Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
26. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

26. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Ez 18,25-28
V knize proroka Ezechiela je považována 28. kapitola za nejdůležitější. Prorok se v ní vypořádává s fatalistickými myšlenkami těch, kdo odpírali jeho výzvám k obrácení. Lid se domníval, že neodvratně pyká za viny otců, a proto považoval obrácení za neúčinné. Prorok naproti tomu mluví o osobní odpovědnosti každého člověka za to, jak vede svůj život.


2. čtení
Flp 2,1-11
Text sestává ze dvou částí: 2,1-5 je Pavlovo povzbuzení, napomenutí pro Filipany, ve kterém ukazuje, jaké vzájemné vztahy jsou od nich jako od křesťanů požadovány. 2,6-11 je hymnus, který Pavel převzal a pod jehož vlivem (podle stylu, slov) sepsal část V 1-5. Tento hymnus ukazuje kořeny, důvody, z nichž má vyrůst to, co se ve V 1-5 požaduje. Díky tomu se nejedná o pouhé moralizování, ale o křesťanskou teologii. Proto není vůbec dobré užít zkrácený text (2,1-5).

Snaha druhé těšit, povzbuzovat, účast na jakémsi duchovním společenství, jsou věci, které může Pavel od Filipanů očekávat. Z nich vychází, chce ale víc. Požaduje jednotu, totiž jednu lásku, jednomyslnost, ohled na druhé, nevyvyšování se. Některé výrazy z našeho překladu připomínají dokonce požadavky kolektivního smýšlení, jak bývaly propagovány v padesátých letech. Ale tím se nelze nechat mýlit. Není možné totiž přehlédnout základ, z něhož má toto všechno vyrůstat. Tím základem není cokoliv lidsky vymyšleného, ale smýšlení Ježíšovo. Jaké toto smýšlení je, ukazuje V 6-11.

Především: zřekl se sebe, vyprázdnil sebe, "odhlédl" od svého božství. Nic pro sebe z titulu svého božství nežádal, a to nejen od lidí, ale ani od Boha. Byl poslušný Otce (ne kohokoliv), vzal na sebe přirozenost služebníka (Otcova!, a z toho i služebníka lidí) a jeho poslušnost (Otce!) byla absolutní, totiž až k smrti. Kdyby Pavel ukazoval na poslušnost k Bohu, která by stála mimo lidi nebo proti lidem, mohlo by jít o fanatismus či pýchu. Jde-li ale o poslušnost Otci pro lidi (za lidi), jde o vykoupení.

Bůh Ho povýšil - skrze smrt, ne před ní.

"Jméno nad každé jméno" - v Písmu zastupuje jméno osobu. Tedy Ježíš sám je postaven nade všechny, nad všechny lidi ale i nad všechny mocnosti, ovládající tento svět i smrt. ("na nebi, na zemi i v podsvětí"). Ježíš Kristus je Pán k slávě Otcově, ne ke své vlastní. I to je naplněním Jeho vztahu k Otci.

Text je nejen zvěstí o Ježíšovi, důležitou, nepominutelnou, vypsáním toho, kdo On je, ale je právě tak požadavkem na nás (V 5). Překonávat mocnosti zla, okolo nás i v nás a mezi námi lze potud, pokud máme v sobě naznačené smýšlení Ježíšovo. To jde ovšem proti naší pýše. Naše "přirozenost služebníka" podle Ježíše neznamená ovšem posluhování kdekomu v kdečem, ale je to posluhování, orientované k Otci, tedy spolupůsobící s Jeho plánem spásy (posvěcení, vykoupení). Neobstojí tedy ani sloužení lidem bez Boha, ani sloužení Bohu tak, že obejdeme lidi. Ježíš, spojený ve všem s Otcem, a přece "liturg" až na kříži, jinak "laik", je nepřekonatelným vzorem.


Evangelium
Mt 21,28-32
Příběh je v izraelském písemnictví královskou vyprávěcí formou. I pro nás má samozřejmě svou velkou hodnotu. Jeho názornost je velmi užitečná. Bývá celkem snadné mu porozumět. Pozor je ale třeba dávat při jeho aktualizaci, abychom smysl příběhu neposunuli, či dokonce příběh "neznásilnili".

