Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus B)
3. neděle adventní - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

3. neděle adventní - B

Rozbor textu

1. čtení
Iz 61,1-2a.10-11
V naší perikopě mluví Hospodinův služebník (viz 42.1-4; 49.1-6), který není blíže představen. Ale jako "legitimace" jeho poslání slouží slova, že Duch Pána je nad ním a že je pomazaný. S tímto služebníkem se ztotožňuje Ježíš, například když cituje toto místo z proroka ve známé scéně v synagóze v Nazaretě (Lk 4,16-21). Služebník přináší a realizuje Boží dílo osvobození, které vrcholí Hospodinovým milostivým létem. (V milostivém létu se měly v Izraeli promíjet všechny dluhy, zde jde samozřejmě o víc).

Jásot ve verších 10-11 má podobu svatebního veselí, kterým se ve Starém zákoně častěji znázorňuje omilostňující setkání Hospodina s lidem. Pro nás jsou tato slova jednak slovy o osvobozujícím Bohu a také slovy o Ježíši, který úlohu Božího služebníka splnil vrchovatě.


Žalm Lk 1,46-54
Části z chvalozpěvu Panny Marie, Magnificat, které dnes nahrazují žalm, jsou už křesťanskou odpovědí na skutečnost spásy, i když sestávají vesměs ze staroákonních citátů, z nichž sestává celý Mariin chvalozpěv.


2. čtení
1 Sol 5,16-24
Jen na první pohled zde jde o volnou sérii imperativů. A už vůbec nejde o povzbuzující výkřiky. Pavel s Tesaloničany očekával brzký druhý příchod Pána. V této situaci k nim mluví jako vynikající a starostlivý pastýř. Vybízí je k bdělosti (5, 6 nn), a to ne v postoji strachu, ale v postoji důvěry ve spásu (5,9). Vybízí je stále ke společenství s Pánem (5,10). Očekávání blízkého konce pro ně nemá být vstupem do tmy, ale čekáním v důvěře.

Jádrem všech imperativů je: "nezhášejte oheň Ducha!" Duch je pro křesťany největším darem, a tak právě ten tedy nesmí být v prvé řadě zmařen. A proto se z něho mají radovat, modlit, děkovat, zkoumat proroctví..... není to tedy všechno doporučováno jako pouhé dobré postoje, ale je to jednání, vyplývající z Ducha. Odtud někdy rozdíl mezi radostí, vděčností, obezřetností......křesťanů a nekřesťanů.

Budoucnost Soluňanů stojí na dvou věrnostech, které jsou nezbytné: na věrnosti křesťanů ("neporušený duch") a na věrnosti Boží ("věrný je ten, který vás povolává).

Praktický závěr: aby Pavlova napomenutí měla vůbec smysl, musí být oheň Ducha v těch, kteří tato slova čtou, zapálen. Jinak se stane výzva k radosti jen výzvou k nezodpovědnému jednání či nespravedlivému postoji a výzva k modlitbě výzvou k další obtížné povinnosti.


Evangelium
Jan 1,6-8.19-28
Do Janova prologu, který je textem o Kristu, jsou podle mínění mnoha exegetů autorem evangelia zařazeny vsuvky, které mluví o Janu Křtiteli. Náš úryvek je vlastně sestaven ze dvou takovýchto částí. Pro synoptiky je Křtitel prorocká, charizmatická postava, která zvěstuje soud, konec časů ("sekera je přiložena ke kmeni") a také ovšem postava, která ukazuje na Mesiáše-Krista. Pro Jana je Křtitel především Bohem poslaný svědek o Mesiáši-Ježíši. O jeho vlastních výzvách k obrácení se téměř nemluví. Za Janovými výpověďmi také stojí vědomí o nejistotě lidí v jeho době, kteří se ptali, ke kterým učedníkům se vlastně mají přidat: Jestli ke Křtitelovým nebo k Ježíšovým. Synoptici ani Jan nenechávají nikoho na pochybách o tom, že význam Křtitelův je jen pro určitý čas, kdežto význam Ježíšův je trvalý.

V 6-8 - Jan je představen jako Bohem poslaný. Tím je dána jeho naprostá důvěryhodnost. Účel jeho poslání: přivést k víře v Ježíše, tedy přivést k víře v pravé světlo, které přišlo na tento svět.

V 18-19 - jde takřka o podání svědectví v soudním procesu. Tazateli jsou významné skupiny židovstva - kněží, levité, farizeové. Výsledek soudu svědčí proti nim - "uprostřed stojí, koho vy neznáte". Nebo jinak: výsledek soudu je osvobozující pro Jana: on není ani Eliáš (který měl přijít na konci časů), ani "ten prorok" (eschatologická postava), tím méně Mesiáš. Jan neukazuje na sebe, ale za sebe dál - na toho, který nekřtí vodou jako Jan, ale Duchem (viz 1,33). Nejde totiž o janovský křest vodou (tedy jen o lidské obrácení), jde o mesiášský křest Duchem - tedy nové stvoření. (Pozn: křesťanský "křest vodou" tím není odmítnut, není to totiž křest janovský, ale "kristovský" - Duchem svatým a ohněm, je to ponoření do trojjediného Boha).


