„Pane Bože, ty vidíš, jak jsem slabej.
Posilni mou víru a lásku.“
Která Ježíšova slova jsou pro vás nejvíc inspirující?
O lásce a víře. O tom stále mluví a zdůrazňuje to. Když nevěříme, tak nemůžeme vůbec nic dělat, láska v nás zamrzne, nejsme jí schopni. My jsme jí totiž schopni jen tehdy, když víme, že jejím zdrojem je Bůh a my mu věříme, a proto ona do nás přetéká. Bez víry a lásky nejde nic. Kristus dělá divy a zázraky, uzdravuje a vyhání zlé duchy ne proto, aby ukázal svou moc, ale aby člověka postavil do středu své lásky, aby on to pochopil a aby tu lásku pak šířil kolem sebe. A víra je též silou a důkazem, že naše láska může riskovat až k plné oběti.
A co když se někomu láska a víra nedostává?
Stačí požádat, ale mohutně a z celého srdce: „Pane Bože, ty vidíš, jak jsem slabej. Posilni mou víru a lásku.“ Pak cítíš, jak do tebe zvolna vstupuje radost, a proto vzepneš celou svou vůli jako pomoc ze své strany. Někdy je nejlepší to nechat na Bohu a zazpívat si! Já třeba kolikrát když jedu z Bechyně do Budějic, tak si zpívám Loretánské litanie. V autě mé falešné tóny nikdo neslyší...
Krize víry
je vždycky pozvání
k ještě větší víře
Nezdá se vám někdy, že víra život občas spíš ztěžuje?
Možná ho občas zatěžuje, ale v první řadě ho objasňuje a projasňuje. Vždyť bez víry bychom neměli žádnou naději a jistotu. Víra nám dává vědomí, že existuje někdo, kdo nás má rád, pečuje o nás a dovede nás k cíli. Riziko ztroskotání je menší a nakonec žádné.
Co když nastane krize víry?
Dneska jsme zrovna četli List Židům, 11. kapitolu, a tam je, jak praotcové – Ábel, Henoch a Noe - už na začátku světa věřili a jak s nimi Bůh udělal smlouvu, která dávala ohromnou víru celému národu. Na základě té víry Židé přetrvali všecko a jdou furt dál, i když nevěří v konečného dárce spásy, v Krista.
Krize víry je vždycky zkouška odvahy. Bůh ji sešle jako pozvání k ještě větší víře, když se mu zdá, že na to máš. Věříš, ale ne ještě dost a tak ti Bůh pobourá třeba všechno, co jsi zatím se svou vírou zvládl a vystavěl, protože jsi moc spokojený a pyšný, jaký jsi kabrňák. Vypadá to, jako by tě opustil, ale neopustil. Jen tě zve výš. Když se odvážíš a nepustíš jeho ruku, tak tě ze všeho vytáhne.
Smrti se nebojím.
Vím, že půjdu do lepšího
Jak si představujete smrt?
Já si ji nepředstavuju, ale jsem nucen o ní přemýšlet, protože čím dál víc známých mi umírá. Nedávno jsme třeba pohřbili Frantu Procházku, se kterým jsme byli v base. Franta byl divoch v práci, honil mě takovým tempem, že jsem měl skoro chuť mu rozbít hubu (smích). Já mu říkám: „Čověče, já ti nestačím.“ On ve Rtyni dělal s mašinou a já musel odvážet, razili jsme chodbu ve skále, a já vozil to, co narubal. A dost kouřil.
Nedávno ho potkám a ptám se, jak se daří. Prej: „Dobrý, akorát jsem hluchej“. A furt kouřil. Tak jsem si myslel, že je kluk v pořádku. A za tři dni šlus. Říkám si: „Vidíš, Venco, dávej bacha! Může to přijít zejtra.“ Ale já se smrti nebojím. Až Pán Bůh řekne: „Václave, pojď,“ tak půjdu. Vím, že půjdu do lepšího. Spoléhám, že půjdu smrtí do života, protože se svěřuji do rukou někoho, kdo smrt poznal v celé její hrůze a vítězně ji přemohl.
Lámali nás
strachem
Bál vy jste se v životě vůbec něčeho?
To víš, že jo. V Ruzyni mě třeba tahali do míst, kde se mučilo. To jsem se bál. Jednou přišel bachař a musel jsem si zatemnit oči, abych nic neviděl. Přitáhl mě do nějaké místnosti a povídá: „Tady budeme čekat.“ Stojím tam a slyším, jak se tam někdo hrabe v nějakých kovových nástrojích, jako by přebíral kleště, hřebíky a jehly. Chrastilo to kovově. Říkám si: „Venco, to nebude psina. Co asi teď na tebe vymyslí?“ A bál jsem se. Vtom se otevřely dveře, rozvázali mi oči, přišel chlap v bílém, a povídá: „Tak kterej zub to je?“ Já říkám: „Mne nic nebolí.“ „Vždyť jste se hlásil!“ „Ne, já jsem se nehlásil.“ Tak mě zas odvedli. Takhle nás záměrně strašili.
Když jsem viděl zmlácené a zničené spoluvězně, tak jsem prostě nemohl nemít strach. Mučení v Ruzyni byly kruté zážitky – někdy do zbláznění. Lámali nás strachem. Každý se bojí, když jde o velkou bolest a o život. Ale když se pak už něco děje, tak se nebojíš a jen zatínáš zuby, když je eště máš.
Litoval jste někdy,
že jste se stal knězem?
Litoval jste někdy, že jste se stal knězem?
Ne. Jen chvilkama se mi zdálo, že to jiní mají lehčí, to už jsem ti vyprávěl. Kde jsem řekl, že jsem kněz, tak mi to otvíralo brány k lidem. Žil jsem v době, kdy lidé kněžím důvěřovali a kdy jsem mohl svým životem i obětí dokázat, že je mám rád a že pro ně žiji. Naštěstí jsem byl odjakživa praktický a uměl jsem rychle navazovat styky s lidmi, což mi umožnilo je chápat. Na tom jsem stavěl a lidi to uměli obrovsky oplácet.
Ve fabrice za mnou chodili a říkali: „Čím to je, Vašku, že ty seš takovej vyrovnanej a klidnej?“ Vždycky jsem jim odpověděl: „Já jsem si jistý svoji vírou. Bůh je můj otec, absolutně plný lásky a spravedlnosti. Ten mi dává sílu a naději. Nemusím se ničeho bát.“
Věděl jsem, že Bůh přede mnou otevřel šanci a stačí se jí chopit. Kněžství mi všude otvíralo cesty, i tam, kde jsem to vůbec nečekal. Kněžství mi dělalo dobré jméno, ale musel jsem za ním stát celým životem – a já to dělal. Bavilo mě to a byl jsem si vědom, že sloužím lidem a tím i Bohu. Měl jsem opravdu pestrý, ale dobrý život. Kdybych teď tady umřel, tak budu umírat lehce. S vědomím, že jsem zkrátka sloužil lidem.
Co byste chtěl mít napsáno na hrobě?
Hlavně ne žádné povídání.
Stačí: Václav Dvořák, dělník Boží.
