O dovolené jsem se letos po mnoha letech ocitnul zase jednou ve skautském táboře. Zajel jsem tam za přítelem a také abych se podíval, jak takový skautský tábor dnes vlastně vypadá. Za necelý den pobytu jsem nabyl dojmu, že to, za čím jsme kdysi na skautské tábory jezdili my, to že ty dnešní skauty moc nezajímá. Jejich životní styl, jejich klukovské tužby a sny jsou jiné, než byly kdysi ty naše.
Mnohé z toho, co jsme my tehdy řešili osobním nasazením, řeší oni dnes spontánně a snadno pomocí techniky. Jít brzy ráno hodinu pěšky do vsi na nákup? Tam se včas zajede autem, na motocyklu a v krajním případě na horském kole. Překonávání stesku po domově a čekání na dopis? Kdepak, kamarád má mobilní telefon, domů můžeme volat kdy si vzpomeneme - a tak dále a tak dále. Zájmové organizace pro mladé i méně mladé lidí to mají dnes těžké, od Sokola přes skauta až po fotografické kroužky a není to jen důsledek přerušení kontinuity komunizmem, se stejnými problémy bojují srovnatelné organizace i jinde ve světě. Můj skautský přítel si nakonec povzdechnul, "máme fůru ochotných a schopných vedoucích, ale máme nedostatek kluků, vlčat a skautů!"
Myslím, že to vystihnul docela trefně. Ve společnosti se stále zužuje prostor pro individuální, svobodné rozhodování, je stále více toho, co musíme dělat daným způsobem a v přesně určeném okamžiku, takže všichni žijeme s hodinkami na ruce a mnozí s diářem v kapse. Mladý člověk se takové proorganizovanosti vyhýbá jak jen může a kde může. Tady si chce dělat co chce (!?) a odráží se to i v jeho vztahu k náboženství a k církvi: Nechce být pravidelně praktikujícím katolíkem i když nehodlá vystoupit z církve. Jen se nehodlá řídit jejími přesně vypracovanými pravidly. Jeho přístup k ní je typicky postmoderní, vyznačující se malým zájmem o církevní pravidla - ta si sestavuje sám a dále duchovní samoobsluhou ve výběru akcí, kterých se hodlá zúčastnit - k těm patří stále častěji poutě. I ony jsou ovšem pojaté postmoderně, tedy bez cílevědomého propojení na jejich křesťanský obsah. Ten, koho to znepokojuje, si může prostudovat dobové dokumenty o středověkých poutích. Ty totiž vypadaly podobně. Styl dnešních mladých nás upozorňuje, že v prostoru evangelia je stále dost místa pro lidskou různost. Žádní Boží vyslanci nerozdávají účastníkům světového setkání mládeže u bran Říma kádrovací dotazníky s cílem oddělit koukol od pšenice. Na mezinárodní setkání mladých se vejdou všichni a to je blahodárné pro organizátory, strážce učení a mravů i pro poutníky samotné.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 9. srpna 2000
Myslím, že to vystihnul docela trefně. Ve společnosti se stále zužuje prostor pro individuální, svobodné rozhodování, je stále více toho, co musíme dělat daným způsobem a v přesně určeném okamžiku, takže všichni žijeme s hodinkami na ruce a mnozí s diářem v kapse. Mladý člověk se takové proorganizovanosti vyhýbá jak jen může a kde může. Tady si chce dělat co chce (!?) a odráží se to i v jeho vztahu k náboženství a k církvi: Nechce být pravidelně praktikujícím katolíkem i když nehodlá vystoupit z církve. Jen se nehodlá řídit jejími přesně vypracovanými pravidly. Jeho přístup k ní je typicky postmoderní, vyznačující se malým zájmem o církevní pravidla - ta si sestavuje sám a dále duchovní samoobsluhou ve výběru akcí, kterých se hodlá zúčastnit - k těm patří stále častěji poutě. I ony jsou ovšem pojaté postmoderně, tedy bez cílevědomého propojení na jejich křesťanský obsah. Ten, koho to znepokojuje, si může prostudovat dobové dokumenty o středověkých poutích. Ty totiž vypadaly podobně. Styl dnešních mladých nás upozorňuje, že v prostoru evangelia je stále dost místa pro lidskou různost. Žádní Boží vyslanci nerozdávají účastníkům světového setkání mládeže u bran Říma kádrovací dotazníky s cílem oddělit koukol od pšenice. Na mezinárodní setkání mladých se vejdou všichni a to je blahodárné pro organizátory, strážce učení a mravů i pro poutníky samotné.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 9. srpna 2000