K úvaze
Duch Pána, Duch svatý, jmenovaný v prvních dvou čteních, a ve druhém přítomný (jako nejmenovaný protiklad k Janovu křtu ve V 28), je v liturgii této neděle nepřehlédnutelný. Je krátkou charakteristikou života v Kristu, tedy života křesťana. Křesťanství totiž, bohužel, znovu a znovu v konkrétních projevech degeneruje z nové skutečnosti, z nového bytí v Duchu ve staré strachy, ve staré zajišťování se nebo ve starý moralismus, abych jmenoval jen nejznámější věci. Je třeba se zeptat, jestli známe toho, který stojí uprostřed nás. Jestliže ne, je třeba ho poznat, poznat jako toho, kdo přináší osvobození (1. čtení a žalm), ale který přináší osvobození pro mne, ne jen obecně! Jestliže ano, pak jsme těmi, kdo jsou také v síle Ducha posíláni zvěstovat (jako Hospodinův služebník). Modlit se, radovat, děkovat - nelze "jen tak", ale z daru jeho Ducha. Jsme buď těmi, kterým je posíláno Boží slovo, aby je změnilo, nebo těmi, kteří jsou posíláni zvěstovat, když změněni byli. Na "neutrálním poli", někde uprostřed, se nelze zdržovat neomezenou dobu. Dopadli bychom jako farizeové a znalci Zákona.


Myšlenky k promluvě
Když někdo řídí auto, je třeba, aby vnímal jak silnici před sebou, tak i chod auta a přístroje, které jsou v něm umístěny. Bude-li se jen dívat před sebe, může poškodit motor, bude-li jen vnímat auto samé a ne silnici, skončí v příkopu. Podobné je to s křesťanským životem. Křesťan se musí dívat dopředu k cíli, kterým je Bůh. A má se dívat dopředu, aby vyhlížel druhý příchod Kristův. Stará-li se jen a jen o věci všedního dne a nikdy nepřemýšlí o tom, kam a proč jde, je to špatné. Snadno se natolik zabydlí ve všedních starostech, že už ani neuvidí, kam vlastně jeho cesta směřuje.

Ovšem i pohled dopředu se může stát jen jednostranným. Je mnoho lidí, kteří se stále starají o to, co bude, co přijde, kteří mají svůj pohled fixován na budoucí věci Boží, ale nevnímají příliš současnost. Nejsou tím myšleny jen současné starosti běžného života - ty se ostatně přihlásí samy. Jde o to, co nám v přítomnosti pro život na této zemi dává Bůh. Ten, kterého ohlašoval Jan Křtitel, tedy Ježíš, nás nenechal na této zemi jen chudými a nemohoucími. Ježíš slíbil svého Ducha a také ho seslal. Křesťan je jím obdarováván a může z něho žít. Dary Ducha nejsou dávány pro ozdobu jedincům, ale pro užitek církve. Proto mají být zkoumány, rozpoznávány a užívány. Zde je ale třeba dobře rozlišovat. Řada upřímných a hodných křesťanů se domnívá, že cokoliv je v oblasti křesťanského života zvláštního nebo mimořádného, to je už samo sebou Boží. Nemusí to ale tak být. Může to být jen a jen lidské (ale nezvyklé) a může to být také od Zlého. Jiní křesťané - snad ze strachu, aby se nespálili nebo aby nebyli směšní - všechno mimořádné odmítají jakožto buď zbytečné, nebo nějak podezřelé či podvodné. Úkolem církve ale není ani podporování všech zvláštností ani zamítání všeho, co se vymyká běžným zkušenostem. Úkolem církve je rozlišování dobrého od špatného, Božího od toho, co Boží není. Je to především úkol pastýřů, jak říká Druhý vatikánský koncil (Dekret o apoštolátu laiků - AA 3). Je to ovšem úkol, na kterém se podílí nějakým způsobem celá církev, všichni křesťané a to právě dary, které byly tomu či onomu dány.

Blížící se rok 2000 a s tím spojené eschatologické nálady zvyšují požadavek na správné rozlišování. Je veřejným tajemstvím, že uvnitř katolické církvi není právě málo lidí, kteří rádi věří nejrůznějším obskurním zprávám a proroctvím a kteří se na rozlišování církve neptají. Na druhé straně každý, kdo si přečte papežův list Tertio millennio adveniente o přípravě na jubileum roku 2000 vidí, že papež nijak nestraní "tajným zvěstem" a že nerozsévá kolem sebe strach z budoucnosti. A vrátíme-li se k našemu biblickému úryvku, najdeme v něm jedno podstatné vodítko. Svatý Pavel neříká svým křesťanům "bojte se!", ale "stále se radujte, bez přestání se modlete, ve všech životních podmínkách děkujte Bohu!" Radost z Boha, ochota modlit se a přesvědčení, že modlitba díků je vždy zcela namístě, to jsou určité známky zdravosti života křesťana. Pokud se někdo domnívá, že se radovat nesmí nebo raději nemá a pokud neví, zač by Bohu děkoval, potom je v jeho víře nějaký defekt.

Shrňme tedy: pozornost, upřená na přicházejícího Krista a pozornost současně upřená na obdarování, která v Duchu svatém máme, by měly být základními body křesťanského života. Nevedou pak ani ke strachu, ani k útěku ze světa, ani k ulpění na tomto světě.