07. Meditace

(KVFC, P. Tomáš Roule, Úvod do duchovního života, 7. přednáška)


V našem duchovním životě zjišťujeme, že ne vždy se nám modlit chce, ne vždy je naše modlitba spontánní. Někdy si myslíme, že se máme modlit jen tehdy, kdy se nám chce. Často však k modlitbě chuť nemáme. Někdy se ale modlíme i v situacích, kdy jsme museli překonat určitý odpor a nechuť. Třeba tehdy, když před Bohem uvažujeme, jakým směrem v životě se dát. Někdy máme pocit, že spontánní modlitba je pravější než modlitba předem formulovaná. Té totiž hrozí, že se stane mechanickým odříkáváním, kolovrátkem. Zde samozřejmě pomůže ponoření se do odříkávané modlitby. Jednu takovou modlitbu nám zanechal sám Ježíš. V modlitbě jako jinde v životě platí Serva ordinem et ordo servabit te (Zachovej řád řád zachová tebe). "Ať je tomu, jak chce, jestliže se modlíme málo a bez vytrvalosti a kázně, nemůžeme čekat žádné silné zakoušení Boha, nemůžeme očekávat ani změnu života ani oslňující pokroky." (Ukaž mi svoji tvář, Ignacio Larraňaga, Paulínky, Praha 2000, s. 91.) Pravidelnost se osvědčuje i v jiných oblastech života (jídlo, práce).Způsobů modlitby je samozřejmě mnoho. Někdy lidé nedoceňují dostatečně svou vlastní náboženskou skutečnost. Chtějí se modlit tak, jak se modlí druzí a ne svým vlastním způsobem. (By Way of the Heart, Toward a Holistic Christian Spirituality, Wilkie Au S.J., Geoffrey Chapman, London 1992, s. 94.) Na výběr máme mnoho podle naší konkrétní potřeby např.:

Střelná modlitba - kdo Boha miluje, ten mu občas řekne nějaké slovo: "Pomoz mi." "Děkuji"

Známá modlitba - prostý způsob, jak se ztišit např. Otčenáš. Toto krátké setrvání v Boží přítomnosti vede ke ztišení i malé děti.

Delší ústní modlitba - text z modlitební knihy nebo žalm.

Růženec

Duchovní cvičení - o obou posledně jmenovaných bude pojednáno šíře později.

V životě modlitby samozřejmě můžeme mnoho získat cvičením a potud je tedy možné se modlitbě učit. Ovšem rozproudit zdroje modlitby, které jsou skryté v hloubce, nemůžeme rozproudit vlastní silou. Těmto zdrojům se můžeme otevírat nebo uzavírat. Nazývají se také božské ctnosti: víra, naděje a láska. Je to Duch svatý, skrze něhož je nám vlita do srdce láska Boží. (Řím 5,5) Víra je branou k modlitbě. Modlitbou se Boha, který je neviditelný, dotýkáme, protože je přítomný, nasloucháme mu a mluvíme k němu. Uvědomujeme si "toho, k němuž mluvíme".





ČAS A PROSTOR PRO MODLITBU

Nejvhodnější dobou pro modlitbu bývá časné ráno. Mnoho lidí je večer tak unaveno, že už ani nejsou schopni se domodlit nějakou krátkou ústní modlitbu. Pomáhá nějakým způsobem svěřit Bohu celý den v ranní modlitbě, která může být i třeba jen krátkým pozdravem Bohu. "Hotové texty modliteb jsou pro uspěchané lidi jakoby přístavem ticha, a vlastní slova dodávají modlitbě pravdivost." (Zvěstování víry, holandský katechismus, Síť Praha 1998, s. 264-267.) Začátek noci je vhodný k poděkování, přemýšlení, odprošení, k duchovní četbě. Mimo to jsou zde ještě doby jídla pro které si vyprošujeme požehnání a děkujeme za ně. Je to také jeden ze znaků lidského rodu, který náš způsob jídla odlišuje od čistě účelového přijímání potravy u zvířat. Není nutno formu příliš přizpůsobovat dětem; děti se modlí s rodiči, ne rodiče s dětmi. Svatý Benedikt upozorňuje na bdělost vůči boží přítomnosti,která nás uzdravuje a uvolňuje. Tato bdělá pozornost se pak projeví i v tělesném postoji gestech těla, hlase, smíchu, Boží Duch proniká celého člověka. Stáváme se pro Boha propustní, propustní pro jeho lásku.





