Zkušenosti se sektami
lze formulovat v několika tezích:

Zkušenosti z pastorace v České republice, týkající se sekt a shrnutí poznatků za poslední dvě desetiletí let lze formulovat v několika tezích:

  1. Tzv. sekty ohrožují minority v církvi (společenství, rodina, jedinec), ne katolickou církev jako takovou. Tím není jejich destruktivní vliv bagatelizován, ale představovat je jako největší nebezpečí pro církev je omylem.
  2. „Nová náboženská kultura“ je fenomén v postmoderní společnosti všudypřítomný s mnoha kulturními a historickými souvislostmi. Jeho prvky difundují do církve mezi její členy, kteří se cítí stále být řádnými údy církve.
  3. „Sekta“, totiž uspořádaná nová náboženská společnost (např. Moonova sekta, Scientologická církev, Rodina lásky atd.), je snáze uchopitelná než difúzní náboženský synkretismus, který představuje „nová náboženská kultura“, o které se soudí, že je dnes nejvíce na postupu a lépe se před ní varuje.

Obrazně lze říci, že fenomén sekt a nových nekřesťanských (pseudo) náboženských proudů představuje zpravidla vůči křesťanství nebezpečí podobné, jaké představují bacily a viry pro lidské zdraví. Určitá koncentrace je běžná, zvýšená koncentrace představuje zvýšené riziko, ale ne nemoc samu. I v infekčním prostředí neonemocní každý, ale není dobré do něho vyslat člověka s oslabeným organismem. Podobně tedy není dobré ani bagatelizovat význam sekt a nové religiozity, ani vidět v sektách stohlavou saň, která se chystá co nevidět církev zadusit. Vyplácí se proto soustředit pozornost na informování o sektách zejména tam, kde se sekty nejčastěji etablují a vědět, které skupiny osob jsou výrazněji ohrožené.

Ze zkušeností v České republice můžeme vyvodit následující poznatky:

Různé sekty mají různé cílové skupiny. Pro některé (např. Svědkové Jehovovi) jsou typickou cílovou skupinou lidé nejistí, toužící po autoritě, osamělí a společností nepreferovaní. Pro jiné (např. Moonova sekta) prostředí vysokých škol. V zásadě se dá říci, že organizované sekty s touhou po větším společenském vlivu se mohou uplatnit a šířit ve velkých městech a snaží se zpravidla proniknout do intelektuálního prostředí (transcendentální meditace, moonisté), případně do škol (scientologové). Menší města (většina našich měst pod 150.000 obyvatel) jsou pro ně zpravidla příliš „malým lovištěm“. Některé sekty se snaží proniknout přes zdánlivou nebo skutečnou charitativní pomoc nebo pomoc handicapovaným skupinám, které se netěší dostatečné podpoře.

Výrazněji ohrožené skupiny nebo typy jednotlivců:

  • lidé z typicky špatného rodinného prostředí (rozvrácená rodina, střídající se druhové nebo družky jednoho z rodičů, rodiny alkoholiků nebo rodiny nefunkční atd.)
  • jednotlivci z rodin nábožensky chladných a povrchních, toužící v dospívání či rané dospělosti po opravdovém a ne pouze zvykovém náboženském životě
  • odrůstající děti velmi autoritativních otců, které na prahu dospělosti hledají opět silnou autoritu, kterou najdou ve vůdci sekty
  • děti z rodin citově extrémně chladných
  • lidé trpící svou osamělostí a nezakotveností
  • jednotlivci toužící po maximalistických formách náboženství (náročnost, nesmiřitelná opravdovost, elitní výběr členů apod.), které běžné církve neuspokojí
  • lidé zklamaní nebo svým okolím neuznávaní, toužící po uznání a naplnění života
  • mladí lidé se silným sklonem k životnímu experimentování

Existuje ovšem řada lidí, které natrvalo pohltila sekta, u nichž se nevyskytuje žádný z uvedených znaků. Vstup do sekty bývá totiž vším jiným, než výsledkem racionálního procesu. Motivace lidí, vstupujících do sekty, bývá kombinací mnoha motivů, které mnohdy nejsou ani dodatečně rozpoznatelné.

