Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
14. neděle v mezidobí - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Iz 66,10-14
Úryvek je z třetí části knihy Izaiáš, která byla psána po návratu z Babylona (520-515 př. Kr.). Byla to doba jásotu i ubohosti, nadšení i smutku, práce i beznaděje. Sen se splnil - vrátili se z cizí země domů. Ale doma bylo vše rozbité - stavby i lidé, vztahy, náboženství, kult, vše bylo mnohem méně vznešené, než to, co zažívali u Babyloňanů a než měli ve vzpomínkách na starý Jeruzalém. Obnovit chrám bylo samozřejmě snadnější, než obnovit víru, kázeň, ducha, kult.
Izaiášovo slovo má přinést povzbuzení i útěchu. Jeruzalém, náboženské i národní centrum, je znamením i zárukou Boží přízně a věrnosti. Je (v textu) i symbolem zastupujícím národ. Ač je tedy mnohé v přítomnosti národa i Jeruzaléma k pláči, je přece možno se nad těmito symboly, které stojí na Boží věrnosti, radovat. "Zdroj jeho slávy", Bůh sám, je totiž schopen sytit každého, kdo se k němu blíží s důvěrou.
Budoucnost Jeruzaléma není líčena příliš konkrétně, není vázána na historické jevy, je líčena spíš obrazně. "Jako když matka ..." to je jeden z nejútěšnějších obrazů Starého zákona, který boří předsudky o tom, že starozákonní Bůh je tvrdý, nesnášenlivý, nemilosrdný. Budoucnost navrátilců z Babylóna tedy není bezútěšná, stojí na Boží lásce, věrnosti, moci, na věrnosti národu (Jeruzalému), v minulosti tolikrát osvědčené.


2. čtení
Gal 6,14-18
Kříž stojí Pavlovi v centru jeho křesťanství. Ne ovšem kříž jakýkoliv, ale kříž Kristův. Ten je rozdělovacím znamením, podle kterého se jde buď ke vzkříšení nebo ke smrti. A skrze kříž a vzkříšení vzniká nové stvoření, tedy způsob bytí křesťanů. Problémy s obřízkou, které přinesli ti, kdo Pavlovo dílo v Galatech kazili, jsou zcela zbytečné.


Evangelium
Lk 10, 1-12, 17-20
I tato perikopa souvisí s cestou do Jeruzaléma, s přijetím utrpení. U Lk 9,1 je povoláno dvanáct učedníků, zde sedmdesát, resp. sedmdesát dva. To má teologický smysl. Je-li jich dvanáct, jsou posláni jen ke dvanácti kmenům Izraele, k vyvolenému národu. Ale sedmdesát nebo sedmdesát dva, to znamená ke všem lidem, protože podle Gn 10 je na světě sedmdesát, podle Septuaginty sedmdesát dva národů. Cesta do Jeruzaléma tedy úzce souvisí s universalismem spásy. Ježíš posílá své posly po galilejském působení do dalších obcí Samařska a Judska. Zvěst o království (a království se přiblíží v Ježíši samém) je určena všem, ať už ji přijmou, nebo ne.
V 1 - po dvou - v Izraeli platilo za průkazné jen svědectví nejméně dvou osob, a to mužů. Poslání učedníků je výslovně vázáno na to, aby šli tam, kam on chtěl přijít.
V 2 - žeň - soud, eschatologická skutečnost (viz Joel 4,13). Je třeba posbírat ty, co jsou rozhodnuti pro Boha a oddělit ty, kteří se rozhodli proti (ovšem je třeba respektovat podobenství o koukolu a pšenici!). Pánem žně, tedy "sběru" i soudu je Bůh, nikdo jiný. Jde o věc Boží, člověk má na ní podíl jednak svou prosbou, jednak tím, že se dá poslat.
V 3-4 - ač jsou posláni jako ovce mezi vlky, mohou stavět a být zajištěni jen tím, že je Pán poslal. Toto "jděte" slouží jako jediná legitimace a jediná zbraň k osobní obraně učedníků. Všechna lidská zajištění (mošna, zásoby) vše, co může zdržovat (dlouhé orientální pozdravení) musí pryč. Věc je zřejmě víc než naléhavá.