TICHO A MLČENÍ

"Bůh nesídlí tam, kde je hluk" (1 Král 19, 11-12). Matka Tereza řekla: "Modlitba se zdá těžká, když člověk přesně neví, jak se má modlit. Abychom se mohli modlit, musíme se učit mlčet. Lidé, kteří se umějí modlit, jsou lidé, kteří milují mlčení". (Cesty modlitby, kardinál Christoph Schönborn, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2002, s. 59-71.) Ticho je dnes velmi vzácné, úplné ticho je spíše vzácností. Mlčení v tomto smyslu se nemyslí "tichá domácnost" - "Nemáme si co říct", je to spíše zmlknutí z bdělého naslouchání a poslušnosti k mluvícímu. Bůh často vyzývá Izraele: "Slyš, Izraeli…" Aby se nám to podařilo, potřebujeme mlčet. Nestačí ztišit se navenek, zvláště tehdy se totiž dostavuje vnitřní "hluk", myšlenky se honí sem tam. Nejde jen o nemluvení ale o prožívání ticha. Bůh člověku pomáhá osvobodit se od sebe sama, svých starostí a přání, představ, strachů, zranění a vzpomínek.
"Nazaretský domek nás učí především mlčení. Kéž by v nás znovu ožila nejhlubší úcta k mlčení: vždyť je obdivuhodným a potřebným stavem mysli právě pro překotný a bouřlivý život v našem věku, kdy na nás útočí tolikerý křik, povyšování a vřava. Ach, ty nazaretské ticho, nauč nás nastálo se upřít k dobrým myšlenkám a soustředit se na duchovní nitro, provždy se řádně přichystat k naslouchání tajemným Božím záměrům a návodům pravých učitelů; nauč nás, nakolik je potřebná a platná příprava, učení, meditace, vlastní vnitřní řád života a modlitba, jíž v skrytu přihlíží samotný Bůh. (papež Pavel VI., in: Denní modlitba církve, lekcionář č. 1)





PŘIROZENÁ PŘÍPRAVA NA MODLITBU:

usebrání se, způsob života, místo a čas. Místo modlitby je všude tam, kde se srdce pozvedá k Bohu. Hodně lidí se modlí v metru. Nemusí to být chrám ("Všude je tvůj chrám"), ale ne všechna místa nám k modlitbě napomáhají. Hluk a rozptýlení jsou všudypřítomné, téměř všude jsme hnáni od modlitby k něčemu jinému. Proto je v nás touha po místě, kde je Bůh zvláště blízko ("Do domu Hospodinova půjdeme s radostí). (Žl 122, 1) Vycházíme totiž z toho, že nejsme andělé, ale bytosti duchovní i tělesné, a tak potřebujeme místa se zvláště silnou duchovní přítomností, a to dokonce i pro společnou modlitbu. Ježíš ( a ten se uměl modlit!) vybízel: "Když se však modlíš ty, vejdi do své komůrky…" (Jan 6, 35) Tato modlitba ve skrytosti se přesouvá do našeho srdce, pak už se člověk umí modlit všude.





