Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
Nejsvětější Trojice - C / Stůl slova

Křesťan zpravidla není tím, kdo může podat logické a vědecké vysvětlení pravdy o Bohu ve třech osobách, ale křesťan je tím, kdo trojjediného Boha zná a kdo ho ve svém životě dál a dál poznává. Kdo mu víc a víc rozumí, protože žije s ním a také v něm.

Rozbor textu

1. čtení
Př 8,22-31
Obraz moudrosti jakožto osoby, tedy personifikovaná moudrost, je plod pozdního židovství, doby nedlouho před Ježíšovým vystoupením. Teologie křesťanského východu zde rozlišuje moudrost stvořenou a moudrost nestvořenou. Moudrost nestvořená se nám potom může spojit s postavou Ducha svatého. Moudrost stvořená je "uvnitř stvoření", tedy také uvnitř toho, o čem mluví náš text. Člověk, zabývající se "horami, pahorky, moři ..." tedy stvořením a to v perspektivě víry, může poznávat nejen stvořitele, ale Boží moudrost, "otištěnou" ve stvoření, ba dokonce tam určitým způsobem živou.

Celá nauka o sofii - moudrosti - je hluboká a náročná, v západní teologii je však méně frekventovaná.


2. čtení
Řím 5,1-5
V 1 - víra nás uvádí do spojení s Ježíšem a ten nás smiřuje s Bohem, dává nám podíl na jeho životě a pak "máme pokoj s Bohem". Spása je věc osobního vztahu, setkání a spojení. Jsme uváděni do života Trojice.

V 2-3 - naše nikoliv jen lehké životní okolnosti nás vedou paradoxně k naději. Naděje ale není ani v nás, ani v nějakém rozhodnutí osudu, ani v pouhém optimismu, že "všechno dobře dopadne". Naděje nezklame proto, protože stojí na akci Boží: "Boží láska..vylita..skrze Ducha" (V 5). Člověk je tímto vylitím zbožšťován a má oprávněnou naději, že právě tato tendence ke zbožštění, tedy k plnému náležení Bohu, se v jeho životě prosadí, navzdory pokušením, hříchům a nezdarům všeho druhu.


Evangelium
Jan 16, 12-15
Ačkoliv nikde není v Novém zákoně Trojice definována, texty, jako je tento, ukazují dynamiku křesťanského života, vedoucí dovnitř Trojice. Neukazují tedy teoretický koncept, ale dávají nahlédnout do vnitřního života Božího a do naší účasti na něm.

V 12 - vše se nedá říci předem, ale do mnohého může být člověk postupně prakticky uveden

V 13 - Duch pravdy působí, uvádí nás do pravdy, tedy jedná s námi "bude mluvit, co uslyší", tedy spojuje nás s Otcem i Synem, s těmi, kteří "mluví".

V 14 - obohatí nás z toho, co je Ježíšovo, a to není jen k našemu užitku, ale k Boží slávě: je to jistým způsobem zjevení

V 15 - Ježíš a Otec jsou rozličné osoby, a přece jsou jedno. Co máme od Syna, máme také od Otce a máme to skrze Ducha. Jsme vpojování do Trojice


K úvaze
Není snadné mluvit o těchto věcech. A zdá se, že nejméně šťastné je pokoušet se o popis "jak je to v Bohu." Písmo nám totiž vytrvale říká, jak jedná Bůh s námi a jaký je vztah Ježíše a Otce, případně Ducha svatého a Ježíše, a tak nás uvádí do chápání vnitřního života Božího alespoň v určité míře. Na celek tohoto tajemství jsme opravdu krátcí.

"Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavním tajemstvím víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, jaký je sám v sobě. Je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry. Je světlem, které osvěcuje. Je to nejzákladnější a nejpodstatnější učení v "hierarchii pravd" víry. Celé dějiny spásy jsou dějinami toho, jak se zjevoval jediný a pravý Bůh: Otec, Syn a Duch svatý, který smiřuje a spojuje se sebou ty, kteří se hříchem oddělili." (Katechismus katolické církve odst. 234)


Myšlenky k promluvě
Jaký je vlastně Bůh, ve kterého věříme? Blízký nebo vzdálený? Snadno pochopitelný, nebo zcela tajemný? Nám podobný, nebo nám nijak a v ničem nepodobný? Tak a podobně se můžeme ptát hodně dlouho. Ale dnešní svátek nám dává ještě jinou odpověď. Říká: Bůh je Trojjediný. Jsme z toho hned moudřejší? Sotva. Ale pravda o jednom Bohu v trojici osob, o jednotě tří v jednom božství, je pokladem křesťanů od prvotních dob. Je to poklad, na kterém si sice každý, kdo chce věci úplně a cela jednoduše vyložit, vylomí zoubky, ale na druhé straně je to pravda, která vede naše uvažování správným směrem. Je to pravda, která nám umožní, abychom si své poznatky, své věděné o Bohu dotvářeli ne po libosti, ale do krásného a nikdy nekončícího poznání Boha.

Aby toto všechno mohl člověk udělat, musí nejdřív jasně poznat, že Boha nelze poznat jako jednu věc mezi mnoha věcmi, jako předmět - byť nejtajemnější a nejvznešenější. Bůh je především někdo, tedy osoba, se kterou můžeme vejít do kontaktu. A každá osoba se nám musí dávat poznávat, máme-li jí poznat. Jestliže někdo z lidí s námi nemluví ani jinak nekomunikuje, nebudeme ho moci poznat, kdybychom dělali cokoliv.

A Bůh? Ten se nám poznat dává. Dává se nám poznat tak říkajíc zvnějšku - z dějin, i z našeho nitra, totiž působením Ducha svatého v nás.

V dějinách Izraele byl Bůh víc a víc poznáván - jako stvořitel, jako vysvoboditel, jako soudce, který soudí a slitovává se, jako ten, kdo si Izraele vybral a stojí za ním. Jako otec. A kromě toho byl Bůh poznáván jako zdroj moudrosti a jako moudrost sama. Jako ten, kdo daleko a daleko převyšuje všechnu lidskou moudrost. A tento Bůh poslal na svět svého Syna. Ježíš, člověk a Syn Boží, je nám ovšem blízký. Je to ten, komu vlastně v mnohém velmi snadno rozumíme. Je to ten, kdo nám ukazuje "lidskou tvář Boží". A nejen to. Ježíš nám ukazuje svůj vztah k Bohu, vztah Syna k Otci, vztah dvou, kteří jsou různí a přece jsou jedno. A tento Ježíš, když odcházel k Otci, nám slíbil a nakonec daroval svého svatého Ducha. Ten je v nás činný, je skrze něho rozlita Boží láska v našich srdcích. Je to Duch, který nás dál a dál uvádí do celé pravdy. Do jaké pravdy? Jistě také do pravdy o Bohu samém. Bůh nás v lidských dějinách pozval do svého společenství, Bůh nás v osobních dějinách našeho života pozval ke kontaktu s ním, Bůh se nám v dějinách lidstva i v našem životě otvírá. Tím, že nás přijímá za své přátele, tím, že je naším Otcem, že nám dává poznat svého Syna a tím, že nám dává svého Ducha, dává nám zakoušet, jaký vlastně je - a dává nám sebe poznat.

A tak křesťan zpravidla není tím, kdo může podat logické a vědecké vysvětlení pravdy o Bohu ve třech osobách, ale křesťan je tím, kdo trojjediného Boha zná a kdo ho ve svém životě dál a dál poznává. Kdo mu víc a víc rozumí, protože žije s ním a také v něm.