Kdo někdy potřeboval vymyslet pro děti program, ať už v rámci zábavného odpoledne, výletu či tábora, ten s velkou pravděpodobností sáhl po některé z knížek Miloše Zapletala, jako například Hry v přírodě, Hry ve městě a na vsi, Hry na hřišti a v tělocvičně.
Jak jste se dostal k napsání knih o hrách?
Rád jsem si hrál už jako malý klouček, v tomhle jsou asi všechny děti stejné. V patnácti letech jsem se stal rádcem skautské družiny, o tři roky později jsem převzal vedení celého oddílu. Pro ně jsem potřeboval hry, spoustu her. Zakladatel světového skautského hnutí Robert Baden-Powell kdysi řekl, že skauting je hra. Hra má skutečně významnou, nezastupitelnou úlohu na všech skautských podnicích, od družinových a oddílových schůzek v klubovně přes vycházky a výpravy do přírody až po letní tábory. Proto jsem začal v roce 1950 hry sbírat. Nasbírané hry jsem zkoušel především v oddíle, který jsem po léta vedl. V době, kdy byl skauting zakázaný, působili jsme ve Svazu turistů jako TOM.
Když viděl v roce 1985 moji rozsáhlou sbírku redaktor Vladimír Dobrovodský, vyzval mě, abych ji zpracoval pro nakladatelství Olympia. Již předtím jsem napsal menší monografie o hře, ale tohle bylo něco jiného. Tak vznikla čtyřsvazková Velká encyklopedie her, která má na 2 500 stran. Dal jsem do ní ty hry z různých zemí a různých dob, které považuju za nejlepší.
Kde jste hry a nápady na hry získával?
Některé hry jsem se naučil od jiných rádců a vůdců, jiné jsem našel v české herní literatuře. Ale pořád toho bylo málo. Proto jsem se obrátil k zahraničním pramenům. Během padesáti let jsem prostudoval stovky knih v nejrůznějších jazycích a vypsal z nich tisíce her a herních motivů. Byla to především literatura etnografická. Vynikajícím zdrojem pro mne byli i zahraniční studenti na našich vysokých školách. Nemusel jsem jezdit do Afriky ani do Asie, našel jsem je v liberecké koleji. A pochopitelně jsem na základě dlouholetých zkušeností vymýšlel sám hry přesně na míru svému oddílu.
Které hry jste hrál jako dospělý ve vlastní rodině s dětmi či vnuky?
Když byly naše dvě dcery malé, učili jsme je hry, které jsme znali z vlastního dětství. Nechtěli jsme, aby upadly do zapomnění hry s kuličkami, kamínky, školky s míčkem, skákání panáka a další pěkné zábavy. Říkám učili, ale to není správný výraz, prostě jsme je se svými dětmi hráli. Doma jsme trávili společný čas hrami stolními, především deskovými. Začínali jsme obecně známou hrou Člověče, nezlob se, která je indického původu. Někdo nad ní ohrnuje nos, ale to jsou lidé, kteří si neuvědomují, že malé dítě má někdy velké problémy s posunováním figurek po herním plánu. A že princip náhody, který tu hraje hlavní roli, dává i pětiletému špuntovi šanci porazit tatínka, vynikajícího šachistu. Od téhle prosté hry jsme se později dostali ke hrám náročnějším, třeba prastarým vrhcábům, o kterých píše Komenský v knize Orbis pictus.
Hry jsme hrávali pochopitelně také na výletech, sami i s přáteli. Myslím si, že rodina, která si spolu hraje, bývá soudržnější.
V čem vidíte přínos her pro život člověka?
Hra v nejširším slova smyslu je od nejútlejšího dětství základním vývojovým a výchovným prostředkem. To, co je pro dospělého práce, to je pro dítě hra. Hry rozvíjejí pohybové schopnosti, při hrách se vytvářejí vztahy mezi jedinci i v kolektivu, děti se při nich učí spolupráci, seznamují se s tím, že v lidské společnosti existuje soupeření. Hra má velký význam při mravní výchově, dítě se učí zachovávat poctivě pravidla, snášet prohru, ale i unést vítězství. Hra vnáší do šedivého dne vzruch a radost. Je to jedna z nejlepších forem odpočinku, to platí pro každý věk.
Mohl bych tu ještě citovat slova holandského historika a filozofa J. Huizingy z jeho pozoruhodné knihy Homo ludens, ten dokonce považuje celou lidskou kulturu za formu hry.
Rád jsem si hrál už jako malý klouček, v tomhle jsou asi všechny děti stejné. V patnácti letech jsem se stal rádcem skautské družiny, o tři roky později jsem převzal vedení celého oddílu. Pro ně jsem potřeboval hry, spoustu her. Zakladatel světového skautského hnutí Robert Baden-Powell kdysi řekl, že skauting je hra. Hra má skutečně významnou, nezastupitelnou úlohu na všech skautských podnicích, od družinových a oddílových schůzek v klubovně přes vycházky a výpravy do přírody až po letní tábory. Proto jsem začal v roce 1950 hry sbírat. Nasbírané hry jsem zkoušel především v oddíle, který jsem po léta vedl. V době, kdy byl skauting zakázaný, působili jsme ve Svazu turistů jako TOM.
Když viděl v roce 1985 moji rozsáhlou sbírku redaktor Vladimír Dobrovodský, vyzval mě, abych ji zpracoval pro nakladatelství Olympia. Již předtím jsem napsal menší monografie o hře, ale tohle bylo něco jiného. Tak vznikla čtyřsvazková Velká encyklopedie her, která má na 2 500 stran. Dal jsem do ní ty hry z různých zemí a různých dob, které považuju za nejlepší.
Kde jste hry a nápady na hry získával?
Některé hry jsem se naučil od jiných rádců a vůdců, jiné jsem našel v české herní literatuře. Ale pořád toho bylo málo. Proto jsem se obrátil k zahraničním pramenům. Během padesáti let jsem prostudoval stovky knih v nejrůznějších jazycích a vypsal z nich tisíce her a herních motivů. Byla to především literatura etnografická. Vynikajícím zdrojem pro mne byli i zahraniční studenti na našich vysokých školách. Nemusel jsem jezdit do Afriky ani do Asie, našel jsem je v liberecké koleji. A pochopitelně jsem na základě dlouholetých zkušeností vymýšlel sám hry přesně na míru svému oddílu.
Které hry jste hrál jako dospělý ve vlastní rodině s dětmi či vnuky?
Když byly naše dvě dcery malé, učili jsme je hry, které jsme znali z vlastního dětství. Nechtěli jsme, aby upadly do zapomnění hry s kuličkami, kamínky, školky s míčkem, skákání panáka a další pěkné zábavy. Říkám učili, ale to není správný výraz, prostě jsme je se svými dětmi hráli. Doma jsme trávili společný čas hrami stolními, především deskovými. Začínali jsme obecně známou hrou Člověče, nezlob se, která je indického původu. Někdo nad ní ohrnuje nos, ale to jsou lidé, kteří si neuvědomují, že malé dítě má někdy velké problémy s posunováním figurek po herním plánu. A že princip náhody, který tu hraje hlavní roli, dává i pětiletému špuntovi šanci porazit tatínka, vynikajícího šachistu. Od téhle prosté hry jsme se později dostali ke hrám náročnějším, třeba prastarým vrhcábům, o kterých píše Komenský v knize Orbis pictus.
Hry jsme hrávali pochopitelně také na výletech, sami i s přáteli. Myslím si, že rodina, která si spolu hraje, bývá soudržnější.
V čem vidíte přínos her pro život člověka?
Hra v nejširším slova smyslu je od nejútlejšího dětství základním vývojovým a výchovným prostředkem. To, co je pro dospělého práce, to je pro dítě hra. Hry rozvíjejí pohybové schopnosti, při hrách se vytvářejí vztahy mezi jedinci i v kolektivu, děti se při nich učí spolupráci, seznamují se s tím, že v lidské společnosti existuje soupeření. Hra má velký význam při mravní výchově, dítě se učí zachovávat poctivě pravidla, snášet prohru, ale i unést vítězství. Hra vnáší do šedivého dne vzruch a radost. Je to jedna z nejlepších forem odpočinku, to platí pro každý věk.
Mohl bych tu ještě citovat slova holandského historika a filozofa J. Huizingy z jeho pozoruhodné knihy Homo ludens, ten dokonce považuje celou lidskou kulturu za formu hry.
