Co nám dává modlitba (Anselm Grün, OSB)

Modlitba nám dává
uprostřed cizoty a nepohodlí našeho bytí
pocit bezpečí, pocit, že jsme pochopeni a přijati. ...

Co mám teď Bohu říci? Všechno, co se mi namane. Mám dát slovo svému životu, takovému, jaký je konkrétně. Mohu vyprávět Bohu o setkáních s lidmi, o tom, co mě právě zaměstnává, o hněvu a zklamání, o radostech a krásných zážitcích, o úzkostech a starostech a o své naději. Modlitba nemusí být zbožná, jenom má být poctivá, má skutečně "rozprostřít" můj život před Bohem. ...Bože, co vlastně o mně soudíš? Co říkáš o mně a o tom, co dělám? Nebo bych se mohl tázat, co bych měl říci tomuto Bohu, aby to odpovídalo mé pravdě. ...(13)

Modlitba vždycky dopadne jinak, než jsem se nadál. Nutí mě k pravdivosti. Bohu nemohu nic předstírat. Musím mu říci, jak to se mnou skutečně vypadá. Nestačí vyprávět mu všechno možné, musím mu vyprávět svou nejvnitřnější pravdu. Jen potom mě modlitba osvobodí. Protože pravda jediná mě osvobodí. (14)

... Smím Bohu ukázat všechny rozmary a city, které si ani já sám neumím vysvětlit. Smím odhalit, co jsem potlačil, co jsem nechtěl ani u sebe přiznat, protože to pošramocuje mou čest, rozbíjí to ideální obraz, jaký mám nevědomky sám o sobě. Před Bohem mám nechat vyjít na světlo všechno, neospravedlňovat to ani neomlouvat, a vůbec to nehodnotit. Mám dokořán otevřít své hlubiny, aby je mohlo prosvítit světlo a učinit je pro mne obyvatelnými. Jenom když podám všechno Bohu, osvobodí mě modlitba. Ničeho se v sobě nepotřebuji bát. Všechno smí být, ale musí to být uvedeno do vztahu k Bohu. Co vyloučím ze setkání s Bohem, o to bude chudší má životnost, to bude také vyloučeno z mého života. Bude mě to zákeřně přepadat a bude mi to škodit, místo aby to posílilo můj vztah k Bohu.

Modlitba nemusí být zbožná, ale v prvé řadě musí být poctivá. Mám nechat Boha nahlédnout do všech proláklin svého srdce, mám mu podat všechny temnoty, všechny zatvrzelosti, všechny hořkosti. (15) ...

Kam utíkám před Bohem, kde jsem v rozporu se sebou samým, kde to není se mnou v pořádku? ...Copak zamýšlím se svým životem? Kde zavírám oči před skutečností svého života, před skutečností Boha? Kde se motám jen kolem svých přání a potřeb, místo abych se otevřel Bohu? Modlitba mě nutí k pravdivosti. Ale pravda mě také osvobodí. Dává mě zase do pořádku, narovnává mě, když jsem byl pokřivený ve svých snahách a přáních. Setkání s Bohem mě vede do mé pravdy, vede mě ke mně samotnému. (15-16)

…
Když mluví ke mně Bůh, naplňuje mě vždycky hlubokým pokojem a tichou radostí. ...Větší klid ovšem neznamená jít tam, kde je to lehčí, ale tam, kde objevuji větší soulad se svým vnitřním rozpoložením. Neboť Bůh k nám nemluví v přesvědčivých argumentech, nýbrž v našich nejvnitřnějších pocitech. (19) ...Bůh nemluví k nám vždycky okamžitě. Spíše musíme dlouho v tichu naslouchat, až se staneme vnímavými pro to, co nám chce Bůh říci. Příliš rychle bychom chtěli vložit Bohu do úst své vlastní myšlenky. Když Bůh mlčí, nutí nás vyptávat se hlouběji, kdo tento Bůh ve skutečnosti je. Učí nás nezaměňovat své vlastní fantazie s Bohem a Božími slovy. Boží mlčení nás činí pozornými, zda bychom ve svém mlčenlivém očekávání nemohli přece ještě něco zachytit z Boha. (2O) ...

