Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
29. neděle v mezidobí / Bůh, anebo stát?

1. čtení Iz 45,1.4-6

1Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: 4"Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. 5Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, 6aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin a nikdo jiný (není Bohem)."


Deuteroizajáš (kap. 40-55) předpovídá znovuvybudování Jeruzaléma a chrámu. Bůh si k tomu přitom použije nástroj "neobvyklý": pohanského perského krále Kýra (kraloval 557-529 před Kr.).

Náš text legitimuje Kýrovu autoritu: verše 1-4 jsou po stránce stylistické "výnosem při intronizaci krále", podobně jako žalm 2 a 110.

Kýrovi jsou přisouzeny tituly vyhrazené izraelským králům a budoucímu Mesiáši: pastýř (44,28), pomazaný (45,1). Je paradoxní, že tyto tituly jsou přisouzeny cizímu vládci, který nezná Hospodina. Tak jako předtím Nabuchodonosor, který byl označen jako "můj služebník" (Jer 25,1.9; 27,6.8.20), i nyní je Kýros povolán k zvláštnímu úkolu (Hospodin může používat jakékoli nástroje k uskutečnění plánů spásy). Kýros je pomazaný v tom smyslu, že je od Hospodina uschopněn a posilněn, aby přinesl osvobození Izraeli. Hospodin jej vzal za pravou ruku (to byl úkon při uvedení krále do úřadu) - symbolicky se tak vyjadřuje, že Hospodin stojí na jeho straně, vede jej a chrání. Vzal jej za ruku, aby mu podmanil národy Blízkého Východu. Hospodin jej zavolal jménem čili osobním způsobem povolal. Dal mu dokonce čestné jméno (titul - viz Iz 9,5), jak to bylo běžné při cerimoniích uvedení krále (lit. překlad ne zcela přesně "poctil jsem tě"). Čestné jméno vyjadřovalo zvláštní Hospodinův vztah k pomazanému, ale také úkol a poslání tohoto vyvoleného. Králové budou před ním bezmocní (v. 1 - "odpásat bedra" znamená odzbrojit; Kýros je oproti tomu "přepásán", v. 5), i brány pevností a měst se otevřou. Toto zvláštní povolání perského krále není samoúčelné, ale je kvůli Izraeli ("pro svého služebníka" - v. 4) a kvůli Hospodinu - aby ostatní národy poznaly jeho moc (v. 6).

Skrze vyvedení Izraele z babylónského exilu se pozná, že Hospodin je jediným Bohem, svrchovaným a mocným (i skrze vysvobození z Egypta se Hospodin ukázal svoji moc, a proto Izraelité a Egypťané mohli poznat, že on je Bůh - Ex 6,7; 7,5). Mimo něj žádný jiný není. Bohové uctívaní v Babylónii se prokážou jako bezmocné modly. Zde se opět zrcadlí polemika proti babylónským bůžkům (toto je jedno ze základních témat Deuteroizaiáše: 41,21-29; 44,9-20).





Mezizpěv Žl 95

Vzdejte Hospodinu slávu a moc!

Zpívejte Hospodinu píseň novou, - zpívejte Hospodinu, všechny země! - Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, - mezi všemi národy o jeho divech! *

Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, - třeba se ho bát více nežli všech bohů. - Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, - Hospodin však stvořil nebe. *

Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, - vzdejte Hospodinu slávu a moc, - vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. - Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří. *

V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! - Třeste se před ním, všechny země! - Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, - národy řídí podle práva. *





2. čtení 1 Sol 1,1-5b

1Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! 2Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. 3Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. 4Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. 5Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.


List Soluňanům je nejstarší literární dílo raného křesťanství a první známý list apoštola Pavla, napsaný asi na začátku r. 51 z Korintu. Pavel, provázen dvěma spolupracovníky, Silvanem (Silasem) a Timoteem, založil tam křesťanskou obec, složenou ze židů, proselytů (pohanů obrácených k židovství) a hlavně z pohanů.