Ježíšova slova v dnešním příběhu jsou zcela jasně určena těm, kteří hlasitě deklarovali svou vůli sloužit Hospodinu, ale zdálo se jim, že jejich život je tak dobrý, že se jich výzva k obrácení netýká. Ale evangelium zde, jako i na jiných místech, zcela jasně favorizuje ty, kdo jsou ochotni se obrátit. Tedy místo v Božím království není ani pro pyšné farizeje, ani pro hřešící celníky a nevěstky, ale pro obrácené - ať už celníky, nevěstky nebo farizeje.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Mt 21,28-32
Ani dnes není málo přitažlivá postava dokonalého člověka. Nejeden křesťan si jistě řekne: "Kdybych všechno uměl! Kdybych byl dokonalý! Kdybych byl jako ten a ten svatý nebo ta a ta světice!" A hned si k tomu dodá: "Ale já nejsem." A podle povahy se buď cítí být zcela bez šancí a nevyhovující, nebo se naopak cítí být omluven. Není dokonalý, nikdo od něho nemohl přece čekat, že dokonalým bude, takže s ním všichni nakonec musí být spokojeni, i sám Pán Bůh! Protože přece, jak se říká "jsme jenom lidi". Jenže evangelium tak nesmýšlí. Ježíš takto nemluví. Ježíš si nerozděluje lidi na dokonalé a méně dokonalé. Nesoudí lidi jako to děláváme my: "Ten je dobrý a takovým tedy v mých očích zůstane, ten dobrý není a tak má už natrvalo smůlu!" Ježíše zajímá víc to, co se s člověkem děje, než to, jaký právě je! Zajímá ho, jestli je člověk schopen a ochoten se obrátit! Tedy i po době, kdy říkal a dělal "ne"! změnit postoj a říci a udělat "ano". A co je velmi důležité - Ježíš počítá s možností takového obrácení. Počítá s tím, že se člověk může takto změnit. Řečeno naším jazykem - Ježíš zřejmě projevuje vůči nám větší optimismus, než jaký jsme ochotni uplatnit jak vůči bližním, tak vůči sobě samým. Tento optimismus ale není laciná víra, že "všichni jsou konec konců dobří", že všechno (samo od sebe) nakonec dobře dopadne, že člověk snad ani nemůže být zlý, že nemůže být na cestě k záhubě! Naopak. Tento pohled na člověka, počítající s obrácením, bere velmi vážně jak možnost člověka říct Bohu "ne", se všemi důsledky, které z toho plynou, tak taky možnost člověka změnit prvotní "ne" v "ano" - opět se všemi důsledky, které z toho plynou. Ježíš skutečně nedělí svět s konečnou platností na ty, kteří jsou dobří a na ty, kteří jsou zlí. Toto rozdělení se koná až v okamžiku smrti, nebo až při Ježíšově druhém příchodu. Ježíš spíš dělí lidi - a to ne definitivně! - na ty, kteří si sami o sobě myslí nepravdu a na ty, kteří o sobě pravdivě smýšlejí a vyvodí z toho důsledky. Ten totiž, kdo si myslí, že je bez viny, že je přímo kandidátem na Boží vyznamenání, že nepotřebuje obrácení, se mýlí zcela zásadně. A pokud by v tomto omylu zůstal, má velmi špatné naděje. Ale ten, kdo pozná, že se zmýlil, že jeho životní výsledek je opravdu zatím bídný a vyvodí z toho patřičný závěr, ten se obrací. Ten mění svá "ne" v "ano" a stává se člověkem, který "uvěřil Janu Křtiteli", tedy který uvěřil výzvě k obrácení. A tomu se otevírají dveře.

Křesťanská naděje tedy nespočívá jen v tom, že věříme, že nás Bůh natrvalo neodepíše. Spočívá ve zcela konkrétní naději v to, že se člověk může obrátit a že Bůh toto obrácení přijme. A proto nemůžeme definitivně "zařadit" mezi beznadějné případy nikoho, dokud žije a dokud tedy má šanci obrátit se. A nemůžeme samozřejmě definitivně "zařadit" nikoho mezi zatracené ani po smrti, protože jak říká Písmo: "Člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce." A proto jen On je definitivním soudcem.