Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
VELIKONOČNÍ TRIDUUM

Čtvrtek Svatého týdne

Mše svěcení olejů

1. čtení
Přestože se jedná o autobiografický úryvek (asi ze 6. st. před Kr.), ve kterém prorok popisuje své povolání, židovská a křesťanská tradice jej vztáhly na Mesiáše. Také Ježíš se v nazaretské synagóze výslovně odvolal na tento text. Velmi zřetelně se v tomto úryvku ukazuje, že pomazání má “společenský” rozměr. Pomazání dané jednotlivci se jakoby přelévá na druhé, a tím přináší bohaté ovoce: uzdravení (v. 1), osvobození (v. 1), potěšení (v. 2), posvěcení lidu na kněze a služebníky Boží (v. 6; Ex 19,4-6). Lid nepatrný a pohrdaný se nyní stává vážený a početný, jak slíbil sám Hospodin Abrámovi: “Spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat! Tak četné bude tvé potomstvo!” (Gn 15,5).

2. čtení
Tento text je velkolepým svědectvím o Ježíšově důstojnosti a moci: On je Kristus (tj. Mesiáš, Pomazaný), prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých, který svou mocí převyšuje všechny panovníky tohoto světa. Svou moc prokázal tím, že nás osvobodil od nadvlády temnoty a hříchu (v. 5), aby nám propůjčil novou důstojnost: královskou a kněžskou (v. 6). Dosah a význam takové důstojnosti se nachází v 1. Petrově listu: jako svaté kněžstvo smíme přinášet duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista (2,5). Vždyť jsme “rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abychom hlásali mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla” (srv. 2, 9).

Evangelium
Při sobotní bohoslužbě v synagóze býval předčítán nejprve úryvek z Tóry (5 knih Mojžíšových) a pak z prorockých textů. Každý Žid (nad 30 let) měl právo předčítat toto “druhé čtení” a vykládat jej. Izajášův text je Ježíšovým základním “programovým prohlášením”, a proto se nachází na samém počátku jeho činnosti. Z Ježíšova “výkladu” proroka Izaiáše (61,1-2) Lukáš shrnuje nejpodstatnější: “Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.” Toto “dnes” je klíčem ke každému porozumění Božímu slovu v Písmu jakožto živému slovu určenému pro nás. Dnešní text zdůrazňuje: 1. naplnění Duchem, 2. poselství spásy chudým.



Zelený čtvrtek

1. čtení
Pascha, velmi starý svátek nomádských pastýřů, nabývá díky exodu nový význam: není slavením přechodu (hebr. pesach znamená přejití) ze zimních pastvin k pastvinám jarním, ale připomínkou Hospodinova přechodu Egyptem, který znamenal vysvobození pro Izraelity (v. 12.13). Pascha už není oslavou znovuzrození přírody, plodnosti země a stád, ale připomínkou “znovuzrození” Izraele, jeho přejití z otroctví do svobody. Tento rodinný a celospolečenský svátek připomíná živou Boží přítomnost v dějinách jeho lidu. V hebrejštině slovo “připomínka” (zikkaron) neznamená pouze vzpomínání na minulou událost, ale také její zpřítomnění v současnosti.

2. čtení
Pavel připomíná Ježíšovu poslední večeři Korinťanům, pro které se její slavení stalo pouhým obřadem bez žádného vlivu na jejich vzájemné vztahy. Když se shromažďovali k společně večeři, která byla spojená se slavením Eucharistie, bohatší nebrali ohled na chudší, kteří neměli nic k jídlu (1 Kor 11,20-22). Tím pohrdali církví Boží, samotným Kristovým tělem, i když jej navenek slavili pod svátostnými znameními! Apoštol chce, aby Korinťané rozpoznávali Tělo Kristovo a dokázali v pravdě slavit “večeři Páně”. Proto jim vysvětluje, že Tělo Páně je přítomné jednak v podobě chleba a vína proměněných Kristovým slovem, jednak ve společenství věřících. Oni se proměnili v to, co přijali (sv. Augustýn).