V antice zněl běžný začátek dopis takto: A (odesílatel) B (adresát - v dativu) pozdrav. Pavel používá tento vžitý lit. druh s určitou svobodou, proto jej ve všech svých dopisech obměňuje. V listu Soluňanům přitom nacházíme nejkratší preskript (úvodní pozdrav) ze všech Pavlových dopisů vůbec. Jsou tam uvedeni tři odesilatelé, patrně spoluautoři dopisu. Jak Silván, tak Timotej jsou zmíněni i na jiných místech NZ; oba dva se spolu s Pavlem podíleli na evangelizaci Soluně (Sk 17,1-9) a Korintu (Sk 18,5).

List je adresován soluňské církvi: pojem církev (řecky ekklésia) zrcadlí hebrejské qahal, shromáždění. V preskriptu Pavlových dopisů nacházíme různá označení adresátů: milovaným, povolaným svatým (Ř 1,7), všem svatým (Fil 1,1), svatým a věrným bratřím v Kristu (Kol 1,2), svatým, věrným v Kristu Ježíši (Ef 1,1). Církevní obec v Soluni je v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu (tak přesněji podle řeckého textu). Jedná se o jedinečnou formulaci vyjadřující, že společenství v Soluni žije, existuje jen v Otci a v Ježíši Kristu. Bez Boha by přestalo být společenstvím. Označení "Pán" opět poukazuje na stav Kristova oslavení, po pravici Otce (Fil 2,9 - Kristu je dáno jméno nad každé jiné jméno).

"Milost a pokoj" byl běžný pozdrav v některých kruzích poexilních židů. Oba pojmy vyjadřují totéž, a sice Boží požehnání, i když pokaždé s jiným důrazem: milost zdůrazňuje požehnání jako nezasloužený dar, pokoj vyjadřuje plod tohoto daru, harmonii v člověku samotném a ve vztahu mezi člověkem a Bohem ("mír, usmíření").

Po úvodním preskriptu máme díkůvzdání (běžné u Pavla, méně časté v klasických dopisech). Důvod děkování je živá víra, naděje a láska soluňských. Tyto tři postoje vystupují jako základ křesťanského života. Projevy víry, naděje a lásky zviditelňují vyvolení tamějších věřících čili jejich skutečné společenství s Bohem.

Není nemoudré považovat tyto znaky za projevy vyvolení, vždyť základní kameny položené při první evangelizaci byly spolehlivé: evangelium hlásané nejen slovy, ale mocí Ducha (1 Kor 2,4.5), který dotvrzuje slovo (buď vnějšími znameními, anebo "vnitřním působením, svědectvím"). Nejen to - evangelium slovem a mocí bylo nad to potvrzeno plností (jinak lit. překlad), a tou je patrně věrohodné svědectví hlasatelů (tento výklad je potvrzen následující větou, vynechanou v lit. textu: "vždyť víte, jak jsme si kvůli vám počínali").





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Budete zářit jako hvězdy ve vesmíru; držte se pevně slova života. Aleluja.



Evangelium Mt 22,15-21

15Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. 16Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. 17Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?" 18Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? 19Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár. 20Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" 21Odpověděli: "Císařův." Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."


Po sérii tří podobenství namířených proti neposlušnosti "židovských duchovních", Ježíš musí čelit třem zkouškám (léčkám) ze strany farizeů (dvakrát) a saduceů (jednou). Náš úryvek je první z těchto kontroverzí.

15 Už dříve se farizeové uradili, jak Krista usmrtit (12,14). A nejméně při dvou příležitostech přišli za ním, aby ho zkoušeli (16,1; 19,3).

16 Farizeové byli v zásadě proti okupantské římské moci (i když učili, že se má platit daň). Herodovci, oproti tomu, byli loajální a usilovali o "pokoj" a neměnný stav v zemi. Otázka je navozená tak, aby nevyzněla jako zkouška, ale jako výraz upřímné touhy dobrat se pravdy: skrze uctivé oslovení "Mistře" a následující ujištění se tázající snaží budit zdání, že respektují Ježíšovu autoritu a hledají u něj radu. Tímto rafinovaným způsobem usilují o to, aby Krista dotlačili k odpovědi. Větou "nedbáš lidských ohledů" jakoby ho chtěli vybízet k otevřené vzpouře vůči vládnoucí moci.

17 Položená otázka je důmyslná. Tou daní se míní roční poplatek, který měl každý dospělý platit. Daň byla hořkým připomenutím, že Izrael trpěl pod římskou nadvládou.
18 Kristus však prohlédl jejich zlý úmysl (o Ježíšově výjimečném poznání viz také 12,15; 16,8). Proto označuje tazatele jako pokrytce, tj. jako ty, kdo se snaží maskovat své skutečné úmysly.

