Halík Tomáš | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Velký pátek / Noc kříže

Evangelista Jan ukazuje smrt a vzkříšení jako jednu skutečnost, viděnou z dvojí perspektivy. Kříž je zrcadlo, nastavené světu. ... Všechny „mocnosti světa" nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. ... Dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál.

Jan Zahradníček v jedné své básni napsal, že se všechny mocnosti zla v dějinách snaží udělat vše pro to, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Řekněme si hned na počátku, že podstatou velikonoční víry křesťanů je přesvědčení, že Velkým pátkem dějiny nekončí – a nekončí jím ani příběh života našeho Pána.

Svatý Jan, do jehož svědectví o Kristově utrpení jsme se právě ponořili, ukazuje smrt a vzkříšení jako jednu skutečnost, viděnou z dvojí perspektivy. Dnes se na oběť našeho Pána díváme z perspektivy tohoto světa. Zítra uvidíme, jak tuto událost čte Bůh. Dnes se zdá, že Ježíšova cesta skončila katastrofou. Zítra uvidíme, že Bůh otevírá na troskách lidských nadějí novou možnost, novou budoucnost – pro Ježíše, ale i pro nás a pro naši víru. I pro víru, která někdy musí projít peklem pochybností.

xxxx

Dnes stojí před očima církve kříž, vztyčený mezi nebem a zemí. Už v Pavlových listech čteme, že kříž byl pro mnohé pohoršením - a i dnes jsme svědky toho, že se někteří lidé nad tímto znamením pohoršují. Je třeba jim říci, že křesťanská víra si chorobně nelibuje v obrazech bolesti a nezbožňuje utrpení jako takové.

Jestliže na Velký pátek „uctíváme kříž", ctíme toho, který se nezalekl bolesti ani smrti. Šel tímto světem cestou pravdy, a to důsledně až do konce. Šel proti zlu, a na této cestě na zlo nikdy neodpovídal zlem - a neměl iluze o tom, že tato cesta nevede k žádnému levnému triumfu. Věděl, že je to cesta oběti, a to oběti vlastního života. A tuto oběť přinesl vědomě a dobrovolně. Díváme se na kříž s úctou a vděčností za oběť, kterou Kristus na kříži přinesl.

xxx

Díváme se dnes na kříž jako do zrcadla, nastaveného zlu, hříchu. Dává nám možnost vidět jednou zlo nahé, v celé jeho hrůze, takové, jaké je. Tak, jak ho nikde jinde ve světě nevidíme. Ve světě je zlo vždycky nějak promíšeno s dobrem a dobro se zlem. Žádný z našich motivů a skutků není úplně jednoznačný; v bezpočtu lidských konfliktů jsou vždy nějakým způsobem obě strany vtaženy do šerosvitu viny a nevinnosti, jsou zapleteny do složité sítě příčina a následků, křivdy a odplaty.

Pašijový příběh nám líčí cestu toho, který byl bez hříchu, jediného skutečně spravedlivého, jediného, který na zlo, jež na něho dopadalo, neodpověděl ani zrnkem zloby a nenávisti. Jak jsme si už řekli v době postní: nevracel zpátky stíny, které na něj promítali jeho nepřátelé. Proto je křiž nezkalenou hladinou, v níž hřích může poznat sebe sama.

xxx

Kříž je zrcadlo, nastavené světu. Všechny „mocnosti světa" nastoupí postupně na scénu pašijového dramatu. Objeví se všichni představitelé náboženského i politického etablišmentu. Ctihodní muži Velerady mají střežit svatost Zákona, mají všechny klíče, jak rozpoznat spravedlnost a vůli Boží. Ale jsou si příliš jistí svou představou o Bohu a jeho Pomazaném, než aby se skutečně otevřeli nároku, před který je Bůh náhle postavil v osobě svého Syna.

Pak přichází soud Pilátův, rozhodující dějství odvěkého sporu mezi mocí a pravdou. Ježíš je přiveden jako ten, který se „vydával za krále". Pilát ale má už svou představu o tom, jak vypadá král, vždyť sám je držitelem a zástupcem moci. A když se mu Kristus-král představí jako svědek pravdy, Pilát mu klade otázku: Co je pravda? Tato věta však není otázkou člověka, žíznícího po pravdě, můžeme z ní spíše vyčíst chladnou ironii a tolik známou aroganci moci: Kolik váží pravda, co záleží na pravdě? Ježíš mu na to nedal žádnou odpověď - a Pilát nepoznal, že On byl tou odpovědí.

A pak z těch uhlazených rukou představitelů duchovní i světské moci Ježíš přechází do surových rukou žoldnéřů – a na scénu vystupuje další mocnost světa, kterou i my tak dobře známe: násilí. Vítané vyrušení z nudy: vášeň krutosti, vzrušující rozkoš působit utrpení. A tyto ruce povlečou Ježíše úzkými uličkami starého Jeruzaléma, davem lhostejných a tupě zevlujících – na místo za hradbami, místo zvané „lebka", hebrejsky pak Golgota.

A nakonec, jako poslední nepřítel, přichází smrt. Není to laskavá kmotřička z pohádek, je to absurdní a krutá smrt, zlá a nespravedlivá. Ježíš neumírá s vyrovnaností antických mudrců. To jenom jemný Jan laskavě přikryl mlčením výkřik, který doslova ocitoval Marek i Matouš. Ze tmy kříže Ježíš volá strašným hlasem: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil!

