Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán  +1947 Itálie), svátek 8.2.

V osmi letech byla unesena do otroctví
„Volala jsem maminku a tatínka, nikdo mne však neslyšel.“

Mohli bychom ji označit za prvního člověka z třetího světa pozdviženého ke cti oltáře. Nanejvýš poutavý příběh súdánské Josefiny Bakity se zdá jak vystřižený z románu... a zatím je zcela pravdivý. Její rodina – rodiče, tři bratři a tři sestry žili ve vesnici Dárfúr v blízkosti hory Agilere. Její strýc byl hlavou vesnice. Josefina se narodila nejspíš roku 1869, v roce otevření Suezského průplavu. Když jí bylo tak sedm osm let, byla při sběru bylin na jednom z blízkých políček u domu unesena dvěma Araby. „Jestli budeš křičet, jsi mrtvá,“ pohrozil muž ozbrojený puškou a zprudka ji postrkoval do hustého lesního porostu. Dívenka šla celou noc. Pak byla zavřena v temné kobce. „Volala jsem maminku a tatínka,“ vyprávěla později jako sestra v jedněch pamětech sepsaných na vyzvání představené, „s úzkostí v duši, jakou nelze vypovědět. Nikdo mne však neslyšel.  Co víc – nutili mě pod strašlivými výhrůžkami, abych mlčela.“ Byla tak vyděšená, že dokonce zapomněla své jméno. Dva černoši ji pojmenovali „Bakita“, což ironií osudu znamená „mající štěstí“.

O tři roky dříve byla stejným způsobem unesena její starší sestra, vdaná žena a matka jednoho dítěte. Nikdy víc už o ní neslyšeli. Trh s otroky tehdy jen kvetl, a to i přesto, že v první polovině devatenáctého století téměř všechny evropské mocnosti spolu se Spojenými Státy nařídily ze zákona konec obchodu s černochy a otroctví. Byli to především arabští nomádští pastýři pocházející z Kordofanu, kteří se zabývali únosy dětí a mladých žen pro severovýchodní trh.

Břitvou ji provedli desítky zářezů po celém těle a vysypali je solí…

Jednou, když byla vězněna, jí pán sundal okovy, aby mohla odlamovat suché listy kukuřice rychleji. Tehdy se jí a její společnici podařilo utéct. Padla ale do rukou jiného otrokáře a byla pak prodána a dál prodávána mnohým rodinám, podrobená útrapám všeho druhu. V Chartúmu byla koupena tureckým generálem a musela trpět hrubé násilí jeho dcer a syna a nakonec na příkaz své paní vytrpět mučení tetováním – jedna čarodějnice jí břitvou provedla šest zářezů na prsou, šedesát na břiše a čtyřicet osm po celém těle. Do ran hlubokých asi jeden centimetr vsypali sůl,  aby byly navždy patrné. Dívka po mnoho dní bojovala o holý život.

Cesta z otroctví do Itálie

Generál dal předtím, než se vrátil do Turecka, otrokyni na trh. Koupil ji italský konzulární agent, jakýsi Calisto Legnani, který s ní zacházel jako se služebnou a pomáhal jí také pátrat po své rodině; bohužel bezvýsledně. Dívka zůstala v jeho domě do roku 1884, kdy se Evropané v Chartúmu rozhodli opustit Súdán před postupujícími rebely, mahdisty. Bakita dosáhla toho, aby Legnaniho směla provázet do Itálie a ten ji pak daroval Marii Turině, manželce Augusta Michieliho, italského přítele, který s ním cestoval.  S novými pány se Bakita přesunula do benátského Mirana. Dělala chůvu Mimmině, jejich asi tříleté dcerušce, která k Bakitě silně přilnula.

Setkání s Ukřižovaným

Marie Turina Michielihová však jednou musela náhle odcestovat  a zanechala služebnou i svou dceru Mimminu v Itálii a ubytovala je v Institutu katechumenů spravovaném Sestrami lásky (kanosiánkami) v Benátkách. Tam Bakita dostala od  pana Checchiniho malý stříbrný křížek s Ukřižovaným: „Když mi ho dával,“ vyprávěla Bakita, „vroucně jej políbil. Poté mi vysvětlil, že Ježíš Kristus, Syn Boží, za nás zemřel. Já jsem nevěděla, co to znamená, ale postrčena nějakou tajemnou silou jsem si ho schovala.  Pamatuji se, že jsem se na něj potajmu dívala a cítila jsem v sobě cosi, co jsem nedovedla popsat.“

Návrat do Afriky nežádoucí

Sestry lásky vyučily Bakitu pravdám víry, v níž, i přes jazykové těžkosti, činila takové pokroky, že brzy zatoužila po křtu. V roce 1889 pobývala Maria Turina Micheliová opět v Itálii, aby se tam připravila na definitivní odjezd zpět do Afriky . Dívka si uvědomila, že kdyby se vrátila do Afriky, riskovala by, že ztratí víru, a rozhodla se tedy zůstat. Vyvolala tak velmi tvrdou odezvu paní Micheliové, která se obrátila dokonce na královského prokurátora; nebylo to však nic platné. „Protože se dívka nalézá v Itálii,“ odpověděl prokurátor, „kde se s otroky neobchoduje, zůstane svobodná.“ Byla pokřtěna 9. ledna 1890 jmény Josefina, Markéta a Fortunata. Týž den byla biřmována a přijala své první svaté přijímání. Po dva další roky zůstala v institutu, kde mezi kanosiánkami uzrálo její řeholní povolání.

Vstup do řehole: „Ježíš tě má rád. I ty ho miluj a stále mu služ.“

Do noviciátu nastoupila v prosinci 1893 a své první sliby složila o tři roky později ve Veroně. Krátce předtím byla prověřena ohledně svého povolání benátským patriarchou, kardinálem Sartem, který jí řekl: „Slož své svaté sliby bez bázně: Ježíš tě má rád. Ježíš tě miluje. I ty ho miluj a stále mu takto služ.“ Věčné sliby složila až roku 1927 v kapli dceřiného domu v Miranu (Benátky).

Službu vykonávala s prostotou a vlídností

V Benátkách trávila své dny v dívčí dílně pletením a vyšíváním. Roku 1902 byla povolána do Schia s úřadem nejdříve kuchařky, potom sakristánky a nakonec vrátné, což vykonávala vždy pohotově, s prostotou a vlídností. „Matka Maurka“, jak ji lidé nazývali, měla vždycky dobré slovo (v benátském dialektu, jediném jazyce, který znala) a úsměv pro všechny.  Jak léta přecházela, začínala Josefina pociťovat následky brutálního zacházení, především kopanců a bičování, jež vytrpěla ještě jako otrokyně. Nejprve byla zasažena elefantiázou, dále vážnými formami zánětů kloubů, průduškovým astmatem a bronchopneumonií. Když nakonec skončila na vozíčku, trávila celé hodiny v modlitbě před svatostánkem a svá utrpení obětovala za církev, za papeže a za obrácení hříšníků.

Vydechla naposled 8. února 1947 poté, co zvolala: „Jak jsem spokojená... Madona, Madona.“ Její hrob byl záhy v obležení věřících, kteří se utíkali k její přímluvě s překvapujícími výsledky. Blahořečena byla Janem Pavlem II. 17. května 1992, svatořečena potom 1. října roku 2000.

 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Svatí na každý den,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.