Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
11. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

11. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Ex 19,2-6a
Hora je privilegovaným místem setkání s Hospodinem. Z Boží autority skrze Mojžíše je zde Izraelitům řečeno, kým je udělal Hospodin. Ten Hospodin, který je svou mocí vyvedl z Egypta.
Budoucnost Izraele ovšem i zde záleží na smlouvě, na jejím plnění. Izrael se má stát národem, vybraným ze všech národů, který Hospodinu bezprostředně patří. To je vyjádřeno slovy „svatý lid“, protože svaté je ve Starém zákoně především to, co náleží Hospodinu (svatý je Jeruzalém, chrám, chrámové nádoby…) Tyto atributy jsou potom přeneseny na křesťany, na církev, jak čteme v 1 Petr 2,9.


2. čtení
2 Kor 5.6-10
Křesťanství se od počátků svého šíření do helénského světa setkávalo s platonismem a ledacos z tohoto směru do jeho praktické výuky (ne do jádra víry) předcházelo. Ale křesťanský postoj ke světu není platonský. Křesťan, dědic židovské tradice, vidí tento svět sám o sobě jakožto dobrý, protože ho chápe jako svět Bohem stvořený. Hřích v něm dělá zle, ale hmota sama za nic nemůže. Nicméně i křesťan vidí tento svět jako skutečnost nejen zatíženou hříchem, ale jako skutečnost neúplnou, předběžnou. Definitivní a plné je až to, co je skutečně u Boha, v plnosti Božího království, proto křesťan nemůže tím, v čem tu žije pohrdat, ale nemůže to také ani uctívat, ani se na to plně vázat. Platonik viděl naproti tomu skutečný svět jen ve světě idejí (srov. mýtus jeskyně), náš hmotný svět byl pro něho jen odrazem tohoto světa. Proto pobyt v těle, ve světě, chápe jako pobyt více méně ve vězení, z něhož je člověk vysvobozen teprve poznáním a smrtí. Pak je uveden do plné skutečnosti – do světa idejí. Platonik totiž nesdílí ani biblickou ideu stvoření, tím méně pak křesťanskou naději na vzkříšení. Hmota je pro něho úpadkem, ne Božím dílem, v němž by bylo možné tvůrce poznávat.
Když tedy Pavel řekne, že v tomto světě jsem jako v cizině, nemluví platonsky, ale mluví jako člověk, který chápe tento svět jako (Boží!) cestu k cíli, k domovu u Pána. Proto tento svět ani neodmítá, ani do něho nevkládá přehnané naděje. Pavel není plný bolesti nebo smutku nad tím, že žije v těle, ale je plný důvěry. Důvěry v toho Pána, který zná naši pomíjejícnost, ale který ji ruší tím, že nás převádí do království Otce. Tomuto Pánu se cítí být Pavel zodpovědný, pozemský život chápe jako nadějeplnou cestu k tomuto cíli. To, že máme „druhý domov“, totiž domov u Pána, není pro Pavla (pro křesťany) něčím, co je samo od sebe. Tento druhý domov nám Kristus získal a sám nás do něho uvádí. Bez Krista bychom na něj neměli naději. Odplata, která je nám slibována (verš 10), musí být chápána ve světle evangelia. Je to odplata spíš pozitivní – neztratí se nic dobrého, co člověk vykonal. Není to odplata podle lidské touhy, totiž nechat potrestat Bohem ty, kteří byli pro mne moc silní, ale které bych rád viděl trpět.


Evangelium
Mk 4,26-34
V 33-34: Mluvení v podobenstvích patřilo k základnímu „repertoáru“ Ježíšova kázání. Byla to řeč názorná, obrazy vzaté ze života současníků, ale byla to řeč jasná a všem srozumitelná? Verš 33 se zdá odpovídat, že ano, verš 34 říká pravý opak. Podle tohoto verše to dokonce vypadá, jako by šlo o nějaké tajné učení, které Ježíš svěřuje jen zasvěceným, ale ne ostatním. V rozhovoru před Pilátem Ježíš ale říká opak: „Já jsem mluvil vždycky veřejně…“
Podobenství byla jistě tehdy přístupnou literární formou. Ale jeho obsah byl přístupný těm, kdo v zásadě uvěřili, kdo vzali za svůj jeho pohled na Boha, na svět, na spásu – a to byli v době, kdy učil, jen nemnozí z jeho okolí, pokud vůbec nějací. Ježíš tedy musel učedníkům vysvětlovat to, co jim mělo a mohlo být jasné, kdyby byli bývali opustili své představy o Mesiáši i své představy o své kariéře v mesiánském království a kdyby byli přistoupili předem na myšlenku o Mesiáši jako trpícím Božím služebníkovi. To jim ovšem moc nešlo (srov. Petrova odpověď: „Pane, nikdy se to nestane!“při předpovědi utrpení). Nicméně museli být zřejmě vyučeni v tom, co špatně chápali, aby byli schopni po ukřižování a vzkříšení správně chápat a interpretovat celou událost Ježíšova života. Měli tedy velkou odpovědnost, Ježíšovo učení měli „pronést“ clonou nepochopení a šoku z neúspěchu do světla vzkříšení a Ducha, který je pak ve všem uváděl do plné pravdy. Růst víry jednotlivého křesťana se dnes tomuto procesu v lecčems podobá.
K oběma podobenstvím: Boží království je výraz, který Nový zákon užívá zcela samozřejmě, ale který se téměř vzpírá každé definici. Je to něco, co nelze přesně lokalizovat, co je mezi námi, ale co není z nás, je to Boží dar, skutečnost, přicházející od Boha, která se má naplnit zcela až po druhém příchodu Kristově. Je v církvi, ale církev není Boží království. Je darem, ale tento dar se realizuje v člověku, ne bez jeho sil.
Snad nejpodstatnější je stále jasně vědět, že je to skutečnost, která přichází od Boha (není to produkt lidské činnosti) a to do tohoto světa, skutečnost, která mnohé dává a ještě víc slibuje dále dát. Je to skutečnost Boží pro člověka.
V 26-29: Celý text je podobenstvím o Božím království, nelze to chápat tak, že Boží království by se podobalo buď je zasévajícímu člověku, nebo jen zasévanému zrnu. Podobenství vede k pochopení Boží práce s člověkem. Má osvobodit od strachu – od strachu z neúspěchu nebo pomalého růstu v Boží věci. Semeno je dobré, úroda je už obsažena v samém zasévání. Ale žeň není lidské podnikání, žeň je Boží věc. Bůh ví, kdy žnout a jemu patří úroda. Celé naše křesťanství není lidské podnikání, ale je naším podílením se na věci Boží. A protože je Boží věc silná, může mít nepatrné začátky a nenápadný průběh zrání.
V 30-32: Toto podobenství uvádí ohromný kontrast mezi počátkem a koncem, mezi nepatrností původní práce (setí malého seménka) a jejího konečného efektu.
Obě podobenství v sobě nesou důležité a jasné přesvědčení: Boží království je skutečností, která tu započala a jejíž naplnění, vrchol zcela jistě přijde. Není třeba mít o tom pochybnosti, není třeba se bát. Vše, v čem tu žijeme, je provizorní, i když skutečné. Člověk je ale Bohem určen k větší skutečnosti než k té, kterou žijeme teď; smyslem obilí není ani stéblo, ani klas, ale mouka – chléb. Nicméně nelze ani přeskočit dobu růstu, ani není možné se bát, že nebude chleba, když vidím rostoucí zelené obilí, chlebu nepodobné.


