Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
15. neděle v mezidobí - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Dt 30,10-14
Hlas Hospodina není ve Starém zákoně ztotožňován jen s pouhým hlasem lidským, třeba s hlasem vladaře, který byl v mnohých kulturách řazen na božskou úroveň, ani to není tajemný a mystický hlas, poznatelný jen vyvoleným zasvěcencům. Boží slovo ve Starém zákoně je jakýmsi předchůdcem vtělení: je to totiž slovo Boží co do obsahu, významu, síly a účinnosti a v neposlední řadě i co do původu, ale je řečeno lidským autorem (svatopiscem), lidsky srozumitelným způsobem, v konkrétnostech a okolnostech lidských dějin. Proto je zde nesmlouvavý požadavek: "budeš poslouchat ..." a to ne jako otrok, vnějšně, na oko, ze strachu, bez přesvědčení, ale tak, že se obrátíš k Němu celým srdcem a celou duší, tedy poslouchat s vírou a porozuměním.
Kniha Deuteronomium byla napsána zřejmě jako souhrn, potřebný v nové situaci po exilu, tedy i po částečném odpadu od Hospodina. Tento souhrn shrnuje a aktualizuje to, co tvořilo poklad víry Izraele. Boží slovo tedy bylo po generace známé, bylo součástí života, mnohé části z něj Izraelité znali, tedy měly ho minulé generace "v ústech i srdci", modlili se je. Ač je to slovo od Boha, není "na nebi", tedy nedosažitelné či nepotřebné v tomto pozemském životě, naopak, je to slovo, které může a má život člověka provázet a sytit. Není vzdálené, zkrátka, není tu žádná omluva a výmluva, pro kterou by se člověk mohl od tohoto slova vzdálit. Není to "předpis", je to osobní průvodce životem, s nímž je třeba žít.


2. čtení
Kol 1,15-20
Hymnus na Krista ho ukazuje ve dvojí vznešené roli. Jednak je Kristus počátkem všeho tvorstva, bod, kterým vše prošlo, aby to existovalo. A druhou roli má Kristus v církvi - je její hlavou, je první ze vzkříšených. Ježíš Kristus je zde tedy ukazován jako původ i vrchol všeho, jako někdo, komu nikdo nijak nemůže konkurovat. Hymnus ovšem není popisem a výměrem. Spíš je pozváním ke vstupu do hloubky tajemství, která je nevyčerpatelná.


Evangelium
Lk 10,25-37
Je dobré přečíst si verše, předcházející našemu úryvku. Tam jsou velebeni Ježíšem lidé "chudí duchem", ti, kteří se před Bohem nemají čím pyšnit a nepyšní. Tento úryvek tvoří do jisté míry kontrast - je to rozprava s jedním "bohatým", který se cítil být tak bohatý vědomostmi, že Ježíše zkoušel. Nevedl rozhovor proto, že by toužil po jeho slovu. Jeho otázka ovšem byla formálně korektní, na to se slušelo ptát rabína, ne ovšem s úmyslem zkoušet ho. Zároveň je tu zřejmá víra farizeů ve věčný život. Ježíš odpovídá také rabínsky - protiotázkou a otvírá tak rozpravu. Otázka po Zákoně je pro farizea ryze "ortodoxní" - je tím míněn Zákon jako celek (5 knih Mojžíšových, případně s rabínskými výklady), ne jen Desatero. Znalec odpovídá dvěma citacemi. Prvá z Dt 6,4-5 tvoří část každodenní modlitby Židů (Šma Jizrael), druhá je z Lv 19, 18. Dál není třeba nic říkat, zkouška se "nepovedla", Ježíš se nechytil, jen nastavil tazateli nepříjemné zrcadlo - ukázal mu, že má dělat to, co sám zná a říká. A tedy on se chtěl "ospravedlnit", ukázat, že se netáže zbytečně. Nastolí problém: "Kdo je můj bližní". Podíváme-li se do Lv 19,18, je zřejmé, že příkazu lásky k bližnímu bylo možno rozumět jen jako příkazu lásky k soukmenovcům, Izraelitům. Tuto interpretaci Ježíš odmítá. Ukazuje, že je třeba být ne "zákonně- spravedlivým", ale milosrdným. Jako dva svědkové ne-milosrdnosti (kněz a levita) ukazují tvrdost špatně chápajících Zákon, tak čin pohrdaného (a opravdu k lidu smlouvy nepatřícího!) Samaritána ukazuje, co má Ježíš na mysli, když ukazuje cestu k věčnému životu. Bližní si nelze vybírat, spíš oni si "vybírají" nás, když totiž něco potřebují a my jsme schopni jim pomoci. Že nás tato pomoc může vést i k potížím či nebezpečí (ti lupiči mohli obrat zdržujícího se Samařana stejně, jako jeho "pacienta"), k nezajištěnosti, to je jasné. Ale o této nezajištěnosti učedníků už mluvila evangelia minulých nedělí.


