Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
22. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

22. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Jer 20,7-9
Hořkost Jeremiášových slov až překvapí. Ale tak se necítil jen prorok, tak se někdy cítil i lid, vyvolený národ. Kdo je totiž vyvolený, je určen k reprezentaci Božího zájmu ve světě, a to znamená, že je v pozici často odmítaného. Prorok pak barvitě líčí přemožení své nechuti nést dále své břímě Božího mluvčího.

Připomeneme-li si ještě jiná starozákonní místa, kde vyvolení chtějí ukončit své poslání (Mojžíš - Ex 32, Elijáš - 1 Král 19, Jonáš - Jon 4), můžeme vidět v tomto zdráhání se spíš známku pravého povolání, zatímco příliš snadné a ochotné převzetí role Božího vyslance se vyskytuje spíš u lidí povrchních nebo samozvaných.


2. čtení
Řím 12,1-2
12. kapitolou začíná parenetická část listu Římanům. Je ovšem třeba mít stále na mysli to, co v listě předchází. Pavel ukazuje v celé prvé části listu Boží spásu, křesťanům zdarma darovanou a Boží vůli, která je soucitná. Všechna Pavlova vybídnutí, která v této i v následujících perikopách přicházejí, vycházejí právě z tohoto předpokladu: křesťan je člověkem, který je obdarován, a proto je vybízen k jednání, které tomuto obdarování odpovídá.

V 1 - prosí-li Pavel "pro milosrdenství Boží", není to zesilující zbožný obrat. Pavel mluvil v předchozích kapitolách dostatečně o Božím milosrdenství, a proto nyní těmito slovy vybízí. Milosrdenství Boží se vrcholně projevilo v darování Ježíše, Božího Syna. Odpovědí na tento dar (ne předpokladem tohoto daru) je dávání se Bohu. To je oběť, které náležejí všechny následující vynikající atributy. Toto naše sebedání je postojem, který je Bohu přiměřený a tedy "duchovní", není "tělesný" čili z nás vycházející a k nám mířící.

V 2 - verš obsahuje dvě výzvy ve formě imperativu. Je to jednak negativní: "nepřizpůsobujte se" a dále pozitivní: "změňte, obnovte smýšlení". Cílem není ani naše pouhé polepšení se, ani nijaká nová mravní kvalita lidství sama o sobě, ale uschopnění člověka, skrze které rozeznává Boží vůli. Změněna má být mysl člověka, centrum jednání, nejen některé skutky. Je totiž třeba mít řečeno s Pavlem "mysl Kristovu" (1 Kor 2,16).


Evangelium
Mt 16,21-27
Představa trpícího, a dokonce zabitého Mesiáše, byla pro Židy zcela nepřijatelná. Mesiáš měl být podle představ většiny Ježíšových současníků vítězem - morálním i fyzickým. Petrovi se tedy nelze divit. Je pro Ježíše nadšen, a tak v něm vidí Mesiáše v nejsytějších a nejkrásnějších barvách - ovšem podle představ lidí. A tak tvrdě je odmítnut! Je to v zásadě nejtvrdší odmítnutí, které se v evangeliu vyskytuje. Petr je - logicky! - označen pro svůj postoj za "satana", tedy za Božího odpůrce. Nejde zde ovšem o definitivní odsouzení Petra, ale o definitivní odsouzení celé představy o Mesiáši, která nebyla Boží. Ježíš v těchto i dalších slovech evangelia odmítá názor dodnes převažující, že cesta ke skutečnému (věčnému) zisku vede především hromaděním pozemských úspěchů. Vyhlašuje postoj opačný: cesta k zisku vede skrze mnoho ztrát. Jen ten, kdo je ochoten ztratit vše, může získat vše. Ukřižovaný Ježíš je pak vrcholným vyjádřením tohoto postoje.


K úvaze
Řím 12,1-2
Křesťanská kázání se jen hemží výzvami k obětem právě tak, jako výzvami k změnám, které křesťana odvádějí od diktátu světa. Ne všechny ovšem mají Pavlovu hloubku, obsah a zaměření. Křesťan je stále pokoušen pohanstvím. A v pohanství dává člověk božstvu něco, aby si ho naklonil pro sebe. Křesťanství (a židovství) postupuje obráceně. Protože ví, že se Bůh obrátil k nám, vybízí k tomu, aby se člověk obrátil a přiklonil se k Bohu. A to tak, že člověk dává Bohu sebe. Ne tedy věc, ne něco ležícího mimo sebe. A tento dar nedává proto, aby byl zničen, ale proto, aby sám plně žil, a to navěky. To ovšem konsekventně znamená, že musíme "přeladit svou mysl na Boží frekvenci" a toto přeladění se koná v tomto světě. Jinde nežijeme. Naše smýšlení se tedy musí proměnit tak, aby bylo konformní s myšlením Božím. Abychom dokázali v tomto světě rozpoznat Boží věci a postavit se za ně. Ani na chvíli nesmíme zapomenout na to, že vůlí Boží je spása světa, ne jeho zničení (viz Jan 3,16). Jde tedy o to, aby křesťan byl v tomto světě co nejplněji Božím. To nejde bez sebe-dání a bez Ducha Božího. Protože jen tehdy, dáme-li se jím vést, budeme žít (viz Řím 8,14-17).