Evangelium
Jan předjímá Ježíšovo gesto umývání nohou větou: “protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti” (v. 1). Tato slova totiž podávají hluboký smysl Ježíšova úkonu, který vyjadřuje jeho sebedarování skrze ponížení v utrpení a na kříži. Janovo evangelium nevypravuje o ustanovení Eucharistie, ale zato popisuje mytí nohou učedníkům. Pod podobou symbolického úkonu se vyjadřuje totéž, co pod podobou chleba a vína: Ježíšova vydanost učedníkům až do krajnosti. Mytí nohou a Večeře Páně předjímají a znázorňují to, co se stalo na kříži: sloužící Lásku, která se vydává až na smrt. Tato láska je “zákonem” Krista a jeho církve.


Velký pátek

1. čtení
“Kdo by uvěřil tomu, co jsme slyšeli?” (53,1). Boží cesty jsou opravdu jiné než cesty lidské. Proto se člověku zdají někdy nepřijatelné, paradoxní. Avšak Bohu se zalíbilo spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí, která je opravdu Boží mocí (1 Kor 1,21.24). Vždyť Boží Služebník nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, jeho rány nás uzdravily (v. 4.5). On byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě (v. 5; 1 Pt 2,24). Toto vrcholné dílo spásy Bůh nevykonal skrze zázračné činy nebo mocné jedince, ale skrze Služebníka, který neměl podoby ani krásy, byl opovržený, opuštěný od lidí, znalý utrpení (v. 2.3). A Bůh v jeho slabosti projevil svou moc (v. 1), aby se tak ještě jasněji prokázalo, že to vykonal On.

2. čtení
Liturgie předkládá pasáž z listu Židům, která klade důraz na lidství Ježíše Krista. Ten, který se nazývá Emanuel, tj. “Bůh s námi”, je nám blízko nejen jako Bůh, ale stává se nám blízkým také jako člověk: prožívá jako my utrpení a zkoušky, a proto je nám podobný ve všem kromě hříchu. “Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí” (Žid 2,17.18). Pravé Ježíšovo lidství a lidskost vůči nám se ukazují nejenom vnější účastí-poskytováním pomoci, ale především vnitřní účastí-hlubokým soucitem (v. 15).

Pašije
Vyvrcholením pašijí je Ježíšovo ukřižování a umírání. Jeho zvolání “žízním” navazuje na předchozí výrok, že musí vypít kalich, který mu podal Otec (Jan 18,11). Ježíš má na kříži žízeň po naplnění Otcovy vůle. Otcova vůle pak je, aby všichni měli život (Jan 3,16). Jeho žízeň tedy vyjadřuje hlubokou touhu vylévat život na všechny lidi: z jeho probodeného boku vytryskly krev a voda, které symbolizují dar života. Krev označuje, že nám Ježíš svou smrtí daroval svůj život (krev je sídlem života - srv. Gn 9,3-6). Voda je v Janově evangeliu častým symbolem životodárného Ducha: “Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Jak říká Písmo, proudy vod potečou z jeho nitra” (Jan 7, 37-39).


Velikonoční vigilie

1. čtení
Zpráva o stvoření není přírodovědeckým pojednáním, ale poselstvím o základních pravdách víry. Slavnostní jazyk vyzdvihuje dokonalost Božího díla, které se odehrává během jednoho týdne (nejedná se o časové označení, ale o teologické vysvětlení smyslu týdne a dne odpočinku). Pro označení činnosti stvoření se používá hebrejské sloveso “bárá”, které se nikdy neužívá o díle člověka. Boží stvoření je jedinečné, nesrovnatelné. Bůh tvoří tak, že odděluje (v. 4.7.18.21), a tím vnáší do chaosu řád a soulad. Pustá a neuspořádaná země se díky Božímu zásahu stává krásná a dobrá (hebr. tóv znamená obojí - v. 4.10). Teprve po stvoření člověka se však říká, že to “bylo velmi dobré” (v. 31). Jedině člověk je stvořen k Božímu obrazu, tzn. má podíl na Boží vládě nad světem (v. 26). Celý člověk je pak muž a žena (v. 27).