CO JE MEDITACE/ROZJÍMÁNÍ

Původně meditace není jen náboženský termín. Rozjímání znamená obecně procvičovat mysl vážným přemýšlením a uvažováním. Meditace a rozjímání je především hledání, hledání pravdy. Zahrnuje samozřejmě nejen mysl, ale i srdce, tedy celou bytost. Rozjímat znamená nejprve přemýšlet o věcech víry. Nejedná se tedy ještě o modlitbu, ale meditace k ní má vést. Modlitba se může roznítit. Meditace vede k pohledu na život, v němž jedná Bůh. Tomuto pohledu učí Bible, rozpoznávat v událostech Boží ruku. Při četbě Bible i knihy vlastního života si klademe otázku: Kde je zde Bůh? Co mi v této situaci chce říci? Rozjímáním pronikáme pod povrch událostí, příběhů a textů ke stopám živého Boha. Nejde už o pochopení rozumem, ale člověk dochází k otázce: "Co chceš, Pane, abych udělal?" Veliký je zde přínos sv.Ignáce z Loyoly. Objevil cestu pravidelného a důkladného rozjímání nad vlastním životem a hlavně nad životem Ježíšovým. V světle Ježíšova života se snažil uspořádat svůj život a tak žít podle Boží vůle. Anselm Grün dodává ve svém pojednání o spiritualitě zdola říká, že až když si ve snaze o život podle Boží vůle přiznáme, že nikdy nedosáhneme proměny, začínáme tušit, že věřit znamená padat do Boží náruče a Bohu se věřit. Slyšet hlas Boží v našich myšlenkách a citech.Všechny emoce mají svůj smysl a Bůh nás jimi někam nasměrovat. Lepší než např. potlačovat svůj hněv, je navázat s ním dialog. (Ono známé americké Get in touch with your feelings - Vstup do kontaktu se svými pocity má své opodstatnění.) Ten pomůže odhalit obraz, který o mně má Bůh. (Spiritualita zdola, Anselm Grün, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1997, s. 25-38.) Nejenom přemýšlíme, ale také milujeme a svou láskou do skutečnosti vstupujeme, nějak se s ní ztotožňujeme a můžeme mluvit z jejího vnitřku. Někdy se lidé brání postavit se na vlastní nohy a jsou určitým způsobem závislí na tom, co jim řeknou druzí. Je pak pro ně těžké rozlišovat. Odvádí je od jejich vlastního vnitřního života. Přitom bychom měli vážně zaměřit svou pozornost na své myšlenky, pocity hodnoty, touhy, na to, co nás přitahuje a odpuzuje. V tomto našem vnitřním světě ti, kteří hledají, mohou zakoušet přítomnost Boží, která nás vede. Podle sv. Augustina, je nám Bůh blíže než my sami sobě. Hovoříme o osvobozování srdce. Protože mnozí lidé jsou zcela nepropojení se svým vnitřním světem, nejsou schopni pochopit své nejhlubší touhy. V našem duchovním boje je znovu získat své srdce. (By Way of the Heart, Toward a Holistic Christian Spirituality, Wilkie Au S.J., Geoffrey Chapman, London 1992, s. 60-61.) "Rozjímání je pro ty, kterým nestačí pouhé objektivní a pojmové vědění "o" životě, "o" Bohu...pro ty, kdo chtějí navázat důvěrný kontakt s pravdou samotnou, Bohem. Rozjímání připravuje ke sjednocení s Bohem. Má praktický význam, protože musí osvítit naše jednání tak, aby neslo plody ve styku s Bohem. Protože zároveň znám svou slabost a nedokonalost své duše. Budu se vážně modlit o milost, abych to vše zdolal".





MEDITATIVNÍ MYŠLENKA › VNITŘNÍ MODLITBA › KONTAMPLACE + CITOVÉ SJEDNOCENÍ/VNITŘNÍ SPOLEČENSTVÍ S BOHEM.

Užíváme: rozum + duch + vůli, tudíž se pravdy ujímáme nejen rozumem ale i láskou. Tam, kde rozum už není schopen stoupat výše, tam přebírá iniciativu láska. Dokonalým rozjímáním je plodné ticho, při němž slova ztrácejí svou moc a pojmy unikají našemu chápání,spočinutí. (Duchovní vedení a rozjímání, Thomas Merton, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1997, s. 33-36.)





JAK ROZJÍMAT

Thomas Merton tvrdí, že rozjímat je opravdu jednoduché bez vymýšlení různých technik.Očekává ale stálou a přísnou vnitřní kázeň, není ale jeden jediný systém. Důležitá je ukázněná duše, ta je schopna pokroku v modlitbě. Pomůckou může být kniha Bible - konkrétní pasáž, která nemusí být dlouhá, abychom ji mohli strávit a stala se naší duchovní potravou. Je to nová možnost, aby se v nás Slovo stalo tělem. Některé s(S)lovo nás osloví, dotkne se, něco nám říká hlouběji než na povrchu.





USEBRANOST

Potřebuji odpoutat svou mysl od všeho, co mi brání přistoupit k Bohu, přítomnému v mém srdci. Potřebuji k tomu soustředit své smysly, čemuž napomáhá mírné soustředění během dne v atmosféře víry. Mnoho z toho, co vidíme nebo slyšíme je z tohoto hlediska zbytečné. Nemělo by nás překvapit, že liská mysl "tančí" v neustálém pohybu, dotýká se všech oblastí. Hlavně mysl ženská. Na jedné straně je žena spíše než muž schopna myslet na více věcí zároveň, s čímž může mít při modlitbě určitou práci. Modlit se pak znamená zadržet pozornost a soustředit ji na Tebe. (Ukaž mi svoji tvář, Ignacio Larraňaga, Paulínky, Praha 2000, s. 147.)