K úvaze
Aktivismus je „nemoc století“, a to i pro křesťany. Tato podobenství rozhodně aktivismus nepodporují. Ale nedovolují také sladké nicnedělání nebo postoj, který by byl neodpovědností. Vedou k víře; je třeba uvěřit, že je zaseto a podle toho si počínat. Nad kvalitou setby není třeba mít pochyby. Nesmí se ale zapomenout, že má vyrůst to, co Bůh zasel, ne to, co si člověk naplánoval sklidit!


Myšlenky k promluvě
2 Kor 5,6-10
Jak se má vlastně křesťan cítit v tomto světě? Každý z nás by někdy rád ze světa rychle utekl, jindy si zas nedovedeme dost dobře představit, že tento svět pro nás může někdy skončit. A když se podíváme do různých starších i mladších křesťanských textů, najdeme tam také oba póly. V některých starších úvahách najdeme pohrdání světem, pozemskou existencí, snahu po tom žít spíš jako andělé než jako lidé. A zase v některých novějších textech překvapivé oceňování tohoto světa, tohoto života, jako by snad ani v křesťanství o nic jiného nešlo. Ostře řečeno – máme se bát, že tento svět ztratíme, nebo ho máme zahodit? Máme se cítit v tomto světě šťastně nebo nešťastně a utíkat z něho? Otázky jsou položeny špatně, a proto na ně nelze dostat dobré odpovědi.
Pavel mluví v dnešním čtení dvakrát o tom, že jsme plní důvěry. To nepřehlédněme. A v čem tato důvěra spočívá? Nespočívá v naivních nadějích, že tento svět se stal, stává nebo vbrzku či později stane světem ideálním nebo světem věčným. Je to svět Boží, ale současně svět, který pro křesťana je stále málo plný Boha. Svět, ve kterém ten, kdo Boha miluje, cítí, jak by mu rád byl ještě blíže. Svět cenný, ale ne dost cenný. Svět, který je nám sice domovem, ale o němž víme spolu s nevěřícími, že ho budeme muset jednou opustit. Pavel je plný důvěry, protože počítá s tím, že patří do domova konečného, do domova u Pána. Ne proto, že je „svatým Pavlem“, ale proto, že je Kristův. Uvěřil Kristu, že ho chce vzít k Otci. A proto se chce líbit Bohu, a ne lidem. Proto s klidem opustí tento domov tělesný (kterým jinak nikdy okázale nepohrdal), aby mohl jít do plného a definitivního domova u Pána. Tím získává klid a svobodu. A hlavně tím dostává jeho život jasnou orientaci. Pavel se nemusí líbit na všechny strany, ale chce se líbit Bohu. Nečeká kdeco od kdekoho, ale čeká všechno od Pána. Nebloudí životem, ale jde ke svému konečnému domovu. Nemá tento svět v nenávisti, ale má v něm cestu k naplnění života, k věčnému domovu.
Jak se tedy máme cítit v tomto světě? Krátce řečeno jako ti, kdo vědí, že tento svět je světem Božím přes všechno zlo, které jsme do něj zanesli, že je to dobré Boží stvoření, prostor, který Bůh pro nás lidi připravil. A dále jako ti, kdo vědí a počítají s tím, že tento svět budou muset opustit a že to pro ně nebude tragedie, ale zisk. Jdeme tímto světem do trvalého domova, k Otci, Kristovou cestou. Aby se to mohlo stát, musíme poznat Otce a poznat Ježíše – porozumět mu. Pochopit tedy jak cíl cesty, tak poznat cestu samu. Na to máme právě dán čas pozemského života. Čas omezený, nicméně zpravidla dost dlouhý. Tento čas nemáme promrhat. Ani nečinností ani horečnou činností, která by vedla jinam než k cíli, který je pro nás určen.