2. čtení
Abrahám prožívá další situaci, kdy prokazuje svoji víru a bezmeznou oddanost vůči Bohu. Bůh žádá, aby Abrahám obětoval svého syna, a tím zjevně zpochybňuje příslib daný Abrahámovi o jeho četném potomstvu. Abrahám stojí před otázkami: Je Bůh tak vrtkavý, panovačný a krutý? Tuto zkoušku nepotřebuje Bůh, ale Abrahám, aby tak rozšířil “horizonty své víry” a nově poznal, jak je Bůh velký, jiný, neuchopitelný. Abrahám v této zkoušce nemá žádnou oporu, jen holou víru. Izák měl zemřít, aby se Abrahám neopíral o splnění Božího slibu již na základě přirozeného otcovství, ale jen na základě Božího slova. Skrze bolest odevzdání toho “nejdražšího” Abrahám dorůstá ve víře a po zkoušce dostává znovu svého syna jako dar a “zaslíbení”.

3. čtení
Vyjití z Egypta je pro Izrael zásadní a prvopočáteční událostí spásy (srv. Iz 51,9nn; Ž 89, 10). Tato událost měla určitou předehru: povolání Mojžíše (viz 1. čtení 3. neděle postní C), neúspěšná vyjednávání s faraónem (kap. 5nn.). Podivuhodný přechod Rudým mořem není jen znamením víry pro Izrael, který tak poznává, že Hospodin je skutečně jejich Bohem (Ex 6,6-7). Je také znamením pro Egypťany, kteří vidí Hospodinovu slávu a poznávají pravého Boha (v. 17.18). Bůh ukázal svou moc a velikost, takže lid v “bázni” uvěřil Hospodinu i jeho služebníku Mojžíšovi (v. 31).

4. čtení
Kapitola 54 proroka Izajáše začíná výzvou: “Plesej, neplodná” (v. 1). Izrael v babylónském zajetí je podobný ženě neplodné, bez potomstva. Vzdyť izraelského lidu zůstala jen hrstka a budoucnost neslibovala nový rozkvět. Avšak “dcera Siónu” dostává slovo povzbuzení, že Hospodin ji neopustil. On je jejím manželem, stvořitelem, vykupitelem (v. 5). Jako věrný manžel On poskytuje péči a ochranu své nevěstě. A On je zároveň Hospodin zástupů, Bůh celé země (v. 5). Je Bohem nejen nad Izraelem, ale také nad Babylónií a Persií. Proto není pro něj těžké změnit osud svého lidu. V temné noci exilu se objevuje svítání nového dne: dne pokoje, rozkvětu a obnovené lásky (v. 10-12).

5. čtení
Následující verše, opět adresované Židům ve vyhnanství, obsahují pozvání k vejití do zaslíbené země a převzetí připraveného dědictví. Výrazy voda, víno, mléko a tuk vyjadřují plnost života a požehnání, jež má lid zakoušet v zemi oplývající “mlékem a medem” (Ex 3,7). Tyto dary nabízí Hospodin zcela zadarmo bez jakýchkoliv zásluh lidu, jen ze svého milosrdenství. Naplnění Božích zaslíbení je však možné dojít jen jediným způsobem: změnou smýšlení (v. 7) a přijetím Božího slova (v. 2.3). Boží slova obsahují Boží záměry, které jsou jiné než plány lidské (v. 8.9) a převyšují je také spolehlivostí a účinností (v. 10.11). Boží slovo má moc zúrodnit suchou poušť izraelského lidu a nechat vyrašit nový život (v. 12.13).