Ježíš padá do propasti smrti a ve Vyznání víry je to popsáno ještě silněji: sestoupil do pekel.

xxx

Možná mnozí znáte velikonoční song Svatopluka Karáska, v němž se zpívá, že když Ježíš zemřel na kříži, nešel hned k Otci nahoru, nejdříve šel dolů, zlomit pekel závoru. Možná i tento článek naší víry - sestoupil do pekel – bychom měli promeditovat v odpoledni Velkého pátku a v mlčení Bílé soboty .

Představy pekla jsme se možná příliš rychle vzdali, vymetli jsme ji tiše spolu se všemi burleskními obrázky lidové čerchmanské fantasie a plody barokní posedlosti divadelními kulisami. Peklo však není nic z toho; peklo je nicota, nejzašší nicota odloučenosti od Boha.

A z tohoto kalicha bolesti, bolesti z nepřítomnosti Boží, Ježíš pije na kříži plnými doušky. To je ten kalich, o němž Ježíš mluví v Getsemane – a o němž čteme ve Starém Zákoně: kalich hněvu, který Hospodin připravil pro své nepřátele a který „musí vylokat všichni přestupníci země". Apoštol Pavel neváhá říci: stal se pro nás hříchem. Reformátoři Luther a Kalvín učili, že Ježíš na kříži zakusil všechna muka zatracenosti. Byť katolická církev nepřevzala toto učení, nevím, že by ho někdy výslovně odmítla.

Kříž není jen místo tělesného utrpení Kristova, je to místo, kde se otvírá pekelná hloubka nicoty, pokušení zoufalství, totální opuštěnosti, která zaznívá z věty Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil! Nezakrývejme si hořkost těchto slov výkladem, že Ježíš „jen" citoval počáteční slova dvaadvacátého žalmu, který končí slovy důvěry a naděje v Hospodina. Copak to něco snímá z hrůzy těch slov? Ano, věřme s Janem, že Ježíš nezemřel v zoufalství, jak se snad domníval Kalvín, že jeho posledním dechem byl akt úplné odevzdanosti do Otcových rukou; ale nezastírejme si tím tíži temnoty, kterou před tím musel projít.

xxx

O tom, že Ježíš musel projít temným údolím pocitu totální opuštěnosti od Boha a peklem radikální pochybnosti, jsem nehovořil z nějaké kazatelské záliby v dramatických okamžicích. Je to nesmírně důležitá zvěst pro všechny, kdo jsou anebo budou ponořeni do podobné zkušenosti.

Mnohdy v procesu umírání – a to i těch nejzbožnějších lidí – se objeví tyto okamžiky pochybností a chvíle pokušení k zoufalství. Svatá Terezie z Lisieux vyznala na smrtelném lůžku: „Napadají mne myšlenky nejhorších ateistů". A Terezie přijala tuto zkušenost Božího mlčení jako svou „oběť za nevěřící", jako projev určité vnitřní duchovní solidarity s těmi, kteří v Boha nevěří. Ano i s těmi, kdo jsou ve své nevíře jsou od Boha odděleni tak, že sami ani necítí, jak je to studené a děsivé žít bez Boha, protože nikdy nepoznali jeho něhu a blízkost.

A zde jsme u jádra toho, co vám dnes, v odpoledne Velkého pátku, chci především říci. Ve století, které nedávno skončilo, prošlo lidstvo strašnými pokusy mocností zla , „aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku." Mnoho lidí bylo tak zraněno či uhranuto touto silou zla, že došli k přesvědčení, že nemohou věřit v dobrého Boha. Dávají zapravdu tomu, co vyslovil myslitel, který zemřel těsně před prahem dvacátého století, Friedrich Nietzsche: Bůh zemřel. Nemám tu na mysli hloupý a povrchní, stádový ateismus těch, „jejichž bohem je břicho", jak říká apoštol, ani pyšný ateismus těch, kteří tvrdí, že „bůh nesmí být", protože by jim překážel v jejich vlastní hře na bohy. Myslím zde onen „zarmoucený ateismus" lidí, které tíha utrpení, osobního či toho kolem nás, naplňuje takovou bolestí a starostí, že jim nezbývá místo pro naději a víru.

Těmto lidem nepomůžeme tím, když budeme jejich pocity tragičnosti světa a Boží nepřítomnosti dobrácky rozmlouvat, bagatelizovat je, utloukat je teologickými důkazy o existenci a dobrotě Boha, prostě když si budeme počínat tak neblaze, jako nechvalní Jobovi přátelé. Snad bychom jim měli říci spíš toto: ano, rozumíme vám. Na Velký pátek i my zvažujeme pravdu věty Bůh zemřel.

Ten, který zemřel na kříži, byl člověk i Bůh – v tomto smyslu je věta „Bůh zemřel" zcela ortodoxně křesťanská. Avšak dodejme i toto: onen pocit, ba více, duchovní zkušenost opuštěnosti od Boha ani nám není cizí a nesrozumitelná. Prošel jí náš Pán na kříži, a nemálo z nás, věřících, v té či oné míře už smělo mít účast na těchto temných chvílích jeho utrpení – a pokud ne, nevíme, zda na nás nečekají na prahu naší vlastní smrti.

Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí a tmy ho nepohltily.

Někdy si myslím, že nemáme právo mluvit o událostech onoho rána, k němuž směřuje slavení Velikonoc, pokud jsme nevzali dost vážně to, co znamená noc kříže. AMEN.


Přepis záznamu kázání Tomáše Halíka z CD Tomáš Halík Vánoce a Velikonoce v úvahách Tomáše Halíka
Rok vydání: 2008
(P) 2008 Popron Music s.r.o. Na základě ekluzívní licence s © AudioStory

Zveřejněno se svolením autora