V 5-6 - "dům", to byla rodina se služebnictvem. Přinést nejprve pokoj - to není ani jen slušný pozdrav, ani řeč o míru, ani udobřování všech napětí v domě. Pokoj v řeči Nového zákona (původně: ŠALOM) je eschatologický Boží dar, objímající, obdarovávající už teď celého člověka. Jde o dar od Boha, a to zcela osobní, takže buď na člověku spočine, nebo se vrátí. Tento dar lze přibližně nazvat slovem spása.
V 7 - posel Ježíšův má a smí jíst, co mu dají, nemá tedy dbát na židovské předpisy o dovolených a nedovolených pokrmech, je od nich osvobozen.
V 8 - říká totéž, co V 7, ale ne jen vzhledem k rodině, která hlasatele přijme, ale vzhledem k městu, které ho přijme. Plot židovských předpisů byl asi velmi silný a citelný i v letech, kdy bylo psáno Lk evangelium, proto zdvojená zmínka o osvobození od nich.
V 9 - uzdravování bylo asi nejprůkaznější, nejsrozumitelnější vyjádření charakteru a velikosti Ježíšovy moci. Bylo to pro Židy jasné zobrazení toho, že je přemáhána moc zla (satana). Nemá se ale ztratit se zřetele, že těch sedmdesát bylo posláno před Ježíšem, ne místo něho!
V 10-11 - ač jednání, vůči těm, kteří nepřijímají posly, vypadá tvrdě, není odsudkem. Prorocké znamení (vytřepání obuvi) neruší fakt, že se Boží království přiblížilo. Obrácení je i tak možné, nejde o zavržení.
V 12 - pokud ale zůstanou v odmítnutí trvale, pak v "onom dni", tedy v definitivním soudu, bude zle. Odmítnutí nabude trvalé platnosti a jeho důsledky také.
V 17 - nejde o působení na úrovni pouhé humanity. Ježíšovo působení (Boží království) znamená vítězství nad zlem, tedy nad příčinami bolesti a bídy.
V 18 - je to zkratkovitě podaná jakási vize. Satan, žalobník, pokušitel, nepřítel, byl ze svého privilegovaného postavení svržen. Vítězství nad ním je tedy možné a dosažitelné, proto měli učedníci úspěch.
V 19-20 - slova proti pýše učedníků, proti oslnění vlastní mocí. Důraz položen na to, co není z učedníků, ale co je od Boha. Tím také důraz na vyvolení učedníků.


K úvaze
Nemělo by se pod vlivem tohoto evangelia jen přemýšlet o tom, že je kněží málo, že je tedy třeba se modlit, aby jich bylo více. Především : nejde o realizaci lidských přání a projektů, ani o budování fungujícího církevního systému, ani o to, zda bude celé území pokryto farami a farnostmi. V tomto evangeliu jde výrazně o to, že v Ježíši přichází Boží království, že on Boží dar osobně přináší a že potřebuje dělníky na to, aby mu připravili cestu, popřípadě spolupracovali s ním na žni. Všechna naše církevní konání (mše, poutě, kázání, zpovídání, atd.) mají svůj základní a nezbytný smysl tehdy a jen tehdy, když v nás připravují cestu Ježíši a jsou spoluúčastna na žni. Negativně: každá církevní i osobní činnost, která zatemňuje, stírá rozdíl mezi dobrem a zlem, která není jasně proti zlu nebo která si libuje sama v sobě a není připravováním cesty Kristu, má sotva své oprávnění, není "dělnickou činností" ve smyslu tohoto evangelia, i kdyby na ní ten člověk padal vysílením.