ASKEZE

Chci-li začít rozjímat, musím v sobě jako první vyvinout silný odpor k marným lákadlům, kterými moderní společnost útočí na mých pět smyslů říká Thomas Merton. Dále hovoří o potřebě vzdát se mnoha či většiny přepychových věcí, které jsme dosud považovali za nezbytné, aspoň do té doby než získám dostatečnou sebekontrolu. Potřebuji tyto věci využívat, ne se jimi nechat zotročit.





VĚDOMÍ CHUDOBY

Svatá si jsou mnohem ostřeji vědomi propasti mezi sebou a Bohem než lidé, kteří žijí stále na okraji hříchu. Rozjímat se učíme, když si uvědomujeme, že potřebujeme Boha a plody meditace.





SPRÁVNÉ PROSTŘEDÍ K MODLITBĚ

Vybereme si čas a místo a vyloučíme možné překážky. Pomůže vyčlenit si určitou část dne a prostředí, které nám pomáhá. Nejlepší pozicí je sed. Je lepší, když se jedná vždy o stejný čas a místo. Žaludek nemá být plný a šaty nemají tísnit. (Myšlenky a modlitby, Alfonso Pereira, místo a rok vydání neuvedeny, s. 115.) Možné je i na kolenou, nebo se přitom procházet po zahradě. Nejdůležitější jsou ticho, klid, soustředění a pokoj. Mezi dobou práce a dobou ticha potřebujeme prostory ticha. "Když se budeme snažit pro Boha udělat příliš mnoho, můžeme dost dobře skončit tak, že pro něj neuděláme vlastně vůbec nic a ještě ztratíme svůj vnitřní život." I práce je modlitbou, když objevíme umění i uprostřed práce najít chvíli volna, říká Thomas Merton.





UPŘÍMNOST

Je cílem probudit v sobě hlas Ducha svatého a sladit hlas svých srdcí s jeho.Předpokládá to stálou upřímnost v srdci. Nemáme při vnitřní modlitbě říkat nic, co nemyslíme vážně nebo co si alespoň upřímně nepřejeme tak myslet. "Například si ze zvyku klekneme, a aniž bychom zaměřili svou pozornost na Boha, začneme mu vykládat, jak jej milujeme." Je důležité vědět, co říkáme.





SOUSTŘEDĚNÍ A SJEDNOCENÍ

Pomůže nám sjednotit naše myšlenky a schopnosti, umíme-li se soustředit na jeden jasně vyhraněný předmět. To disponuje pro modlitbu kontemplativní. Co se týče tématu rozjímání, je dobře vybrat takové, které nás osobně přitahuje, některé z tajemství víry např. vtělení. Umožňuje nám to prožívat tajemství Kristova života jako skutečné a také jako součást našeho duchovního života. Dále tématem rozjímání mohou být náš život, naše zkušenosti, povinnosti a starosti. Při modlitbě nemusíme ignorovat praktické problémy svého života. Ty naopak mají být předmětem našeho rozjímání. Je důležitá Kristova přítomnost a jednání v našem životě. Není to tak, jak si lidé obvykle myslí, že tyto věci naši modlitbu rozptylují a snaží se je vypudit z mysli. Velkou pomůckou k rozjímání nám bude nějaká duchovní kniha, ani nemusí být určená přímo k rozjímání. Poskytne nám totiž materiál k zaměření myšlenek. Ještě více se doporučuje Bible sama.

Malé schéma rozjímavé modlitby:

Příprava - upřímná snaha o soustředění, prosba o milost, k čemu se chystám. Vzývání Ducha

Vize - pokusit se vírou uchopit to, o čem rozjímám

Cíl - vyvodím praktické důsledky z toho, co vidím. Naděje, že tyto dobré skutky jsou možné

Setkání s Bohem - Modlitba je teď jednoduchá. Spočinutí v Boží přítomnosti. Nechat se pokojně unášet proudem lásky

Zakončení - modlitba díků
(Duchovní vedení a rozjímání, Thomas Merton, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1997, s. 50-66.)




