Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
16. neděle v mezidobí A /Stůl slova - Aleš Opatrný

16. neděle během roku

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 12,13.16-19
Text odpovídá na podobnou otázku, jaká je položena v dnešním evangeliu a jakou si kladou křesťané i dnes: jak to, že mocný Bůh nechá žít pohromadě jak příslušníky vyvoleného národa, kteří se pečlivě snaží o dodržování předpisů mojžíšského zákona, kteří usilují o věrnost Hospodinu, a pohany, kteří na toto všechno nedbají? Není nepochopitelné, že někdo potom zpochybní i Boží moc. Kniha moudrosti ale tuto moc vyznává, a netrápí se tím, že nevidí její demonstrativní užití.


2. čtení
Řím 8,26-27
Je dobré si znovu připomenout, že Pavlova slova nejsou určena pro nějaké křesťanské "specialisty", pro elitu, která má nějaké zvláštní spojení s Duchem svatým, ale že jsou určena křesťanské obci, tedy zcela normálním křesťanům. Jim Pavel ukazuje, že jejich život nemůže být ničím jiným než životem z Ducha svatého. A v našem úryvku dospěje pod tímto zorným úhlem k problému modlitby. Neřeší samozřejmě potíže modlitby v celé šíři, ale poukazuje na jeden podstatný aspekt: na naši slabost. Není zde zřejmě míněna slabost ani v tom smyslu, že při modlitbě usneme, nebo že nemáme dobré vyjadřování. Slabost je v tom, že "nevíme, oč se máme vhodně modlit". Je tedy v našem malém poznání Boha, v našem nedostatečném porozumění Bohu. Pavel tuto slabost komentuje bez vzrušení (na rozdíl od řady křesťanů), ale zná východisko (taky na rozdíl od řady křesťanů). Řešení je v Bohu samotném, totiž v jeho Duchu, který v křesťanovi působí. Tento Duch znamená jistotu správnosti modlitby. "Vzdechy, které nelze vyjádřit" (doslova nevyslovitelné), podle řeckého textu zřejmě mluvení jazyky, spíš znamenají lidskou neartikulovatelnost, nadpojmovost toho, oč u Boha, a tedy v modlitbě, v podstatě jde. A tato nad-lidská nad- pojmovost je dosažitelná jen skrze Ducha, ne skrze lidskou moudrost nebo snahu. Jde tedy o slova útěšná, nadějeplná: Bůh svým Duchem může v nás to, co sami nejsme schopni. A toto jeho konání je v souladu s ním (Bohem) samotným a je v náš prospěch. Lze se tedy na ně zcela spolehnout, zcela se mu oddat. Což neznamená "vypnout" všechnu lidskou snahu, protože Ducha má ten, kdo je "v Ježíši", jak ukazovaly předchozí Pavlovy vývody.


Evangelium
Mt 13,24-43
Dnešní lekce uvádí tři podobenství o Božím království, jeden výklad podobenství a slova o významu učení v podobenstvích. Prvé podobenství (plevel a pšenice) stojí samo a je docela dobře možné užít krátké čtení v lekcionáři. Výklad se tím usnadní a v něčem se stane i novým (viz dále). Další dvě podobenství tvoří dvojici, jakých je v Novém zákoně celá řada. V tomto případě může stát každé z obou samo a dávají plný smysl.

Nabízí se tu celková úvaha o nebeském (Božím) království, jak je zobrazují podobenství: začíná a působí v tomto čase z malých počátků, ale má skvělou budoucnost. Její velikost lze posoudit až ve žni. V tomto čase nepřipadá v úvahu nijaká totalita dobra (nelze vytrhat koukol), ale ani totalita zla (nelze popřít, že bylo zaseto životaschopné semeno). Království je v nás, v lidském prostředí, ale není z nás (nejsme původci setby), ani jím nedisponujeme (nejsme pány žně). Výsledek: pokora i útěcha.

Klasický výklad podobenství o koukolu a pšenici, že nejsme pány žně a že nesmíme oddělovat koukol od zrna, se vyplatí v každé době opakovat - člověk je znova a znova pokoušen hrát si na Boha, na pána žně. Ovšem primární poselství těchto podobenství je kladné, je to zvěst o království, ne moralizování.