Pokud jde o prevenci vůči vstupu do sekt, došli jsme k těmto několika zásadám:

  • správně a střízlivě o sektách informovat (bez zesměšňování, podceňování nebo démonizace sekty)
  • vést vzděláním i prohlubováním života z víry k jistotě ve vlastní pozici víry
  • podporovat komunikační schopnosti - kdo komunikuje, není tak snadno osamělý
  • vychovávat k dialogu, pro který je sektářská mentalita nepřijatelná
  • nabízet mladým lidem pokud možno přiměřená a dostatečně otevřená společenství 
  • brát vážně starosti a smutky lidí, zejména mladých, i když jsou objektivně málo významné

Nová religiozita je v drtivé většině s křesťanstvím neslučitelná

Jak už bylo řečeno, je nová religiozita či nová náboženská kultura mnohem méně postižitelná a popsatelná. Její elementy (meditační techniky, holotropní dýchání, různé relaxační praktiky, ale také nauky o reinkarnaci či o duchovních sférách, se kterými člověk může komunikovat či do jisté míry disponovat) jsou zejména ve větších městech nabízeny na každém kroku a někdy se definují jako nová náboženství, jindy jako elementy nové či současné spirituality. Mnohdy jsou vydávány za něco, co má dnes své místo všude, tedy i v křesťanství, jindy jako praktiky, které jsou neutrální vůči velkým náboženstvím. Ve skutečnosti jsou v drtivé většině s křesťanstvím neslučitelné a mnohdy jsou prvými dvířky do úplně jiných náboženských systémů a k jiným věrám, než je křesťanství v jeho nejrozšířenějších podobách (katolicismus, protestantismus, pravoslaví).

Touhy lidí po duchovní hloubce je třeba brát velmi vážně

Je nutno popravdě říci, že někdy duchovně velmi chudá nabídka běžného „farního provozu“ má určitou vinu na tom, že lidé odcházejí hledat jinam. Podobně může k bloudění či zabloudění napomoci i nedbalá nebo nesprávná informovanost o nabízených duchovních či pseudoduchovních proudech a praktikách, jejich nezodpovědné doporučování nebo naopak jejich neadekvátní démonizace. Touhy lidí po duchovní hloubce a náboženské opravdovosti je třeba brát velmi vážně, rozhodně není možné je odbýt jen jako „vymýšlení si“ nebo jako nedobrou touhu po originalitě. Na druhé straně je třeba vidět ohroženého člověka v tom, kdo těká a hledá další a další „duchovní vzrušení“. Takový člověk je na nejlepší cestě do nějaké extrémní skupiny či sekty.

Úkolem křesťanů není boj proti sektám, ale hlásání evangelia

Jako i jinde ve světě i u nás se vyskytují v církvi lidé, kteří našli smysl života v boji proti všemu a proti všem, kdo přesahují jejich obzor. Zdá se, že silná démonizace sekt a nových náboženských skupin je u některých přímo úměrná jejich neschopnosti změnit nebo unést neúspěšnost osobní nebo neúspěšnost církve v daném prostředí či regionu. Tito lidé bohužel tak přehánějí, že dosahují opačného efektu, než zamýšleli. Jejich přehnané vědomí nebezpečnosti sekt, nedůvěryhodná argumentace a nekřesťansky zlovolná difamace rozumného člověka od sekty neodradí, ale buď vzbudí zvědavost, nebo popře i dobré argumenty a varování toho, kdo chce ukázat na nebezpečí. Nakonec je nutné říci, že neexistuje žádný postup, jak dosáhnout plné imunity vůči svodům sekty. Informovanost, hluboká, uvědomělá víra, život v dobrém společenství křesťanů jsou jistě elementy správné a účinné prevence proti sektám.

V některých kruzích je stále třeba připomínat, že hlavním úkolem křesťanských církví a jednotlivých křesťanů není boj proti sektám, ale hlásání evangelia. Evangeliem má být křesťan fascinován, ne sektou, ne podivnými praktikami nové náboženské kultury, ne odporem proti nim. A poučit se samozřejmě může a má ze všeho - i z existence a tvářnosti toho, co do jeho víry a života nepatří.

 

Jak se orientovat, jak pomáhat?

Nejhrubší a nejjednodušší síto pro zachycení skutečně nebezpečných, ne jen nesympatických nebo neznámých uskupení, je vztah k dobru a zlu a znaky manipulace. Jestliže nějaká skupina hlásá ideologii zla, jako např. satanisté, nemůže být pro lidi přínosem. Podobně skupiny hlásající nenávist k jiným etnickým nebo náboženským skupinám. Problém nastane ale tam, kde nějaká náboženská nebo pseudonáboženská skupina se ohání dobrem, láskou, prospěchem celému lidstvu, a my nevíme, o koho vlastně jde.