K úvaze
Není zrovna nejšťastnější zůstat u nejjednoduššího pohledu "ten Samaritán byl hodný, buďte tedy hodní taky tak!" Je to sice pravda, ale text je bohatší. Především mluví o chápání Božího slova (ve spojení s l. čtením dost jasně a naléhavě) - toto slovo není určeno ani k teoretizování, ani k povrchnímu přijímání, ale má skrze porozumění a víru vést člověka k takovému způsobu existence, který před Bohem obstojí a který tedy, jinými slovy, vede k věčnému životu.
Pro křesťany bývá často těžké najít správně chápané spojení pravdy a milosrdenství. Je možné a nutné se učit u Ježíše - z pravdy neslevuje, (Samaritán je pro něj Samaritánem, celník celníkem, hřích hříchem), ale nemilosrdný není. Zřejmě proto, že sám distanci k hříchu má (proto se ho panicky nebojí) a jistotu nehledá ve vlastní spravedlnosti, ale v lásce Otcově. Nepřistoupit na laciné rozdělení lidí na ty, pro které udělám všechno a na ty, pro které neudělám nic, je náročné, ale nutné. Láska a milosrdenství vždy něco stojí a vždy nesou také nějaké riziko. Kdo se mu chce za každou cenu vyhnout, má srdce úzké. Tito lidé si mnohdy hledají autority, které by jim řekly, kdy ještě milovat, být milosrdnými, doplácet na druhé musí, a kdy už nemusí, kdy jsou omluveni, kdy si mohou ponechat své sobectví. Ideálem je pochopit, že nemusím, ale s Ježíšem chci.


Myšlenky k promluvě
Lk 10,25-37
Je to krásný příklad. Jistě ho dobře známe. Víme, že je třeba takto jednat. Jsme rádi, když někoho vidíme, že druhému skutečně pomáhá. Otázka je, zda jsme ochotni takto jednat také. Nebo přesněji: otázkou je, kdy jsme takto ochotni jednat. Za jakých okolností a vůči komu. Protože často si člověk řekne, že by něco dobrého udělat chtěl, ale nehodí se mu to - jako knězi a levitovi, kteří potkali našeho raněného. Nebo ten, komu bychom měli pomoct, se nám nelíbí. Je nám nesympatický. A kromě toho přece žijeme ve společnosti, kde jsou role rozdělené. Kde zpravidla velmi dobře víme, kdo má co dělat, zejména, když jde o toho druhého. Pro nemocné máme nemocnice, pro nemohoucí domovy důchodců nebo jiné ústavy, při ohrožení majetku a života voláme policii a při náhlé nevolnosti úrazovku, se zločinci, zloději a podvodníky si má poradit vláda a policie ... a co vlastně zbývá na nás? Možná nic z toho, co jsme jmenovali. Ale určitě na nás zbývá bližní. A kdo je to tedy ten můj bližní ? Správná otázka! Ale kupodivu stejná, jakou kladl Ježíšovi znalec Zákona. Pak ovšem pro nás platí stejná odpověď, jakou dal Ježíš: Nejde o to, kdo je mým bližním, jde o to, komu jsem já bližním. Tedy kdo je mně blízko a kdo mne potřebuje, komu jsem blízko a komu pomoc mohu prokázat. Bez ohlížení se, zda je někdo jiný ještě nablízku, na koho bych mohl svůj úkol rychle přesměrovat. Tohle všechno křesťan asi dost dobře a rychle pochopí, i když pro každého z nás může být někdy velmi těžké skutečně se podle Ježíšových slov zachovat.
Jenže znalec Zákona v dnešním evangeliu se vlastně neptal, jak se má chovat k raněnému, položil otázku mnohem zásadnější a mnohem vznešenější: ptal se - "Co mám dělat, abych dostal život věčný?" Tedy co má dělat, aby jeho život vyústil v tom nejlepším možném vyústění, totiž u Boha. A na to odpovídá Ježíš slovy dvojpřikázání lásky : lásky k Bohu a k bližnímu. Stačí milovat. To se nám ovšem může zdát být až příliš jednoduché. Ale je to třeba říci přesně: stačí milovat bližního podobně, jak to udělal Samařan. Stačí milovat Boha a bližního, jako to dělal Ježíš. Stačí být s Bohem zajedno - a je to. Potom vcházíme do věčného života. Je to jednoduché, nebo ne? Jednoduché snad ano. Snadné určitě ne. Ale stojí za to se o to snažit. Navíc - snaží-li se člověk upřímně milovat své bližní a nečeká-li za to hned odpovídající odměnu, jako ji nečekal Samařan, získá sám vnitřní bohatství. Obraz Boží v jeho nitru se pročistí, člověk ve svém nitru zkrásní. To jistě stojí za to. Jen nesmíme zapomenout na to, že Ježíš nám ukazuje cestu, která je nejlepší, ale ne podle běžných měřítek nejvýhodnější. Není to cesta, na které s minimální námahou získáme velký zisk. Je to cesta, na které ale člověk to nejlepší, co v sobě má - a to je jistě schopnost milovat, být druhému užitečný, dávat se - nepromarní. A nepromarnit to nejlepší, co je v nás, to je opravdu začátek věčného života. Přijmout k tomu plnost Božích darů, která se nám ve svátostech i v dalších dobrých příležitostech nabízí, to je skutečná účast na věčném životě už teď a zde. A k té jsme povoláni, k ničemu menšímu. Stojí tedy za to nenechat se vést jen tím, co lidé běžně dělají, ale uvěřit Božímu slovu a měnit je ve skutek. Potom se totiž měníme my, mění se náš životní pocit a s námi samotnými se mění svět kolem nás. A o to, aby se život kolem nás změnil, stojí však všichni lidé. Křesťanství ale člověku velmi důrazně říká, že změny, které nezačnou v jeho nitru, mu nic podstatného nepřinesou. A říká, že všechny dobré a opravdové změny světa buď začínají v našem nitru, nebo nezačínají vůbec.