6. čtení
Uvedená pasáž (vztahuje se na situaci babylónského vyhnanství) opět vyzdvihuje sílu a velikost Božího slova. Toto slovo je přikázáním života (v. 9) i studnicí moudrosti, poznání, síly a důvtipu (v. 14). Kdo se drží Božích výroků, nachází pokoj (v. 14), dlouhý věk a život (v. 14). Opustit slovo života znamená chřadnout, sestoupit do podsvětí, být poskvrněn jako mrtvoly (v. 10.11). Chce-li člověk “vstát z mrtvých”, musí chodit po Boží cestě, po cestě Božích slov, která jsou “ukrytá” v knize Božího zákona (4,1). Tato kniha však odkazuje na jiné Slovo, vtělené v Ježíši Kristu. V něm se ukázala Boží moc a moudrost (1 Kor 1,23-25). On je pro všechny lidi Cestou, Pravdou a Životem (J 14,6).

7. čtení
Po zničení Jeruzaléma prorok přijímá Boží slovo, které objasňuje odehrané události a odhaluje budoucnost. Klíčovým pojmem pro pochopení celého poselství je slovo “posvěcení”. Boží lid odpadl od Svatého, a tak znesvětil čili poskvrnil svatou zemi (v. 16.17). Deportace pak byla následkem hříchu Izraele a zároveň “uvedením” na cestu obrácení. Hospodin se však neslitoval na základě “dobrých skutků” lidu, ale z věrnosti vůči sobě samotnému, vůči svým slibům daným Izraeli. Přes jeho nevěrnost On zůstává věrný. Tato spása nespočívá v pouhém návratu domů, ale ve vnitřním obrácení a obnovení skrze nového ducha a nové srdce (viz Jer 32,37-40). Hospodin tak posvěcuje člověka a zároveň své jméno (v. 23).

Epištola
Pavel předkládá paralelu mezi křtem a smrtí Ježíše Krista. Tak jako Kristus plným přijetím našich hříchů i slabostí “sestupuje” do hrobu, tak i věřící “sestupuje” do křestního pramene, kde odkládá “starého člověka”. Tak jako Kristus vychází z hrobu s novou a oslavenou lidskou přirozeností, tak i křesťan vystupuje z křestní vody jako nový člověk, proměněný Otcovou slávou. Otec osvobodil člověka od tíhy hříšné minulosti a vložil do něj novou “životní sílu” (1 Jan 3,9), která uschopňuje nepodléhat pokušení a hříchu (v. 6.7). Křesťan může žít nový život: nežije pro své hříšné a sobecké sklony, ale pro Boha (v. 11). Tento nový život se plně rozvine přemožením smrti, vzkříšením (v. 5).

Evangelium-cyklus C
Lukášovo podání nezdůrazňuje narozdíl od jiných evangelií detaily o prázdném hrobě. Nápadná je však formulace obsahující výrazný kontrast: “Nalezly kámen od hrobu odvalený a tělo Pána Ježíše nenašly” (v. 2.3). Velikonoční Kristus nemůže být nalezen “jako předmět”, ale musí být hledán a objeven na rovině víry. Ženy neměly ještě takovou víru, proto “byly v rozpacích” (v. 4). Ani samotní apoštolové nebudou příliš nakloněni ihned uvěřit velikonoční zvěsti: budou to považovat za “plané řeči” (v. 11). Avšak ponuré nebe nejistoty je prozářeno Ježíšovým slovem: Syn člověka musel být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát (v. 8). Jeho slovo se pro ně nyní stává jistotou a nadějí (v. 8.9).


Druhá mše-ve dne

1. čtení
Úryvek je součástí Petrovy řeči v domě římského setníka Kornélia, prvního obráceného pohana. Obsahem tohoto kázání je všechno, co Ježíš konal a učil. Hlavní důraz se klade na to, že Ježíš je vzkříšený a živý. On je tak skutečně živý, že apoštolové s ním mohli jíst a pít! A není jenom vítězem nad smrtí, je také soudcem živých i mrtvých (v. 42). Tento výraz označuje plnost moci, kterou Kristus obdržel pro dílo spásy. Jako soudce může vynést i rozsudek života nad těmi, kteří jsou nevinní díky jeho krvi (Zj 5,9).