19-20 Mistr postupuje mistrovsky také v tomto případě. Jeho odpůrci se ho snaží chytit do léčky, ale on využívá jejich útok k úspěšnému protiútoku. Oni mu kladou otázku, ale on otočí situaci a položí otázku jim: odpovědí mu přitom oni sami pomohou rozřešit hádanku. Ježíšova "taktika" je stejná jako při vyprávění podobenství: položením otázky vede posluchače k tomu, aby se dobral odpovědi a "ponaučení" sám. Ale to není všechno: žádost "dejte mi peníz" zvětšuje napětí celé situace. Už samotný fakt, že tazatelé mají s sebou peníz, svědčí o jejich neupřímnosti: nemají zábrany nosit s sebou peníz s rouhavým nápisem "Tiberius Augustus Caesar / císař, syn božského Augusta".

21 Není možné se vyhnout odpovědi, není možné odpovědět jinak, než se má: obraz na minci je císařův (hlava Tiberia), stejně tak nápis (Caesar / Císař). Z toho plyne, že císaři patří to, co je císařovo (a nic víc!), Bohu to, co je Boží ("každému jeho"). Ježíšova odpověď je skutečně božská, jednoduchá a přitom ohromující: kdyby řekl, že není dovoleno platit daň, nařkli by ho ze vzpoury vůči římské vládě. Kdyby naopak řekl, že se má platit, nařkli by ho, že není tím slíbeným Mesiášem - Vysvoboditelem, protože nabádá k podřízenosti vůči okupantům. Kristus svojí odpovědí vyvážil první výrok (císařovo císaři) tím druhým (Boží Bohu). Dal tak vlastně za pravdu svým odpůrcům: učí Boží cestě podle pravdy a nebere ohled na to, čím kdo je (čili nestraní nikomu).

I když Kristovi učedníci mají platit daň jako výraz podřízenosti vůči politické moci, nemají považovat císaře ani za boha (v tehdejší době zbožšťovaného), ani za svrchovaného vládce. Jako vládce v pravém slova smyslu uznávají ne císaře, ale svrchovaného Hospodina - jemu tedy vposledku prokazují největší ("Boží") poslušnost a podřízenost, protože je jejich Pánem a Bohem. Podřízenost vůči státní moci je tedy relativizovaná absolutním nárokem poslušnosti vůči Bohu - v případě "konfliktu" se upřednostňuje "Boží právo". Bohu náleží absolutní úcta (klanění) a podřízenost. Placení daně není projevem modloslužby či odpadnutí od Pána-Hospodina (nápis na minci mohl svádět k takovému mylnému závěru) - jen logickým důsledkem toho, že Řím má v ruce politickou moc. O vztahu křesťana k politické moci viz také Řím 13,7 a 1 Pt 2,17.

Občas se vyskytující názor, že tak jako císaři patří mince (s jeho obrazem), tak Bohu patří člověk jakožto "Boží obraz" (Gen 1,26), není přesvědčivý - v textu jsou vedle sebe císař a Bůh, ne mince a člověk. Navíc můžeme dodat, že kdyby byla míněna narážka na Gen 1,26, pak by otázka zněla pouze "čí je to obraz?" (vynechalo by se slovo "nápis", protože by to evidentně narušilo paralelu: v člověku není "Boží nápis"!).

Ježíš se nevyhýbá dobře připravené léčce, ale využívá této příležitosti, aby sdělil svoje učení ve stručném a snadno zapamatovatelném aforismu. Tato perla evangelia je dalším důkazem, že Ježíš je tím jediným Mistrem, Učitelem par excellence.


Společné rysy prvního čtení a evangelia

Máme jediný společný rys, a sice vztah Bůh - politická moc. V obou textech je tento vztah kladný: Bůh propůjčuje určitým lidem politickou moc (první čtení). Je třeba tuto moc respektovat (evangelium). Podřízenost státu není však absolutní a neomezená, ale relativizována Božím právem, nárokem (evangelium). Pokud se nám zdá, že tyto pasáže předkládají příliš kladný postoj vůči veřejné autoritě, jiné texty Starého i Nového zákona poopravují tento obraz, protože obsahují kritiku (i tvrdou!) veřejných činitelů zneužívajících svoje postavení. Moc propůjčena vladařům není neodvolatelná: v Bibli najdeme příklady "vyvolených" (např. Saul, Nabuchodonosor), kteří museli být odvoláni ze svého úřadu, protože nejednali správně, podle Božích přikázání.





