Církev a svatý Pavel / Benedikt XVI.

Sv. Pavel o Církvi

Drazí bratři a sestry, minulou středu jsem při katechezi mluvil o Pavlově vztahu k předvelikonočnímu Ježíši, za jeho pozemského života. Ptali jsme se: „Co věděl Pavel o Ježíšově životě, o jeho slovech a jeho umučení?“. Dnes bych chtěl mluvit o učení sv. Pavla o Církvi. Na počátku musíme konstatovat, že toto slovo v románských jazycích - italsky „Chiesa“, ve francouzštině „Église“ a ve španělštině „Iglesia“ – pochází z řeckého ekklēsía! Původ má ve Starém zákoně, znamená shromáždění Izraelského národa, svolané Bohem, a zejména exemplární shromáždění na úpatí Sinaje. Tímto slovem je nyní označováno nové společenství těch, kteří věří v Krista, kteří se cítí být Božím shromážděním, nově svolaným ze všech národů Bohem a před Něho. Slovo ekklēsía se poprvé objevuje právě v Pavlových spisech. Právě on se stává prvním křesťanským autorem. Děje se tak na počátku Prvního listu Soluňanům, kde se Pavel výslovně obrací k „soluňské církevní obci“ (srov. také „církevní obec laodicejská“ Kol 4,16). V dalších Listech mluví o Boží Církvi v Korintu ( 1 Kor 1,2; 2 Kor 1,1), v Galatech (Gal 1,2 aj.). To jsou tedy partikulární církve – ale říká také, že pronásledoval „Boží Církev“. A tady už nejde o určitou místní komunitu, ale o „Boží Církev“ obecně. Vidíme tedy, že slovo „Církev“ má více rozměrů. Na jedné straně označuje Boží shromáždění na určitých místech (v určitém městě, zemi, domě), ale znamená také Církev jako celek. Z toho je zřejmé, že „Boží Církev“ není jen souhrnem různých místních církví, ale že jednotlivé místní církve jsou uskutečněním jediné Církve Boží. Všechno dohromady tvoří „Boží Církev“, která jednotlivé místní církve předchází a zároveň v nich má svůj výraz a v nich se uskutečňuje.

Důležité je povšimnout si, že slovo „Církev“ se téměř vždy objevuje s přívlastkem „Boží“. Není to lidské sdružení, které by povstalo ze společných idejí nebo zájmů, nýbrž vzniká jako společenství svolané Bohem. On ji svolal a proto je jediná ve všech svých projevech. Boží jednota tvoří jednotu Církve na všech místech, kde se nachází. Později, v Listu Efesanům, Pavel rozsáhle vypracovává koncept jednoty Církve, v návaznosti na koncept Božího lidu, Izraele, který proroci považovali za „Boží nevěstu,“ povolanou žít s Ním v manželském vztahu. Pavel představuje jedinou boží církev jako „nevěstu Kristovu“, která je jedním tělem a jedním duchem s Kristem samým. Je známo, že Pavel byl v mládí zapřisáhlým nepřítelem nového hnutí založeného jako Kristova církev. Byl jejím nepřítelem, protože v ní viděl ohrožení věrnosti tradici Božího lidu, vedeného vírou v jediného Boha. Tato věrnost měla vyjádření především v obřízce, v dodržování pravidel kultovní čistoty, ve zdrženlivosti k jistým pokrmům a v dodržování soboty. Izraelité zaplatili tuto věrnost krví mučeníků v čase Makabejských, když helénistický režím přikazoval všem národům, aby se přizpůsobili jediné helénistické kultuře. Mnozí Izraelité až do krve hájili povolání Izraele. Mučedníci zaplatili životem identitu svého lidu, která se vyjadřovala v těchto věcech. Po setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem Pavel pochopil, že křesťané nejsou zrádci. Naopak. V nové situaci Bůh Izraele skrze Krista rozšířil své povolání na všechny národy a stal se Bohem všech lidí. Věrnost jedinému Bohu se uskutečňovala právě tak, že nebylo už více zapotřebí rozlišovacích znamení v podobě norem a zachovávání zvláštních pravidel, protože všichni byli povoláni, aby ve své různosti byli součástí jediného Božího lidu, „Boží Církve“ v Kristu.

Pavel v nové situaci okamžitě jasně pochopil jednu věc, totiž základní a zakládající význam Krista a „slova“, které Jej ohlašovalo. Pavel věděl nejen to, že křesťanem se nelze stát z nátlaku, ale také že ve vnitřním nastavení nového společenství je institucionální komponenta nevyhnutelně spojena s „živým“ slovem, s hlásáním živého Krista, v němž se Bůh otvírá pro všechny národy a spojuje je v jediný Boží lid. Je příznačné, že Lukáš ve Skutcích Apoštolských několikrát užívá – také ve spojení s Pavlem – syntagma „hlásat slovo“ (Sk 4,29.31 8,25; 11,19; 13,46; 14;25 16,6.32), se zřejmým úmyslem vyzdvihnout co nejvíce rozhodující význam hlásání „slova“. Toto slovo konkrétně tvoří Kříž a Vzkříšení Krista, v němž byla naplněna Písma.