MODLIT SE NENÍ SNADNÉ

To že je modlitba jednoduchá, neznamená, že je snadná. "Podle mého mínění je pro křesťany škodlivé a dezorientující tvrzení, že modlit se je snadné., tak snadné jako mluvit s otcem, matkou nebo přítelem. Chápu, že by mohlo být snadné pomodlit se nějakou ústní modlitbu nebo uskutečnit povrchní spojení s Bohem. Ale jít do hloubky nevyzpytatelných Božích tajemství, získat a používat psychologické schopnosti pro růst milosti, přizpůsobovat tento růst proměnlivosti lidské osobnosti, stoupat stále výš po temném a strmém svahu Božích požadavků až k přetvářejícímu sjednocení s Bohem… celý tento proces je beznadějně dlouhý a obtížný. Dojít až do hloubky v životě s Bohem je ta nejsložitější a nejtěžší práce, kterou může člověk vykonat. Modlit se není snadné. Bůh za to ale stojí (Ukaž mi svoji tvář, Ignacio Larraňaga, Paulínky, Praha 2000, s. 91.)

Meditace samozřejmě je víc než denně (případně občas) strávený čas v modlitbě. Jejím smyslem je dávat nám podněty pro duchovní život a pro život vůbec. Duchovní život je nám natolik užitečný, nakolik nás činní duchovně životaschopnými. Nikdo z nás jistě nechce pouze přežít nebo živořit, ale mít život " v plnosti", jak Ježíš rád říkal. Samozřejmě, že nelze tyto určité naše životy nebo spíše složky našeho bytí od sebe oddělovat (v neděli hodinu v kostele a pak zbytek týdne). Zářným příkladem, jak meditace sytí život člověka jako takový, je Panna Maria: "Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno…Maria… to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom (Lk 2,16-19). O několik let později se to opakovalo: "Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: Synu, co jsi nám to udělal?...On jim řekl: Jak to, že jste mně hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? Ale oni jeho slovu neporozuměli…Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci" (Lk 2, 48-51). Maria tímto postojem dokazuje, že je z těch, kteří "mají uši k slyšení". Je schopná číst znamení doby, ta která se dějí venku i uvnitř. Bůh probouzí ucho svých učedníků a vodí svůj lid (někdy i pouští), aby mluvil k jeho srdci. Maria uchovává v srdci to všechno: slova i události.
Srdce je zde chápáno ne jako sídlo citu, ale jako "hlubina člověka". Zde zakoušíme tajemné propojení člověka a Boha. V srdci lze uchovávat věci víry, kterým zatím nerozumíme (není na škodu si to přiznat), zde mohou zatím zrát. Další věci, které můžeme v srdci uchovávat jsou "to všechno", vše, co zažíváme. (srov. Oslovit Zachea, Tomáš Halík, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, s. 137-141.) Zpětným pohledem a za pomoci víry se pak snažíme rozpoznat, kde je v nich Bůh. Co nám Bůh říká v událostech denního života. Kde se v nich skrývá. Proto lze říci, že máme dva zdroje rozjímání: Bibli a knihu vlastního života (případně noviny). Sv.Antonín byl tázán "Otče, jak to jen děláš, že vedeš takový život přitom nečerpáš v knihách útěchu?" "Ctěny filosofe, mou knihou je stvořený svět. Tato kniha leží stále přede mnou, kdykoli se chci zahloubat do Božího slova". (Otcové pouště s Anselmem Grünem, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2002, s. 61.)





MEDITACE O KRISTOVĚ ŽIVOTĚ / O ŽIVOTĚ

Již klasickou metodou meditace je za pomoci Bible meditovat o Kristově životě. Ta napomáhá s Kristem navázat důvěrný vztah a předpokládá využití fantazie. Člověk si pasáž přečte a pak se na místě octne sám ve své fantazii a událost vnitřně do detailů okouší (Ano, Pane, i já se chci uzdravit). Tuto metodu hodně doporučuje sv. Ignác. A. de Mello tomu říká imaginativní víra. Doporučuje navíc proces trochu obrátit pro to, abychom ji užili k léčení a růstu. Na rozdíl od popsaného způsobu, kdy se zpřítomňuji ve scéně z Kristova života, zde se vracím do některých scén ze svého života a tam nechám jednat Krista. Ptám se, jakou zde hraje roli a komunikuji s ním jako s ostatními lidmi té události, očekávám vysvětlení významu té události. Takto se léčí vzpomínky, které "nepřestávají bolet", vracíme se k těm, které vyvolávají negativní emoce.

