Velikonoce - triduum
Zelený čtvrtek / Petr Šabaka

Společenství služebníků Kristových

Promluva na Zelený čtvrtek – Mše na památku Večeře Páně

„Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat“ (Jan 13,12b-14).

Jeden druhému umývat nohy – jeden druhému sloužit – jeden druhého považovat za svého pána a sebe za otroka či služebníka. Ježíš o sobě prohlásil: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,28). Stále jsem konfrontován s touto Ježíšovou výzvou, nárokem, požadavkem. Jako křesťan ho chci napodobovat a následovat.

Představme si atmosféru Poslední večeře. Předcházel jí hluk dne, zástupy, hodiny strávené v rušném chrámu úpornými kontroverzemi a diskuzemi. Ježíš pak bere jen svých dvanáct do ticha horní místnosti – večeřadla. Atmosféra je nabita očekáváním něčeho, co nelze pojmenovat. Úzkost smíšená s obdivem k pánu situace, který hodlá slavit posvátnou velikonoční večeři. kolem Ježíše jsou shromážděni ti, kteří se stanou garanty a nositeli tajemství Ježíšovy přítomnosti uprostřed společenství a zvláštního znamení Ježíšovy oběti „za všechny“. Učitel musí být nejprve sám vyučen, mistr řemesla musí svůj obor dokonale ovládat. My tuto slavnost s chvěním a očekáváním setkání s tajemstvím opakujeme a zpřítomňujeme.

„Ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil“ (Jan 13,2). Jak k tomu vlastně došlo? Proč Jidáš ve svém srdci souhlasil s pokušením zradit? Verzí je víc. Jedna však mluví o tom, že Jidáš očekával, že Ježíš vzbudí nábožensko-politickou revoluci a nastolí jak král Izraele novou éru božího království. Nepochopení Ježíšova učení, naprosté odmítnutí Ježíšova pokoření při mytí nohou bylo poslední kapkou do plného poháru znechucení.

Jak jsem řekl výše, my opakujeme a zpřítomňujeme Poslední večeři. „My“ znamená společenství církve. Jsme spojeni často jen a pouze touto slavností, slavností jedné misky s jedním chlebem Tělem a jediným pohárem vína Krve Kristovy.

Nedávno jsem rozečetl teologickou knihu, která již v úvodu ukázala na skutečnost, že když budeme hovořit o svém společenství, o církvi, budeme používat stejná slova, ale s jinými obsahy. Zjistíme, že můžeme mít úplně jiné představy a názory. Budeme proti sobě stát s tvrzením proti tvrzení. Můžeme za svou vzít výzvu platnou nejen pro kněze: „Nemůžeme-li svými promluvami přispívat k jednotě církve, je lépe mlčet, modlit se a nést tento kříž“ (AMBROZ, Pavel. Teologicky milovat církev. 1. vyd. Velehrad: Refugium 2003,. s. 13).

V poslední době se setkáváme s mnoha deziluzemi o našem společenství. Nenechme se však inspirovat Jidášovým příkladem, ale Ježíšovým. Jsme křehkým společenství Ježíšových učedníků. Velice často a hluboce se dokážeme zraňovat. Ale stále znovu se můžeme jako mnoho z nás učit služebnému postoji. Božský pokrm, Tělo Kristovo, ať je naší posilou, chlebem poutníků.

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání