Postní doba (cyklus B)
Květná neděle B / Petr Šabaka

Promluva na Květnou neděli – byla krátká, protože jsem ji slavil v přítomnosti rodin a mnoha dětí a protože evangelium (Pašije) bylo dlouhé.

 

„Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Flp 2,6-8)

 

Jsem přesvědčen, že vedle lásky k nepřátelům je právě utrpení prubířským kamenem naší víry. Když je nám dobře, je lehké vyznávat Boží svrchovanost a dobrotu. Mohou ale přijít okamžiky, kdy stojíme tváří v tvář smrti, zakoušíme bolest na těle nebo na duši, jsme přítomni nepochopení, zklamání, zranění či zradě ve vztazích. A tehdy začínáme svůj vztah s Bohem přehodnocovat.

 

Kéž by smýšlení Krista ovládlo i smýšlení naše. „V poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“. Proč? Protože za zkouškou, jejíž smysl je nám ukryt, je vítězství: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno“ (Flp 2,9).

 

Tomu však musíme uvěřit. Teď a znovu ve chvíli našeho utrpení.

 

 

 

Promluva Květné neděle

 

„Z Jeruzaléma vyšly zástupy naproti Pánu; děti mávaly olivovými ratolestmi a všichni volali: Hosana na výsostech“ (první antifona při průvodu s ratolestmi). Kde se vlastně do slov této antifony připletly děti? Vždyť se o nich dnes v žádném biblickém textu nic nedozvídáme. Slyšeli jsme jen: „Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: ‚Hosanna!‘“ (Mk 11,8-9) Abychom se s dětmi setkaly, musíme otevřít Matoušovo evangelium a pokračovat ve čtení události o vyčištění chrámu, které navazuje na slavnostní vjezd do Svatého města: „Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě ‚Hosanna Synu Davidovu‘, rozhněvali se a řekli mu: ,Slyšíš, co to říkají?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Ovšem! Nikdy jste nečetli: Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?‘“ (Mt 21,15-16)

 

 

Protože děti byly, jsou a budou stále stejné, můžeme domýšlet i význam, který hrají v Ježíšově příběhu i našem životě z víry. Dospělí lidé různých sociálních vrstev, sváteční poutníci do Chrámu, aktivní věřící s rozhledem o nejčerstvějších novinkách náboženského dění se dozvídají o charismatické osobě Ježíše Nazaretského. Když přijíždí do Jeruzaléma, srotí se, propuknou v obdivný, nadšený jásot. Citují přitom součást slavnostní chrámové paschální bohoslužby Žalm 118, ve kterém se objevují slova „Anná hoší a nná; Anná hasliha nná – Prosím, Hospodine, pomoz! Prosím, Hospodine, dopřej zdaru!“ (Žl 118,25) Dost možná očekávají Ježíšovu odpověď v duchu citovaného žalmu, tedy kněžské požehnání: „Žehnáme vám z Hospodinova domu“ (Žl 118,26) Ježíš však mlčky sedí na oslátku, jede pokorně, tak jak prorokují Písma. Lidé se tedy zase rozejdou. Očekávané představení se nekoná.

 

Kdo však zůstává, jsou děti. Ty nemají nic moudřejšího na práci. Jsou nadšené z radostné atmosféry. Následují Ježíše dál, mají stále v rukou ratolesti a opakují slova dospělých. Ježíš je neodhání. Usmívá se. Žehná jim a ony jsou rádi v jeho přítomnosti. Dost dobře asi ani nevědí, že se stávají prorockým hlasem, svědky nového krále, který přichází naplnit Boží záměry.

 

Volající děti v chrámu iritují až příliš dospělé a přemoudřelé funkcionáře náboženské politiky. Děti jim vadí. Ježíš jim vadí. Jakékoli narušení jejich standardu jim vadí. Však jim podle Lukášova podání Ježíš zavřel jejich ústa plná protestu: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení“ (Lk 19,40).

 

Když jsme se začal připravovat na tuto promluvu, půjčil jsem si v knihovně příběh o Pinocchiovi. Sotva mu jeho otec řezbář Geppetto vytvoří oči, už se na něj dívají šibalsky, když mu vytvoří ústa, vypláznou na něj jazyk, sotva mu dodělá ruce, už je bez paruky, když mu dokončí chodidla, už je jeho synáček z domu pryč. A když tohoto uličníka chytí strážník, zjistí, že mu neudělal uši. Pinocchio chvíli pláče a hned se zase směje, kam se dostane, všude je ho plno. Ani moudrá víla jej nedovede odvrátit od trápení, které si sám, nezbedník, přivodí. Takové jsou všechny děti, i my sami jsme byli takoví. Jen na to příliš rychle zapomínáme. Bohu díky, že jsou rodiče, které doprovází své děti do chrámu Páně, že ony zde zpívají jako děti v průvodu Pána Ježíše své „Hosana“. Přidejme se dnes my k nim, vždyť i přes naši nezbednost a roztržitost jsme stále děti Boží.