Pro mnoho lidí je dokonce ještě mnohem důležitější navracet se do jiných typů situací: do událostí, při kterých prožívali intenzivní radost, naplnění, lásku, důvěrnost. Tyto události nás vyživují a posilují…Když se k nim čas od času vrátíme a znovu je prožijeme se všemi těmi příjemnými detaily, přinese nám to duševní sílu a zdraví. Když je znovu prožíváme v Kristově přítomnosti, přináší nám to pocit vděčnosti a chvály a smysl pro Boží dobrotu, prohlubuje to naši lásku k němu a pomáhá nám to duchovně růst. V našich životech jsou stovky takových událostí, které skýtají velký duchovní a duševní potenciál, ale které my pustíme z hlavy a promarníme vinou všednosti a jednotvárnosti každodenního života. Rozhovor s přítelem, piknik, vydařený večírek, klidná procházky podél jezera či moře. Objetí milovaného člověka. Radost a úleva dobré zprávy… a spousta dalších situací. (Spojení s Bohem, Antony de Mello, Cesta, Praha 1999, s. 200 - 211.)





BŮH MLUVÍ KE MNĚ / ROZLIŠOVÁNÍ

Při meditaci zvláště nad knihou Bible je velmi důležité rozdmýchat svou víru v to, že Bůh skrze tuto knihu (ale také jinými způsoby) skutečně ke mně chce promlouvat a promlouvá. Klíčovou roli zde hraje Duch svatý, tentýž, který byl tajemně přítomen u toho, když text Bible vznikal. Anselm Grün dává praktický návod, jak rozlišit Boží hlas od jiných hlasů, které také mluví:

Ale tu se už ozývá pochybnost: Jak mi Bůh něco říká, jakpak ho mohu slyšet? Neslyším přece žádný hlas z nebe. Ne, neslyším žádná hlasitá slova. Ale při modlitbě mi přicházejí myšlenky. A mohu se ptát, odkud ty myšlenky přicházejí. Psychologie by řekla, že se myšlenky vynořují z nevědomí. Ale proč se vynořuje tato myšlenka právě teď, nemůže mi psychologie s určitostí vysvětlit. Tady musíme naprosto zákonitě říci, že v myšlenkách ke mně mluví Bůh. Jsou to mé myšlenky, probíhají v mém mozku a dají se zaregistrovat měřicími přístroji. Ale právě v mých myšlenkách hovoří ke mně Bůh. Ovšem, že to také nemohu říci s jistotou. Mohl bych si odpovídat i já sám. Z čeho mohu poznat, že v mých myšlenkách mluví ke mně Bůh? Mniši rozeznávají tři druhy myšlenek: ty, které pocházejí od Boha, ty které pocházejí od zlých duchů, a myšlenky pocházející ode mne. O které myšlenky jde právě teď, mohu poznat z jejich účinku. Myšlenky pocházející od Boha, působí vždy vnitřní pokoj a lahodný klid. (Modlitba jako setkání, Anselm Grün, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří.)

Na cestě meditace nás budou provázet tři skutečnosti, kteří mohou být nazváni anděly: trpělivost, vytrvalost a naděje. Potřebujeme totiž pokoj, zklidnit se a potřebujeme vnitřní jednotu. V tom všem je slovo spojovacím mostem mezi člověkem a Bohem. Proto je tak důležitá i tělesná poloha např.. dýchání. Lze začínat prostě tím,že si člověk v počátečních cvičeních uvědomuje své tělo, váhu svého těla. Existuje řada návodů v různých knihách, které se doporučují podle toho, jak nám vyhovují. (Ukaž mi svoji tvář, Ignacio Larraňaga, Paulínky, Praha 2000, s. 149-162.) Mnozí duchovní mistři doporučují pracovat s dechem např. Antony de Mello ve své knize Sadhana: "Při nádechu, který si přesně uvědomuješ, můžeš beze slov vyjádřit svou touhu po Bohu - Můj Bože, toužím po Tobě. Při výdechu naopak můžeš vyjádřit to, že se Bohu vydáváš a odevzdáváš - Můj Bože, odevzdávám se Ti. Pokud tvá mysl začne zase putovat sem a tam, vrať se k tomu, že k Bohu budeš mluvit bez jakýchkoli slov". (Sadhana, a Way to God, Antony de Mello S.J., Gujarat Sahitya Prakash, Anand - India, 1987, s. 36-37.)