Mezi slušnými lidmi se o smrti veřejně nemluví
Smrt byla vyhoštěna z křesťanského kázání. O "posledních věcech" se už nemluví. Trvá jakési špatné svědomí a nevolnost. Světská a laická kultura si zvolila cestu, jak odstranit myšlenku na smrt. Udělala z ní tabu. Mezi slušnými lidmi se o ní nesmí veřejně mluvit. Protože tato kultura nemůže dát na ni kloudnou odpověď, odhodlala se k mlčení, a dokonce k mlčenlivému spiknutí. Hřbitovy byly pokud možno vypuzeny za město, aby byly co nejvíce z dohledu. Má se za to, že se smrt odstraní, když se odstraní myšlenka na smrt.
V jednom italském velkoměstě vznikla po válce nová přepychová čtvrť. Stavitelé rozhodli, že v ní nesmí být žádný kostel. Důvod: zvonění umíráčku a pohled na pohřeb by mohl rozrušit citlivost občanů. Dospěli jsme tak daleko, že vůči smrti se někteří křesťané omezují na to, že nemají jinou obranu a jinou odpověď než ... její umlčení. Takto se ale smrt NEpřemůže! Smrt se vysmívá mlčenlivému spiknutí proti ní.
Pohled na život pod úhlem smrti
Dívat se na život z pozorovatelny, jíž je smrt, je neobyčejnou pomůckou, abychom dobře žili. Jsi v úzkých, máš problémy a nesnáze? Zahleď se dopředu, postav se do správného bodu. Podívej se na věci ze smrtelného lůžka. Co bys potom chtěl, aby se bylo stalo? Jakou důležitost bys přičítal těmto věcem? Počínej si takhle, a budeš spasen! Máš s někým spor? Pohled na věc ze smrtelného lůžka. Co bys potom chtěl: abys byl vyhrál, nebo byl pokořen? Abys byl ukázal svou převahu, nebo odpustil?
Kdo věří ve mne, i kdyby umřel...
Na čem záleží, je víra. Každému učedníkovi opakuje zmrtvýchvstalý Ježíš to, co řekl jednoho dne Martě: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu? Credis hoc?“ (J 11,25-26) Blaze těm, kdo cítí, že mohou s milostí Boží a z hloubi srdce odpovědět: „Ano, Pane, věřím! (J 11,27)
(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt,
Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 44)
Další texty k tématu smrt naleznete zde
