"Kdy přijdeš?" Tato otázka není převzata ze spisu nějakého mystika, ale z našich běžných hovorů. "Kdy se ukážeš? Kdy se uvidíme?" Jsou to otázky, které prozrazují touhu, očekávání. Někdy je to touha "zištná" (očekáváme od druhého nějakou službu), jindy je však zcela "nezištná": určitého člověka chceme vidět, protože ho máme rádi. A pokud je to člověk vzácný, nám velmi blízký, pak se tato touha může proměnit v nedočkavost.
"Kdy přijdeš?" Otázka tak běžná v našich každodenních rozhovorech, možná méně běžná v našich rozhovorech s Kristem. Bývalo však tomu jinak. První křesťané uchovávali živou touhu po Kristově příchodu, proto volali "Maranatha", "Přijď, Pane Ježíši".

Tato myšlenka na vytoužený Kristův příchod se časem stala spíš "strašákem" - Kristus přijde, bude soudit, potrestá. A samozřejmě se vytratila touha po takovém Kristu. Kdo by toužil po blízkosti tak "chladného" soudce? Tak touha po Kristu byla vytlačena strachem z Krista. A přece … tím se ochuzujeme o tu radost, že se můžeme těšit na to nejvzácnější setkání. Zvolání "kdy přijdeš?", "Maranatha" se tak stalo "prosím, nepřicházej".

"Nepřicházej, Pane, bojím se tě". Pán by na to odpověděl: "Nemusíš se bát mě, boj se spíš sama sebe. V tobě je temnota, ve mně světlo. V tobě je nejistota a tápání, ve mně je cesta. V tobě je selhání a pád, ve mně je vzkříšení. V tobě je prázdnota, ve mně je tryskající pramen živé vody." Kristus je pro tebe všechno to, co hledáš! A pokud se ho přece jen stále bojíš, pak si vzpomeň: On tě miluje víc než ty sebe sama. A touží po tobě víc než ty po něm.

"Kdy přijdeš?" Takovou otázkou prostoupenou hlubokou touhou (a ne strachem či lhostejností) dokážu vyslovit jen v rozhovoru s přítelem. A pokud v těchto dnech objevím přátelskou tvář Krista, tak stejná otázka se vynoří i v mém nitru. A nejen otázka, ale i touha. A nejen touha, ale i radostné těšení se na setkání s Ním. Radostné těšení sobotního večera, večera před nedělí vzkříšení, večera před nedělí Setkání.