Shrnuto: Úkolem kazatele by mohlo být očištění pojmů "oběť", "sebedání", "nepřizpůsobení se světu" podle Božího slova.


Myšlenky k promluvě
Mt 16,21-27
Křesťanství je hezká záležitost. Kostely bývají krásné, stará církevní hudba povznášející, křesťané jsou mnohdy lidmi s ušlechtilými zájmy... Ale kříž? Může se kříž někomu líbit? Může být normální člověk nadšen pro utrpení? Odpověď "ne" je rozhodně poctivá. A přece Ježíš, který má na mysli bezesporu věci Boží, mluví o kříži, utrpení a ztrátách. Znamená to snad, že Bůh dává přednost utrpení před štěstím, smrti před životem? Znamená to, že se Bohu líbí, když se lidem vede zle? Bohužel, řada lidí si to myslí. Ale Bohu díky, evangelium toto netvrdí. Evangelium přece ukazuje Ježíše, Mesiáše, Syna Božího jako toho, kdo utrpení snímá, kdo osvobozuje, uzdravuje a dělá lidi šťastnými. Jak je to tedy s křížem a štěstím? Slovy to lze vyjádřit dost jednoduše. Ježíš ukazuje kříž jako cestu ke štěstí a sám touto cestou jde. A ještě něco navíc: Ježíš ukazuje kříž jako cestu nejenom ke konečnému štěstí vlastnímu, ale i ke štěstí druhých. V tom případě je snad pochopitelné, že ten, kdo Ježíši uvěří, je vyzván, aby šel za ním a s ním. Ne proto, aby definitivně skončil smrtí na kříži, ale aby přesto, že jde cestou ztrát, utrpení a smrti, došel k cíli. A cílem je Bůh, plnost života, plnost lásky, plnost štěstí. Z tohoto pohledu je křesťansky orientovaná životní cesta nikoliv cestou nejlehčí, ale cestou, která vede k cíli, totiž k vyústění života v Bohu.

My se ovšem sami dostáváme s tímto vším tvrzením do nepříjemné situace, do podobné situace v jaké se ocitl Petr a jeho současníci. Tak, jako si Petrovi současníci nedovedli představit trpícího Mesiáše, tak si mnozí naši současníci nedovedou představit štěstí v životě, v němž je (také) přítomno utrpení. Ale tak, jako byli posléze Ježíšovi současníci konfrontováni s Ježíšovou smrtí, tak jsou naši současníci konfrontováni se ztrátami ve svých životech i se ztrátami svých bližních. Dnes jako tehdy je základní otázkou, koho si člověk vyvolí jako cestu, jako zachránce v celé této situaci. Pokrok jakožto "univerzální Mesiáš" zklamal. Každý soudný člověk dnes ví, že sice existuje pokrok v technické oblasti lidské tvorby, ale že tím není zdaleka odstraněno utrpení, že je touto cestou do jisté míry neodstranitelné. Nejenže se objevují nové nemoci a nové tělesné i duševní poruchy, ale utrpení, způsobované lidským sobectvím,lidskými vinami, pokrokem techniky, nemizí a nikdy v dějinách světa odstraněno nebude. Zbude tedy napořád otázka, jak žít s utrpením, jak žít navzdory utrpení dobře, jak najít smysl toho, co jsme v životě nechtěli, co nás poškodilo. Zvěst o Mesiáši není a nebude zbytečná.

Není ovšem pravda, že by křesťanství přinášelo jen útěchu pro chvíle utrpení. Je ale pravdou, že utrpení a ztráty se vposledku nevyhnou žádnému lidskému životu a křesťanství, na rozdíl od jiných ideových směrů, zde přináší naději a ukazuje smysl. Křesťanská řeč o kříži tedy není výrazem pesimismu zklamaných a nemohoucích lidí, ale je základem optimismu střízlivých a pravdivých realistů. Kdo má panickou hrůzu z jakýchkoliv ztrát ve svém životě, ten si už tím samým život kazí. Kdo se domnívá, že se chytře všem utrpením a ztrátám vyhne, bude dříve nebo později usvědčen životem samým ze svého omylu. Svatý Pavel říká: "Naděje však nezklame, protože Boží láska je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5). Zdroj této naděje, do nás vlité, je bezpečný a můžeme z něho žít.