Myšlenky k promluvě
Lk 10,1-9
Zeptejme se sami sebe: chtěli bychom být takto vysláni jako Ježíšovi učedníci? Tak, jak o tom mluví evangelium? Bez jakéhokoliv zajištění? A jen s Ježíšovým slovem? Jistěže si dovedeme celkem snadno a rychle vysvětlit, že to tak nejde. Že potřebujeme mnoho věcí pro život nebo pro službu v církvi, bez kterých se dnes neobejdeme. Farář, obcházející venkovské farnosti pěšky, bez mošny a bez opánků, tedy bos, by asi mnoho neuspěl. Ale evangelium není psáno proto, abychom z něho vyvozovali absurdní závěry. Je přece jen psáno proto, aby mu člověk rozuměl, aby ho bral vážně, aby ho přetavil do svého života. Takže se musíme ptát: o čem vlastně dnešní evangelium je? Jak máme rozumět Ježíšově výzvě: "Proste pána žně ... o dělníky"? A konečně - jak je to s posláním těch, kdo mají nést dál evangelium?
Především ti poslaní nemají na starosti všechno. Mají jít tam, kam chce Pán sám přijít. K těm, které chce oslovit. A je jim předem řečeno, že zřejmě všude neuspějí a že nejsou posláni jen do přátelského prostředí, tedy jako ovce mezi vlky. Nejsou posílání jen tam, kde budou najisto přijati. Mají počítat s neúspěchem. Jistotu však mají v tom, že jsou poslání Mesiášem. Že to není jejich poplašený nápad.
Není možné tedy obejít otázku: zda a kde má dnes Pán takovéto lid? Najde je? Kdo jsou tito dělníci? Jen kněží? To jistě ne! Mezi nevěřící, neznající evangelium, mezi ty, kam chce Pán přijít, jsou posláni především laici, křesťané, žijící ve světě, stýkající se se sousedy, příbuznými, známými, spolupracovníky. Ti, kdo byli křtem, biřmováním a dalšími Božími dary obdarováni pro dobrý křesťanský život ve světě, pro schopnost být Kristu svědky a tak mu připravovat cestu. Každý z nás, kdo je Kristův, je někam poslán, vyslán, jde tam, kam chce sám Pán přijít. A nemusí jít o nijak mimořádné úkoly, jde jen o běžné okolnosti života. Je však třeba jít tak, jak o tom čteme v evangeliu. Bez měšce, bez mošny, bez opánků. Jak tomu rozumět? Tak, jak tomu měli rozumět Ježíšovi učedníci. Ti se měli vydat na cestu bez zdržování a bez zajištění. Odkázání na to, co dostanou, s vědomím, že také nemusí uspět. Jak jsme na tom my dnes? Jistě, máme peněženku, tašky a několikeré boty. Ale chceme-li připravovat v této zemi Kristu cestu, pak jsme bezmocní, bezbranní a chudí podobně, jako Kristovi učedníci. Nemáme nic, čím bychom si zaplatili jistotu, že budeme úspěšní. Vůbec nevíme, jak dopadneme. Jsme bosí jako otroci v Izraeli - před těmi, kdo Krista neznají, možná nic neznamenáme. A toto všechno by nás nemělo odradit, naopak, to nám může dodat důvěru. Důvěru v moc a sílu Boží, která se má v nás projevit. Důvěru v bohatství Ježíše Krista, který chce k těm, kdo ho neznají, přijít. Není tedy třeba, abychom se báli a vymlouvali, že jsme neschopní, nevýznamní, chudí a nezajištění ve své službě evangeliu. Je třeba jediné: abychom byli skutečně Kristovými učedníky a bychom se jím opravdu nechali den po dni posílat. Bez strachu, že se něco stane, když neuspějeme, bez představy, že si svou úspěšnost ve svědectví evangeliu musíme zajistit. Bůh je podle našich měřítek marnotratným rozsévačem. Rozsévá všude možně a ví, že někde se semeno uchytí tak, že přinese opravdový užitek. Připojme se tedy k němu. Buďme s našimi bližními a přinášejme jim zvěst evangelia, zvěst o odpouštějící Boží lásce k člověku, zvěst o Boží budoucnosti. S klidem a mírností a s vědomím, že Ježíšovu zvěst máme přinášet, ale nesmíme ji vnucovat. Nejsme-li přijati, jděme dál. Je možné, že po čase uspěje někdo jiný. Bůh má přece více možností než my.