Zde lze použít několik velmi jednoduchých kritérií:

  • jasná identita skupiny. Jestli někdo někoho zve a láká, má být jasné kam a ke komu. Ti, kdo chtějí pozvaného přijmout musí být schopni se jasně představit, včetně jmen a adres. Jinak jsou naprosto nedůvěryhodní.
  • identita po stránce náboženské. Skupina by měla být schopna jasně a srozumitelně formulovat svou víru, nauku, dát k dispozici své knihy, učební texty atd. Jakmile jsou jen pro „vyvolené“, nebo jakmile skupina „mlží“, má-li vyjádřit svou identitu nebo rozdílnost od hlavního proudu křesťanských církví, není důvěryhodná.
  • separace příznivců a členů. Když vstup do náboženské skupiny je otevřeně nebo skrytě podmiňován oddělením se od dosavadních přátel a zejména rodiny, je třeba zbystřit pozornost. Pokud má být stoupenec nějak separován, musí být jasné kde, u koho a proč bude, a musí být nějaká možnost veřejné kontroly. Požadavek přerušení vztahů k rodinným příslušníkům a dosavadním přátelům je podezřelý, vybízí k obezřetnosti, je-li otevřeně hlásán, je pak velmi nebezpečný, pokud je skrytý.
  • finanční otázky. Pokud skupina nabízí například testy a kursy, za které se platí a položky se kurs od kursu zvyšují nebo nabízí-li skupina „odpracování“ těchto dlužných položek ve svých zařízeních, má stoupenec naději, že bude buď ožebračen, nebo učiněn na skupině zcela ekonomicky závislým. Rovněž je hodné pozornosti, je-li darování finančních částek, majetku nebo odevzdávání pravidelných příspěvků v hlásání sekty pevně svázáno s duchovním pokrokem či obrácením a je vydáváno za jeho projev.
  • kulturní kompatibilita. Ať už se někomu tradiční křesťanské církve (katolická, protestantské, pravoslavná) líbí nebo ne, jisté je, že patří do našeho kulturního světa, který samy z velké části také formovaly. Pokud jsou učení a praxe náboženské skupiny naprosto odlišné od naší kultury (např. hnutí Hare Krišna, Srí Chinmoy apod.) a nechce se nijak asimilovat, potom bude jistě svým exotismem pro některé lidi přitažlivé, ale členství ve skupině zároveň prakticky znemožní běžnou kulturní a společenskou komunikaci. Což v důsledcích znamená izolaci a závislost na dotyčné skupině, a to je právě něco, co mladým lidem nemůžeme doporučit.
  • dosavadní historie skupiny. Pokud skupina svou dosavadní historii skrývá nebo ji zjevně falšuje, není věrohodná. U skupin nám neznámých je třeba pátrat po tom, odkud přicházejí, kde už delší dobu působí a tam se pídit po zkušenostech, které s nimi jsou. Mnohdy užasneme nad vlkem v rouchu beránčím.
  • agresivita, nátlak. Při bližším zkoumání můžeme rozlišit, zda skupina jedná skutečně mírumilovně a respektuje svobodu člověka, nebo zda působí agresivně, byť by to bylo skryto za fasádou jakési agresivní pseudolásky. Agresivita prozrazuje snahu omezit či suspendovat svobodu rozhodování eventuálního stoupence skupiny.

 Co tedy dělat, abychom mladým lidem pomohli?

  • oprostit se od protináboženských nebo pseudonáboženských  předsudků, čili odvážit se kritického myšlení.
  • ujasnit si zřetelně vlastní pozici.
  • opatřovat si seriózní informace o skupinách, které mají na  lidi nám svěřené vliv nebo se ho snaží získat. Neinformovanost nebo užívání zkreslených informací kritika diskvalifikují.  
  • objeví-li mladý člověk náboženskou skupinu, která ho nadchne, neshazovat tento „objev“,  ale snažit se co nejdéle uchovat úroveň skutečného dialogu.
  • uvádět mladé lidi do světa věr a náboženství (čili zajistit solidní religionistickou orientaci).
  • všímat si osamělých a frustrovaných - nenajdou-li dobré  přátele, skupinu, jsou pro mnohé sekty nejlepší „potravou“.
  • vyhnout se extrému, kdy po absolutním ateizmu doporučíme vše náboženské bez rozlišení. Právě tak nesetrvávat na rigidním protináboženském postoji, který vylučuje jak dialog, tak nepředpojaté hodnocení náboženských fenoménů.
  • uvádět mladé lidi do bohatství evropského kulturního i filozofického dědictví.
  • respektovat rozsah a hloubku vlastních znalostí a nepodávat informace povrchní nebo přímo nesprávné.
  • nezaujímat a priori nepřátelský postoj vůči sektám, ale v každém případě zaujímat přátelský postoj vůči mladým lidem, i problémovým, kteří jsou jejich potenciálními či skutečnými oběťmi.