K úvaze

Dávat Bohu, anebo státu? Toto dilema nebylo aktuální pouze v Ježíšově době, ale i později - od starověku až po dobu nedávno minulou. Jen si vzpomeňme na komunistickou éru, kdy věřící byli vystaveni otázce, nakolik se podřídit režimu a nakolik zůstat věrni svému svědomí. Někteří zvolili příliš pohodlné kompromisní řešení, protože se natolik podvolili státu, že dali císaři nejen to, co je císařovo, ale i to, co je Boží - a tak "ošidili Boha", protože mu nedali to, co mu patřilo. Miska vah převážila příliš na jednu stranu…

Polistopadová změna politických poměrů přinesla nové možnosti a zároveň nové otázky: má smysl se zabývat "politikou", která je tak spletitá, někdy zaprodaná, jindy nepříznivá vůči naší církvi? Není lepší se zabývat pouze tím "Božím" a usilovat o to, abychom dali Bohu, co je Boží? Někteří lidé si volí tuto cestu indiferentismu vůči "císaři" … Paradoxně dávají Bohu, co je Boží, ale ne císaři, co je císařovo - miska vah opět převažuje na jednu stranu, tentokrát na opačnou než předtím. Jistě, tito lidé platí daně (i když ani to není u všech křesťanů samozřejmostí!), ale nechtějí se "víc" zajímat o veřejné záležitosti, natož pozvednout svůj hlas tam, kde by mohli a měli (jak nás k tomu koneckonců vybízí i II. vatikánský koncil, konstituce "Radost a naděje").

Evangelium řeší dilema "Bůh, nebo stát" vyváženě - miska vah nepřevažuje ani na jednu, ani na druhou stranu: dávat nejen císaři, ale i Bohu (toto tvrzení chápejme dobře - samozřejmě víme, že Bohu patří víc než státu). Věřící tedy neopovrhuje politickou autoritou, ani nezůstává stranou problémů společnosti. Toto jasné biblické poselství je možné aplikovat mnoha způsoby. Chceme nyní poukázat na jednu cestu "přístupnou všem". Jen někteří věřící mohou aktivně vstupovat do politiky, jen někdy mohou občané přímo ovlivnit veřejné záležitosti (např. při volbách), ale všichni a vždycky mohou do nich zasahovat … nepřímo svojí modlitbou. To není nic nového, ale věc stará přinejmenším… jako Starý zákon. Tam nacházíme výzvu modlit se za říši babylónskou (a tím implicitně i za krále a hodnostáře! Jer 29,7). V Novém zákoně pak najdeme explicitní vybízení: "Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem" (2 Tim 2,1.2). Tato modlitba není "výkřikem do tmy", ani posledním (a zbytečným) pokusem, když nic jiného není možné udělat. Je to modlitba, která se opírá o jistotu, že "Bohu patří moc" (Ž 62,12): on je tím suverénním vládcem a Pánem, před jeho moc se musí sklonit každé koleno (Iz 45,23.24; Fil 2,11). A proto "královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky, nakloní je, kam se mu zlíbí" (Př 21,1). Tedy Bůh může skrze naši modlitbu proměňovat i…politické činitele, jejich úmysly a plány!

Modlitbou za politické představitele dáváme Bohu, co je Boží (uznáváme jeho svrchovanou autoritu, převyšující jakoukoli politickou moc), a císaři to, co je císařovo (vyprošujeme mu Boží požehnání a vedení). A misky vah jsou opět v rovnováze.





K reflexi

1. Jaké Boží vlastnosti můžeš vyčíst z Izaiášova textu?
2. Víra, naděje a láska - mají ve tvém každodenním životě (při řešení problémů) nějaké místo? Jaké?
3. Inspirován Božím slovem, postav se před Boží tvář a přednes své prosby za veřejné záležitosti a za politické činitele naší země (za starostu, za konkrétní politiky …).