Můj kněžský vzor
V chrámu Panny Marie v Malých Svatoňovicích působil za mého kněžského mládí P. Jan Nádvorník. Obdivoval jsem jeho horlivost, jeho nadšená mariánská a svatodušní kázání. Byl pro mě velkým vzorem. Při našich náchodských poutích nám chodíval naproti k jedné soše v polích u Svatoňovic. Později byl komunisty vězněn a z tohoto poutního místa vykázán.
Mnohokrát jsem kázal o rakovině a umírání, ale bylo to jen povídání.
Nyní mluvím z plnosti lidské beznaděje na vyléčení.
Později jsem se s ním setkal v Jičíně, kde byl kaplanem. To jej už hlodala nevyléčitelná nemoc. Hořel v něm sice stále vřelý duch víry a lásky, ale jeho tělo bylo zcela zesláblé. Mluvili jsme o Svatoňovicích, o kázáních a podobných kněžských tématech. A tu mi tento kněz, který stál již před branou věčnosti, najednou řekl: „Františku, já jsem mnohokrát kázal o rakovině, tíži nemoci, umírání, ale to vlastně bylo jen povídání, to jsem mluvil o tom, o čem jsem vlastně ani nevěděl. Ale teď, když sám mám tuto nemoc, tak je moje slovo pravdivé, protože je zažité, nikoli jen slyšené nebo dokonce naučené. Nyní mluvím nejen z víry, ale z plnosti svých bolestí, z plnosti lidské beznaděje na vyléčení. Nemluvím něco vyčteného z knížky, třebas by to bylo sebelepší, ale ze svého nitra a z hluboké víry ve věčnost. Nyní mi už opravdu můžeš věřit.“
Teprve když sestoupil do hlubin nemoci,
mohl jasně kázat o své největší síle...
Nikdy nemohu na tuto rozmluvu zapomenout. Jako by mi chtěl říci, že všechna ta jeho kázání ve Svatoňovicích, krásná a pravdivá, byla, jak on sám to označil, jen slova slabá. Teprve když nahlížel do oken věčnosti a sestoupil do hlubin nemoci, teprve nyní mohl jasně kázat o své největší síle, o své naději v Boha a smyslu lidského života i v největší bolesti svých posledních dnů. Mluvil o Bohu, s nímž se již pomalu shledával. Snad v této bolesti pochopil také Kristova slova na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A proto jsem v závěru slyšel jeho jasné: „Nyní už vím, proč jsem se stal knězem, nikdy jsem to tak dobře nevěděl. Abych sám na sobě ukázal, kam jdu já, kam jdeme všichni a kam ty se za mnou vypravíš také.“
Kdysi mohl asi mnohý při jeho kázáních pokyvovat hlavou a myslet na ledacos, ale zde musel myslet už jen na jedno, na svědectví jeho života blízko smrti. Pak jsem byl na jeho pohřbu. Pocítil jsem, že odešel někdo velký. Nejenže to byl obětavý kněz, ale ukázal statečnost i tváří v tvář nemoci, o níž věděl, že je pro něho už nevyléčitelná.
Ještě nejsi plně pravým knězem
Vzpomněl jsem si na jiného kněze, který mi zcela upřímně řekl asi tato slova: „Když jsi volán do nemocnice k zaopatřování, a vidíš všechno možné, za mnohým se ohlížíš, ještě nejsi plně pravým knězem. Až ti bude záležet především na té umírající babičce, kterou jdeš zaopatřovat, a na tom, že jí neseš Krista Spasitele a Zachránce, až ti půjde především a vlastně jedině o toto, pak jsi v plnosti knězem. Už vyzrálým, který poznal smysl své práce i smysl života a jemuž jde vlastně jedině o spásu duše, která na něho čeká.“
Jistě není lehké toto takto hluboce prožít, ale v tom je velikost kněze, jeho opravdovost a v tomto smyslu i jeho nezastupitelnost na tomto světě.
To poslední, co mi P. Jan Nádvorník říkal, bylo asi toto: „Nesmíš jen ze zvyku a bezmyšlenkovitě říkat Bráno nebeská, oroduj za nás, ale dát do toho celou duši. I ty musíš tou branou jednou projít.“
