4. Prioritní úkoly

Mnohde se v prvých měsících a letech svobody považovalo za prioritní pokusit se o co nerychlejší extenzívní rozvoj všude, kde to jen trochu bylo možné. Získat maximum dětí na náboženství, zapojit do práce kde koho, uplatnit se v televizi, rozhlasu, tisku, ve veřejném životě na místní i celostátní úrovni, atd. Jistě se udělalo dost užitečných věcí, ale sama cesta do šíře co nezvětší, snaha zachytit co možná všechny, se ukazuje být nejen zřetelně nad naše sily, ale ukazuje se i jako snaha neúčinná - a neevangelní. Ježíš přisel spasit celý svět, ale začal s dvanácti učedníky, kterým se několik let věnoval. Naše malověrnost nám ovšem našeptává, že za několik let důkladné přípravy bychom nejspíš ztratili celý svět - a nedovolí nám vidět, že snaha udělat vše hned, vydat všechny síly hned, že pohrdání důkladnou přípravou těch, kteří mají nést odpovědnost, je cestou velmi neúčinnou, v něčem přímo cestou ke zkáze. Že třeba na této cestě zemřeme vyčerpáním a budeme vypadat jako hrdinové, skutečně nic neznamená.

Z toho všeho vyplývá, že prioritním úkolem je v prvé řadě samo stanovení priorit a poctivé zvážení, nač teď' máme síly, a nač je budeme mít později. Na tyto základní úkony navazuje nutnost volby: není-li možno s danými silami, tedy s daným počtem kněží, jáhnů, katechetů, s danými finančními prostředky uskutečnit všechno, co se považuje za potřebné, je třeba se rozhodnout, co uskutečnit hned a co prostě vypustit, protože na to v tuto chvíli nemáme a možná ještě dlouho nebudeme mít. Je to běžná kalkulace, kterou dělá každý člověk s kosíkem v samoobsluze. A přece je to krok, ke kterému mnozí odpovědní na nerůznějších úrovních v církvi u nás nemají sílu ani chuť. Proč tomu tak je, je zajímavé zkoumat, ale do naší úvahy to nepatří. Jen připomeňme, že neschopnost není totéž co neochota nebo zlá vůle.

Další prioritou je výchova spolupracovníků na všech úrovních. Je téměř zbytečné zde znovu zdůrazňovat, že je důležitější připravit si tři spolupracovníky, než pracovat sám do úmoru krátkou dobu pro tři sta lidí. Nehledě na to, že právě to prvé je Ježíšův styl, ne to druhé -jakkoliv špatné životopisy svatých sugerují jako ideál postavy, které vše samy udělaly a poté nebo spíš přitom zemřely. A konečně zdánlivě samozřejmou, ale ve skutečnosti zanedbávanou prioritou je - kromě náležité přípravy a vzdělání na jakékoliv úrovni - dobrý a rostoucí duchovní život. Nebezpečné je, když se jen předpokládá a přitom nejsou podmínky a motivy pro jeho žití. U kněží se mnohdy vychází z mylného předpokladu, že kněz tím, že absolvoval seminář, nejenže duchovní život započal žít, ale automaticky v něm setrvá a poroste. Pravdou je, bohužel, nejednou opak. A navíc otevření prostoru svobody stále sugeruje pocit, že je třeba ho ze všech sil a co nejrychleji využít - takže tak "nepraktická" věc, jakou je duchovní život, teď' nejen může, ale i musí ustoupit do pozadí, případně počkat. A to je omyl na úrovni těžkého bludu.
(53-54)

S čím je třeba se rozloučit

Situace nově nabyté svobody vede mnohé k paradoxnímu postoji: zdá se jim, že doba loučení, opouštění toho, co je nám milé, je za námi, že je to něco, co bohužel patřilo do minulé éry, co ale teď' není a nemůže být na pořadu dne. Je sice pravda, že řada lidí v církvi by do jejího života ráda integrovala ledacos nového, ale mnohdy jen za podmínky, že vše staré bude zachováno. A tak se dostávají buď do neřešitelných situací, nebo prostě podrží to staré a o novém jen sní, nebo je rovnou odmítají.

Jenže soud přítomnosti je neúprosný a pravda Božího království je nepodplatitelná. To, nač si člověk zvykl, co se mu líbí a co si všelijakým způsobem odůvodňuje jako potřebné či nesprávnější, to se nemusí líbit Bohu. A s tím, co se Bohu nelíbí nebo s tím, co je jen iluzí a ne pravdou, je nutno se rozloučit. Jinak si ničíme své vlastní životy a tedy do jisté míry i život církve svými vlastními silami.

Především je třeba se rozloučit s představou, že jsme katolický národ a že věřící křesťané tvoří v této zemi většinu. Určitý styl života, v tomto případě křesťanský, a skutečná víra v Krista mohou být od sebe dost daleko. Což se pozná podle smýšlení a životních postojů lidí, nikoliv podle množství lidí v kostele nebo podle výše sbírek. Jsme národem značně odkřesťanštělým a silně zmaterializovanýma to nejen od dob komunistické vlády, ale v některých místech z dob ještě starších Dále je třeba se rozloučit s představou, že je jen otázkou času, kdy nabudeme v této zemi či v Evropě jakožto katolíci rozhodujícího vlivu. Žádná restaurace habsburských poměrů se zřejmě konat nebude. I když neseme zcela jedinečné poslání, jsme v lidské společnosti z jejího hlediska jedni z mnohých a to ne zrovna ti nevýznamnější. A budeme rádi, když se sami neodsuneme na okraj lidské společnosti, a to třeba tím, že se společností nebudeme komunikovat vůbec nebo tím, že ji budeme jen napomínat a kaceřovat.

A konečně je třeba se rozloučit s jakoukoliv nostalgii po "starých zlatých časech", ať už je pamatujeme nebo jsme o nich slyšeli či četli. Boží zaslíbení jdou celými lidskými dějinami a nové a nové Boží dary leží před námi - není tedy třeba se jen s tesknotou ohlížet po těch minulých.
(54-55)