Velikonoční tajemství, které vyvolalo obrat v jeho životě cestou do Damašku, je samozřejmě středem Apoštolova kázání (srov. 1 Kor> 2,2; 15,14). Toto Tajemství, hlásané slovem, se uskutečňuje ve svátostech křtu a eucharistie a stává se skutečností v křesťanské lásce. Pavlovo evangelizační působení nemíří k ničemu jinému, než aby zakořenil komunitu věřících v Kristu. Je to idea obsažená už v etymologii slova ekklēsía, kterému Pavel – a spolu s ním celé křesťanství – dal přednost před dalším termínem „synagoga“, nejen protože první je „civilnější“ (odvozené z řečtiny, kde znamenalo politické, nikoli přímo náboženské, shromáždění), ale také proto, že naznačuje přímo teologickou ideu, totiž povolání ab extra, z vnějšku. Není to tedy jednoduše sešlost, spolčování. Věřící jsou povolání Bohem, který je shromažďuje v jediném společenství, ve své Církvi.

V této linii můžeme chápat také originální, výlučně pavlovský koncept Církve jako „Těla Kristova.“ K tomu je dobré mít před sebou dva různé rozměry tohoto konceptu. První je sociologické povahy: tělo je tvořeno jednotlivými součástmi a bez nich by neexistovalo. Tato interpretace se objevuje v Listu Římanům a v Prvním listu Korinťanům, kde Pavel přejímá obraz běžný v římské společnosti. Říká, že národ je jako tělo s různými údy, každý má svou funkci, a všechny, i ty nejmenší a zdánlivě bezvýznamné, jsou nezbytné k tomu, aby tělo mohlo žít a vykonávat své funkce. Apoštol si správně všímá, že v Církvi jsou různá povolání: proroci, apoštolové, učitelé i prostí lidé, a všichni jsou povoláni žít každý den v lásce, všichni jsou nezbytní k tomu, aby rostla živá jednota tohoto duchovního organismu.

Druhá interpretace odkazuje k samému Kristovu Tělu. Pavel říká, že Církev není pouze organismem, ale stává se reálně Kristovým tělem ve svátosti eucharistie, v níž všichni přijímáme Tělo a stáváme se skutečně jeho Tělem. Tak se naplňuje tajemství zasnoubení, tak se všichni stávají jedním tělem a jedním duchem v Kristu. Tady se dostáváme daleko za sociologický obraz a ukazuje se pravá a hluboká podstata, totiž jednota všech pokřtěných v Kristu. Apoštol je všechny považuje za „jedno“ v Kristu, uzpůsobené svátostí jeho Těla. Pavel takto dává najevo – a nám všem na srozuměnou - že si dobře uvědomuje, že Církev není ani jeho ani naše: Církev je Tělo Krista, „Církev Boží“, „Boží pole, Boží stavba, … Boží chrám“ ( 1 Kor 3,9.16). Zvláště poslední označení je zajímavé, protože přičítá předivu mezilidských vztahů termín, který obvykle sloužil k označení fyzického místa, považovaného za posvátné. Vztah mezi Církví a chrámem nabývá proto komplementární rozměr: na jedné straně se na církevní komunitu vztahuje charakter vydělenosti a čistoty, jaká patří posvátné stavbě, ale na straně druhé je koncept materiálního prostoru překonán, aby jeho valence byla přenesena na živé společenství víry. Jestliže tedy dříve byly chrámy považovány za místa Boží přítomnosti, nyní víme a vidíme, že Bůh nebydlí v budovách z kamenů. Místem Boží přítomnosti na světě je živé společenství věřících.

Zvláštní pojednání by si zasloužilo označení „Boží lid“, které se u Pavla vztahuje zejména na lid Starého Zákona a posléze na pohany, kteří byli „ne-lidem“, ale stali se lidem Božím díky připojení ke Kristu skrze slovo a svátost. A konečně ještě poslední nuance. V Listu Timotejovi Pavel označuje Církev za „dům Boží“ (Tm 3,15). Jde o definici vskutku originální, protože mluví o církvi jako o komunitní struktuře, v níž jsou žity mezilidské vztahy rodinného typu. Apoštol nám pomáhá chápat stále do větší hloubky tajemství Církve v různých dimenzích tohoto Božího shromáždění na světě. V tom je velikost Církve a velikost našeho povolání: jsme Božím chrámem na světě, místem, v němž Bůh skutečně přebývá – a zároveň jsme společenství, rodina Boha, který je Láska. Jako rodina a dům Boží máme uskutečňovat na světě Boží lásku a být tak v síle, pocházející z víry, místem a znamením jeho přítomnosti. Prosme Pána, aby nám dopřál být stále více jeho Církví, jeho Tělem, místem přítomnosti jeho lásky na tomto světě a v našich dějinách.


Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv. Petra 15.října 2008

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu, přeložila Johana Bronková