Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
4. neděle velikonoční B / Stůl slova - Aleš Opatrný

4. neděle velikonoční B

Rozbor textu

1. čtení
Sk 4, 8-12
Petrovo misijní kázání je vlastně obhajobou při výslechu před veleradou - reprezentativním židovským nábožensko- společenským orgánem. Petr s ostatními se k výslechu dostali pro uzdravení ochrnulého.

Samo Petrovo působení (svědčení a hlásání) je tvořeno dvěma dominantními prvky: Petr mluví v síle a moci Ducha. Naplnění Duchem je, kromě osobní zkušenosti s Ježíšem učícím i Vzkříšeným, jedinou Petrovou "kvalifikací".

Druhá dominanta: čin, jednání. Ke slovu se vlastně Petr dostává skrze svůj čin (viz Sk 3) - jednali s Janem ve jménu Ježíšově a teprve potom mluvili, nejdříve k lidu, potom k veleradě. Jejich čin nebyl běžný "dobrý skutek" nebo výraz toho, že jsou "jiní a lepší, než ostatní lidé". Jejich čin byl mocný čin ve jménu Ježíšově. Může mít dnes zvěstování Krista v podstatě jinou strukturu?

"V nikom jiném není spásy" - to je základní tvrzení apoštolské katecheze. Není ovšem snadné slova převést do současného života. Slovo "spása" nepatří mezi základní slova našich posluchačů tak, jak tomu bylo v době apoštolů. Kromě toho si pod tímto slovem kdekdo představuje kdeco. Asi důležitější, než pojmové osvětlení, je tu praxe víry. Žije-li křesťan opravdu na základě slova, že v "nikom jiném není spásy", tedy nemá-li větší a zásadnější jistotu v nikom a v ničem, než v Ježíši a v jeho spásném činu, pak toto slovo "existenciálně tlumočí" do současného života. Tato praxe víry by opět měla předcházet (jako u apoštolů - viz celý výslech před veleradou) slovnímu hlásání.


2. čtení
1Jan 3, 1-2
Jak a odkud víme, že jsme Boží děti? Jedině ze slova Božího, a také z poznání, že v nás působí Duch svatý. Jakkoliv je to základní hodnota, určení našeho života, musíme počítat s tím, že je pro ostatní téměř nepoznatelná. Nemůžeme tedy čekat, že nám, křesťanům, to nejdůležitější o nás samých řekne okolní svět. Ten toto nepoznává, a proto nás pro naše Boží dětství, pro naše křesťanství, nijak necení. Naopak, jestliže nás "svět" jako křesťany cení, musíme se obezřetně ptát, proč to dělá, a nedělat si iluze, že nás cení právě jako Boží děti. Pro nás je pak dále důležité, že toto naše Boží dětství je něčím, co je schopno rozvoje, co poznáme a prožijeme v nesrovnatelně větší plnosti, než jak je nám známa teď.


Evangelium
Jan 10, 11-18
Jakkoliv je toto evangelium názorné, není přece jen pro dnešního člověka tak snadné k přijetí. Člověk v moderním světě nejen, že touží po autonomii (nechce být hnán na pastvu "jako ovce"), ale nadto má často pocit, že je zcela zatoulanou, osamocenou, nepotřebnou "ovcí", kterou by tak leda někdo vyhledal, aby získal vlnu nebo dokonce maso. Lidí, kteří jsou "jako ovce bez pastýře", je neuvěřitelně mnoho i mezi křesťany. Ježíšovi tedy na ovcích záleží, nejsou mu lhostejné, vydává se kvůli nim i do nebezpečí. Ví o tom člověk?

Jádro věci je asi ve větě: "Znám své ovce a ony znají mne". Toto "vzájemné poznání" je viděno jako analogie Ježíšova vztahu s Otcem - tedy věc nesmírně veliká. "Znát" znamená ve vyjadřování Písma mnohem víc, než vědět, chápat, mít dobře nastudované a ucelené poznání o dané věci. Toto poznání znamená maximální společenství, sjednocení. Ježíš sám říká o své znalosti Otce: "Já a Otec jedno jsme". Takový má být i náš vztah s Ježíšem. Z tohoto hlediska tedy nevede evangelium ke společenství jakkoliv a s kýmkoliv jako k primárnímu úkolu. Jde zde v prvé řadě o vzájemné "poznání", tedy společenství, spojení člověka a Ježíše. Že se to neděje bez církve, bez "stáda", bez společenství s ostatními, je nám ze zkušenosti i z jiných textů jasné. Ale chce-li být člověk "neztracenou ovcí", musí především najít to nejužší společenství s jedinečným pastýřem - Ježíšem, protože "v nikom jiném není spásy".

"Jedno stádo, jeden pastýř" - ze slyšení Ježíšova hlasu, ne z pouhé lidské aktivity. Příkladů chatrnosti lidských pokusů o sjednocování bychom mohli uvést z dějin až až. I křesťané to nemají jednoduché - jakmile přestává svrchované naslouchání pastýři - Kristu (a víme z vlastní zkušenosti, jak lehko se to stane), rozděluje se stádo, ať už je to na úrovni rodiny, společenství, nebo celé církve.

Závažnost celé Ježíšovy řeči je podtržena poukazem na to, že on dává svůj život, že tedy dává všechno. Mez, která nemůže být nikým překonána, ale která je současně pro všechny nesmírně těžkou, ale závaznou směrnicí.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
1Jan 3, 1-2

Když apoštol Jan mluví o tom, jak velkou lásku nám Bůh - Otec projevil, pak nemluví ani o daru zdraví, ani o tom, že nám daroval velké bohatství, ani o tom, že by se nám v životě splnilo všechno, co jsme si vymysleli a přáli. Velikost Boží lásky zde vyjadřuje slovy: Bůh nám dal, že se smíme nazývat Božími dětmi a jsme jimi. Jak tento velký dar pochopit?

Slovo "děti" může nás dospělé trochu mást. Snad každý člověk totiž někdy zatouží po minulosti. Když se na nás navalí množství starostí, když musíme rozhodovat a nechce se nám, když nás tíží zodpovědnost. Potom se může stát, že zatoužíme být zas dětmi. Rádi bychom byli lidmi bez zodpovědnosti, bez starosti o ty, kteří nám jsou svěřeni, byli bychom prostě rádi malými dětmi, o které se rodiče starají. Jenže, dětství Boží, o kterém mluví Písmo, není žádný únik, návrat do snu. Dětmi Božími se pro Jana stávali dospělí, kteří dospělými zůstali. Jak to tedy je? Můžeme si přece pomoci zážitkem z dětství, ale trochu jiným.

Už jako děti jsme brzy pochopili, že když zazvoníme na cizí dveře, tak to bude nebezpečné, nebo nás tam prostě nepřijmou. Když jsme ale zazvonili na dveře doma, bylo to jiné. Tam jsme patřili, tam nás vždycky přijali. Toto platí ještě ve větší míře vůči Bohu. Jsme Boží děti, to znamená - jsme u Boha doma. Nemusíme se bát, tam patříme. A nemusíme se bát ani tehdy, když naše svědomí vyčítá, když jasně víme, že jsme hříšníci a třeba se stydíme i sami před sebou. Jako děti jsme v takových chvílích chodili se smíšenými pocity. K Bohu, našemu Otci však můžeme přijít s naprostou důvěrou - jako přišel v podobenství v Lukášově evangeliu k otci marnotratný syn. Víme totiž, že jdeme k tomu jedinému, kdo nás může zachránit.

A nejen to. Jdeme k tomu, komu patříme. Protože on je věrný, čeká na nás, aby nám pomohl, aby zachránil, co bylo ztraceno, aby uzdravil nemocného, který nežebrá u dveří o milodar, ale který klepe na ty jediné dveře, o kterých ví, že vedou do pravého domova. Tedy, máme-li skutečný zážitek odpuštění, pak máme podstatný pojem o tom, co je to být Božím dítětem. Ale to není všechno.

Jestliže jsme našli u Boha pravé "doma" už v tomto pomíjejícím světě, pak to znamená, že máme domov, který neopouštíme ani v životních nezdarech, a který pro nás budoval a buduje někdo jiný, než my. O tento domov nás nemůže připravit ani smrt a to je jedinečné. A protože tento domov nebudujeme my, ale Bůh, pak nic nevadí, když nám stářím ubývá sil a schopností. Bůh je nekonečně mocný a vynalézavý. Má nejen pro nás dost darů, ale má nás stále kam vést a má stále dost invence k tomu, aby nás přetvářel. "Ale co budeme, není zřejmé," říká Písmo. Tedy žádný konec nadějí, žádný "strop". To, co poznáváme, je jen kousek, jen záloha mnohem větších věcí, které má pro nás Bůh připraveny. Je se na co těšit.

Nepřehlédněme ale ještě jednu velmi podstatnou věc, kterou dnešní text Písma v sobě nese. Jestliže totiž jsme Božími dětmi, pak smíme Bohu říkat Otče, to je velká věc. Ale pak mu toto "otče" neříkáme nikdy sami. Jsou mnozí, kteří mu stejným "právem" jako my říkají stejně. A jsou našimi bratry. To je výhra a břemeno současně. Tyto své bratry jsme si totiž nevybrali, ty vybral Bůh. Tak dostaneme nečekaně bratry skvělé, ale také bratry obtížné, takové, které bychom si sami nikdy nevybrali. A přece není možné stát jen o Boží otcovství a naše synovství, a nebrat toto bratrství, které z toho vyplyne. Právě tak není možné zůstat na tom, že jsme Božími dětmi, těšit se z odpuštění, a jít si dál po svých cestách. Bůh svými dary na nás klade nároky. Jsme-li jeho, tedy Boží, pak musíme jít s ním, dívat se s ním, přijímat lidi s ním, brát jeho "věc" ve světě za svou. Jinak bychom byli jen vychytralí konsumenti. Právě v tomto přijetí Božích nároků je "dospělost" našeho Božího dětství. Jde o dětství, ne o to být dětinskými. Jako Boží děti máme totiž dospět do plnosti Kristovy. A to není nic laciného.