K úvaze
Řím 8,26-27
Ze strany Boží tedy není žádný problém: Bůh má možnost v nás působit mocí svého Ducha a Bohu není naše nitro neznámé, je mu dokonce přístupnější než nám samotným. Problém může být z naší strany, ze strany člověka. Je toto "přimlouvání se Ducha v nás" automatické, nebo pro ně musíme něco udělat? Pavel neříká, že by si člověk musel nebo mohl působení Ducha v sobě nějak zajistit. Naopak, Duch sám se v nás přimlouvá "sám od sebe", bez našeho přičinění. Nejde tedy o to, Ducha si "zajistit", jde o to uvěřit tomu, co Pavel píše, tedy uvěřit působení, přimlouvání se Ducha v nás a počítat s ním. Nepřekrývat ho vlastní úpornou snahou. Nedomnívat se, že co neuděláme sami, to není. Pro naši aktivní evropskou mentalitu je těžko přijatelné, že by velké věci v nás byly bez naší aktivity. To, co by nám Bůh dal zdarma, bez našeho "potu", se nám zdá moc laciné a tedy nějak druhořadé. A přece zkušenost ukazuje, že nám dělá mnohdy větší potíže uvěřit v Boží štědrost, než něco vykonat. Víra je mnohdy větší "výkon", než asketická či jiná snaha. A Písmo nás vede cestou víry jakožto cestou privilegovanou. Je tedy třeba ji respektovat. V našem případě pak se neptat jak to vlastně je, že se Duch v nás přimlouvá, ale zkusit jednat, modlit se, chovat se podle toho, co zde u Pavla čteme, tedy jednat i v této věci přímo z víry v Boží slovo. Konkrétní popis dál nemá cenu, zkusit to musí každý ve svém životě sám. To sebelepší popis nikdy nenahradí.


Myšlenky k promluvě
Řím 8,26-27
Řada lidí se bojí přiznat ke své slabosti. Domnívají se, že je to něco nepatřičného, co snad mají před Bohem zatajit. Jiní se svou slabostí hájí a omlouvají tak vehementně, že to skoro vypadá, jako by slabost považovali za nějakou přednost. Písmo to nevidí tak ani tak. Se slabostí člověka počítá. A nemyslí si, že by člověk sám dokázal každou svou slabost a nedostatečnost odstranit či překonat. Ale Písmo počítá s mocí Boží. Bůh je ten, kdo překonává naše slabosti. Kdo je silnější než všechno zlo a všechny nedostatky. On tedy dokáže přemoci naši slabost a nepřemáhá a nelikviduje při tom nás! Dnešní úryvek ze svatého Pavla je toho příkladem. Člověk je sice schopen se modlit, má- li víru, ale to neznamená, že ví zač a jak se má vhodně modlit. To jsme snad už všichni zažili a poznali. A pokud ne, znamená to nejspíš, že o své modlitbě nepřemýšlíme, pokud se vůbec modlíme. Apoštol Pavel tedy o nouzi člověka, ve které neví, zač se vlastně má modlit, ví. Reakce je ale zajímavá: nedává nám nějaká pravidla, komplikované poučení, ale říká zcela jednoduše: "Duch nám přichází na pomoc. On se v nás modlí - a Bůh tomu rozumí"! Nezdá se to ale člověku až moc jednoduché? Není to nějaká rada pro mystiky, mezi které se nepočítáme? Vůbec ne! Nezapomeňme, že Pavlova slova jsou slovy pro pokřtěné. A jakže jsme to byli pokřtěni? Ne na Josefa, Stanislava či Marii, ne jako nová gramofonová deska či kniha slavného spisovatele, ale byli jsme pokřtěni ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Jinými slovy: byli jsme ponořeni (slovo pokřtít je v řečtině, ve které je napsán Nový zákon, totožné se slovem ponořit) do Trojjediného Boha. To je skutečnost, která trvá. A proto není a nemůže být divné ani nepatřičné, že třetí osoba Trojice, Duch svatý, se v nás modlí a nemůže být divné, že první osoba Trojice, Otec, o tom ví. Problémem je vždy jen to, zda o tom ví člověk - křesťan sám. Zda je potom tedy jeho modlitba Bohu otevřená, zda v ní je místo pro "nevyslovitelné vzdechy" Ducha svatého, nebo zda je naplněna jen a jen naším mluvením. V této souvislosti je dobré poznamenat, že modlitba může být také docela dobře bezbožným povídáním: může to být hromada slov, které my sami vršíme kvůli sobě a Bohu jsme v té chvíli zcela uzavřeni, ačkoliv bychom vždy tvrdili, že se modlíme k němu. Stává se to tehdy, když člověk je plný svých starostí, přání nebo zájmů. Jisté však je, že modlitba musí být Bohu otevřená. Má být současně dílem Božím a dílem naším. K naději, že to tak skutečně může být, a to i v naší slabosti, nás vede tento úryvek z Písma. Praxe naší modlitby nás potom může přivést k poznání, že to tak skutečně je.