2. čtení: Kol 3,1-4
Svatý Pavel hlásá přímo neslýchanou myšlenku: nejenže Kristus byl vzkříšen, dokonce i my jsme byli vzkříšeni spolu s ním! Týž Pavel to vysvětluje a říká: “Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých” (Kol 2,12). Jestliže jsme dostali nový život, pak “nemůžeme jinak”, než usilovat o jeho plné dovršení. Proto Pavel vybízí, abychom hledali to, co pochází shůry: život s Kristem ve slávě (v. 4). Na to máme být zaměřeni, a ne na to, co je na zemi, tj. na pozemský život podle starého člověka ovládaného sobeckými a hříšnými sklony (Kol 4,5nn.).

Nebo: 1 Kor 5,6b-8
Podle židovského zvyku se v každém domě před velikonocemi hledal a odstraňoval sebemenší kus kvasu, symbolizující narušenost a starý život (Ex 12,15). Velikonoční chléb měl být nekvašený. I mikroskopické množství kvasu může narušit celou komunitu věřících. V případě korintské obce bylo tím kvasem krvesmilství (1 Kor 5,1-5, především 2.6), které bylo klidně tolerované. Křesťané jsou sice “novým stvořením”, ale jsou stále v nebezpečí nákazy viry a mikroby od “starého člověka”. Jen velikonočním “očištěním” je možné slavit pravé velikonoce: tak jako ve starém řádu byl beránek obklopen nekvašenými chleby, tak v řádu novém má být Kristus obklopen “očištěnými” křesťany. Velikonoce jsou dnem nového začátku.

Evangelium-J 20,1-9
Po objevení odvaleného hrobního kamene Marie Magdalská sděluje učedníkům jen negativní výpověď: Pán není v hrobě (v. 2). Nemá ještě žádné poselství o Ježíšově vzkříšení, protože je dosud ve tmě (v. 1). Petr a milovaný učedník posléze sami nacházejí pruhy plátna a roušku složenou zvlášť (v. 5-7). To naznačuje, že nikdo neukradl Ježíšovo tělo, protože “kdyby jej někdo vzal, nepřidělal by si starost, aby sundal roušku a složil ji zvlášť” (sv. Jan Zlatoústý). Zanechané pruhy plátna, které obmotávaly Kristovo tělo (Jan 19,40), vyjadřují, že Kristus byl osvobozen od pout smrti (Ž 18,5nn.20; Ž 116,3-6). “Hrob nebyl ani prázdný, ani plný. Stal se poselstvím” (Duplatier). Proto milovaný učedník uviděl a uvěřil, že Ježíš přemohl smrt. Teprve tato víra mu otevřela Písmo (v. 9; Lk 24,44-45).

nebo: Lk 24,13-35
Cesta emauzských učedníků může být rozdělena do čtyř etap. V první etapě (v. 13-18) hovoří spolu o velikonočních událostech a jsou “celí smutní”. Je to výrazný obraz krize víry. V druhé fázi (v. 19-24) je velikonoční poselství hlásáno člověkem skoro “nevěřícím” či v krizi. Ve třetí etapě “poutník” uvádí do hloubky Písem, a tím do hlubšího vhledu do Kristova tajemství. Po “exegezi” neznámého člověka se jejich mysl začíná upokojovat, avšak není to ještě víra. Konečně emauzští poutníci prožijí osobní společenství s Kristem při “lámání chleba” (tj. slavení eucharistie). A právě tehdy, když jej konečně poznají, jim mizí z očí, protože nyní jej už vidí očima srdce. Takovéto setkání ústí do činu (v. 33) a do společenství i sdílení zkušeností víry s ostatními (v. 34n). Tím je dosažena plnost víry ve vzkříšeného Krista.