, co preferovat, k čemu především vést. K osvojení a vyznávání správné nauky? Ke správné životní praxi?  K silnému osobnímu rozhodnutí? K podpoře subjektivního uchopení víry?  K poslušnosti vůči církvi? To všechno jsou ovšem jen zdánlivé varianty. Jde o jednotlivé aspekty, které mají v každém případě svou důležitost, byť bude akcent někdy položen na ten nebo onen z nich. Důležité je, že má-li víra ovlivňovat (proměňovat!) život člověka, potom musí úzce souviset s jeho reálnými životními otázkami a prožitky. Jakkoliv křesťanská víra obsahuje „vše, co se člověka týká“, okamžitý stav člověka „vybírá“ z pokladu víry především jisté téma (nebo témata), související s aktuální životní etapou i situací, která se zpravidla časem mění. Proto je důležité, aby byl „obzor víry“ člověka natolik široký, aby mohl ve svém osobním „pokladu víry“ nalézt pokud možná vždy to, co je právě potřebné.

Zásady, platné pro všechny

Určitě je třeba dlouhodobě vést: 

  • K osobnímu vztahu ke Kristu a k církvi.

  • K osobní odpovědnosti za to, jak realizuji praxi víry.

  • K ochotě stále korigovat své pojetí a svou praxi víry s tím, co žije (učí, slaví, vyžaduje) církev.

  • Ke korekci jednostranností, daných povahou jedince.

Toho se ovšem nedosáhne pouhým proklamováním požadavků, memorováním správných formulací, napomínáním nebo podněcováním nadšení. Člověk má být veden nejen k poznání pravd víry, ale k postupnému vnikání do hloubky tajemství. Zde nejde o nic elitního, přístupného jen některým, ale o celoživotní snahu postupovat dál v poznávání, přijímání a vnímání obsahu toho, co církev učí a co je určeno k životu člověka. Učeně se to nazývá mystagogickým postupem.

Při tom všem se nesmí zapomenout, že víra, naděje a láska k sobě neodlučitelně patří. A jejich dobrá realizace se neobejde bez moudrosti.