Boží mlčení nás vychovává k tomu, abychom poslouchali, co Bůh od nás chce, a brání nám, abychom si neodpovídali sami. Vyzývá nás, abychom se ještě více zeširoka otevřeli Božímu tajemství a ještě víc nechali Boha, aby rozbil naše obrazy, až se staneme otevřenými pro skutečného Boha. (2O)

…
V adoraci padám před Bohem, protože Bůh je Bůh. Nechci ho o nic prosit, nechci adorací ničeho dosáhnout, ani krásných citů ani uvolnění a klidu. V adoraci nemluvím o svých problémech, nechválím se, nehaním se, jednoduše padám před Bohem, protože je můj Pán, protože je můj Stvořitel. Když jsem skutečně pochopil, co to znamená, že mě Bůh stvořil a že mě v každém okamžiku udržuje v bytí, pak mi nezbývá nic jiného než padnout na tvář před tímto Bohem jako svým Stvořitelem a klanět se mu. V adoraci vyznávám, že jsem naprosto závislý na Bohu a že jsem všemi vlákny své bytosti upoután k němu a na něho odkázán, že nemám v sobě nic, co bych byl nedostal od něho. A vyznávám, že on je můj Pán, cíl mé touhy. Nezbývá mi nic jiného než s úžasem před ním padnout a klanět se.

V adoraci už se nemotám kolem sebe a kolem svých problémů, nýbrž snažím se hledět jen na Boha. Zapomínám na sebe, protože Bůh mě zcela a úplně uchvátil, protože on jediný je pro mne důležitý. Je paradox, že když na sebe zapomenu, stávám se zcela přítomným, zcela opravdovým, jsem zcela sám sebou. Tady už mě nezaměstnávají žádné problémy, žádní lidé, Bůh mě zcela a dokonale naplňuje. V adoraci se skrývá touha konečně být jednou svobodný od sebe samého, být svobodný od stálého kroužení kolem sebe, od snahy, abych chtěl všechno vztahovat na sebe, všude mít něco pro sebe. Když zapomenu na sebe, jsem úplně svobodný, plně uchvácený Bohem. Teď už není nic jiného důležité. Mé problémy už nejsou důležité, ani moje vina, ani můj duševní stav. Jenom Bůh má cenu. ...Když na sebe zapomenu, úplně jsem se od sebe osvobodil. Ale nemohu to provést já sám, jenom tenkrát, když mě Bůh uchvátí a když se já nechám uchvátit svým Bohem. ...

Když na sebe zapomenu, zklidním se, ustane hluk mých myšlenek a citů. Tady jsem konečně u cíle, tady jsem po dlouhém hledání konečně doma. Doma můžeme být jen tenkrát, když padneme před Božím tajemstvím. Adorace je zkušenost domova. (37-38)

Adorace znamená být docela upřený na Boha, celý být ve vztahu k Bohu. ...Když se všechno vloží do setkání s Bohem, stane se v nás všechno živým, všechno se promění. Komory, které zavíráme před Bohem, jsou zavřeny i před námi. ... Setkání s Bohem při adoraci otevře v nás všechny prostory a všude vpustí láskyplný a oživující Boží pohled. (39)

…
Setkání v modlitbě není jen něco okamžitého, nedochází k němu, jenom když se vědomě postavím před Boha. Má se stát trvalým, základním postojem člověka. ...Celý život má být poznamenán setkáním s Bohem. Žiji ustavičně před ním, před jeho očima, a on na mne hledí s láskou a blahovůlí. Setkání s Bohem poznamenává celý můj život, mé práce a můj odpočinek, mé myšlení a cítění, mé mluvení a mlčení. Nikdy nežiji bez vztahů, nýbrž vždy ve vztahu k svému Bohu. Přitom nemusím vždy výslovně myslet na Boha. Setkání je mnohem spíš pozadí, na kterém žiji, je jako ovzduší, v kterém se pohybuji. Tak to vyjádřil Pavel v řeči na Areopagu: "V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme" (Sk 17,28). (48)

Žít ze vztahu a ve vztahu teprve dodává cenu naší existenci. Dnes žije stále víc lidí bez vztahu. Tak se jejich život rozpadá, žijí daleko od svého pravého "já". Jen ve vztahu jsem ve styku se svým pravým jádrem. (5O)

Nežiji někde v nějakém nezávazném prostoru, nýbrž žiji před Božím zrakem, žiji ze stálého setkání s milujícím a milosrdným Bohem. To má v úmyslu nepřetržitá modlitba. (52)

(Anselm Grün, OSB: Modlitba jako setkání,
Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří  1993, s.52)