Jako je Bůh nade mnou (Zdeněk Vyhlídal)

Sál, do kterého Sarkandera uvedli, měl vysoký, klenutý strop. Místnost ozařovala sporá světla smolných loučí, jež byly připevněny v železných držácích. Nehostinnost okolního prostoru naháněla hrůzu. Stačilo se rozhlédnout a sebeotrlejšímu zločinci musela naběhnout husí kůže. V čele místnosti stálo rozložité monstrum. Skřipec, kolo a před ním břevno pranýře. Železné hrazení obstupovalo studnu, za ní bylo otevřené ohniště. Z opačné strany, od dveří, se táhla řada stolů pokrytých červenými sukny. Na vyřezávaných a bohatě zdobených židlích si hověli slovutní soudci. Někteří s obnaženými hlavami, jiní v kloboucích, na nichž se blýskaly šňůry, medaile či stříbrné groše. Vyparáděni byli jaksepatří a vší té noblese odpovídala i sebejistota jejich tváří. Zatím se však ještě docela neusadili, někteří přebíhali z místa na místo, šeptem či polohlasem si cosi sdělovali, pak zase s přikývnutím či nesouhlasnými gesty dávali hlavy dohromady. Pořád se zřejmě o něčem radili.

Sarkander, kterého žalářník postavil k pranýři, sledoval celé to dění kolem a připadal si ohromen jeho zlověstností. Sám jako by stále ještě zůstával mimo jejich pozornost. Bylo to ovšem pouhé předstírání, ve skutečnosti jej úkosem sledovali. Hra na okázalou lhostejnost skončila ve chvíli, kdy se tu objevil kat. Také se zřejmě chtěl před urozeným panstvem blýsknout svým zevnějškem, což jinak k pochmurnosti jeho řemesla sotva patřilo. Měl na sobě bílou halenu, rudě sytou vestu a po marnivém vzoru ostatních i plandavé kalhoty. Když teď přistoupil k Sarkanderovi, zálibně se usmál.

Bylo to jako by si jedovatá krajta měřila svou oběť. Tlumený hovor ustal. A tu se mezi stoly zvedl vysoký, letitý člověk docela příjemného vzhledu. Na první pohled budil přirozenou důstojnost. Stříbřitá bradka ten dojem jen zdůrazňovala. Zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína. - Jako předseda soudu, který mně byl svěřen, zahajuji výslech s obžalovaným Sarkanderem. Pronesl ta slova tichým, odosobněným hlasem a téměř se zdálo, že tak činí jen proto, aby své povinnosti učinil zadost. Ostatně od doby, kdy byl povýšen do nejvyššího úřadu markrabství, vystupuje v podobné úloze poprvé. Předchozí nezaujatý a téměř nudný dojem, který vzbudil, však rázem minul. Velen jako by se nečekaně proměnil. Výhrůžně vztyčil pravici, na níž se mu zablýskl velký zlatý prsten a nasadil útočný tón. - Sarkandře, pravil, tvé zrádcovské jednání tě dovedlo až sem, k pranýři. A jak jsi už jistě pochopil, jde do tuhého. A proto ti radím, ještě jednou se kolem pořádně rozhlédni. Abys poznal, že nikdo z nás, jak tady sedíme, a rukou opsal jakýsi bludný kruh, - žertovat s tebou nebude.

Ozval se souhlasný mrukot. Brzy však ustal, v následném tichu postoupil kat k hrazení studny a pohnul mříží. Zvuk, kterým chtěl na sebe upoutat pozornost, nebyl náhodný. I v něm zazněla výstraha. Sál nečekaně ožil. Červeň stolů ještě víc připomínala barvu krve, otevřený oheň pod rošty sálal palčivostí plamenů. A nebe ve výřezu stropu teď připadalo prázdné a bez útěchy.

- Jistě nezapřeš, Sarkandře, žes byl Lobkovicovým důvěrníkem, pokračoval Velen. - A taky se už dávno ví, že jste spolu vešli v podezřelý spolek. A tak se tě ptám, jakou úmluvou tě pověřil v Polsku stran kozáků? Kdo je poštval, aby plenili naše statky, zabíjeli lidi, ohrožovali města?
Sarkander se ztěžka nadechl a zdálo se, že chce odpovědět. Ale Velen ho ještě předešel. - Dříve než odpovíš, dal bych ti dobrou radu. Nespoléhej na svoje popské postřižiny, sotvakdo tady na ně bude brát zřetel. Navíc ten, který je uděloval, nemá v naší zemi už co poroučet.
Velenova slova teď zněla jinak než předtím, příkře, zlobně. Sarkander bezradně bloudil pohledem po sále, až v tom ohromení očima spočinul na Scintillovi. Seděl za úzkým stolem, skromnějším než byly stoly ostatních soudců, v ruce držel brk, před sebou kalamář a tvářil se, jako by kolem sebe nic nevnímal. Jediný člověk, který je tu snad na jeho straně a který ví, že je nevinen. A zároveň soudce, který se stal součástí vší té rozběsněné nenávisti.

Sarkander začal vzrušeným, chvějícím se hlasem. - Jak je Bůh nade mnou, přísahám, že promluvím pravdu. A ta je taková, že o polských kozácích jsem neměl tušení, dokud se o nich nezačalo hovořit v našem kraji.

A tu se zvedl Puchheim. Vystoupil z řady stolů, aby se blýskl před zraky ostatních. Měl na sobě bubnovité kalhoty španělského střihu, kožený kabát, na nohou kordované střevíce s lesklými přezkami. Hrdě vypínal hruď, na levé klopě kabátce se mu modrala pentlička, znamení povstalecké spřízněnosti. Tak to je tedy on, pomyslel si Sarkander, tolik toho o něm už slyšel, ale teď jej vidí poprvé. Dojem budil nadmíru výhrůžný, z jeho ztemnělého, téměř uhrančivého pohledu šel strach.

I hlas zněl vojácky úsečně, jako by švihal mečem. - Lžeš, zvolal, - a co tvoje cesta do Krakova? Tam celé to naše neštěstí začalo. Tam ses s lisovčíky spolčil. Mluv, Sarkandře, a uvaž své postavení.

Sarkander polkl naprázdno. - Ano, jel jsem loni do Krakova, přiznával. - Ale jen proto, že jsem dal kdysi Madoně slib, že vykonám pouť do Čenstochové. A loni v červenci se mně k tomu naskytla příležitost.

Příležitost, vyjekl Puchheim posměšně. - Mohl bys nám tu náramně podivnou příležitost vysvětlit?

Sarkander přikývl. - Štolba pana Lobkovice byl poslán do Polska a tak mě vzal s sebou. V Krakově mě vysadil a dál jsem šel pěšky. Do Čenstochové to už není daleko.

Takže do Krakova, říkáš, jste se štolbou dojeli, vmísil se mezi ně Velen. - Do stejného města, odkud se k nám pobrali lisovčíci. Pope, a Velenův hlas nabýval na zlověstnosti, - do třetice tě vyzývám, abys pověděl, jakou úmluvu jsi tam proti nám zplichtil. Věř, že naše trpělivost s tebou je u konce.

Sarkander, celý zsinalý, zvedl pohled ke stropu. - Jak je Bůh nade mnou, s žádnými polskými kozáky jsem se ani v Krakově, ani kdekoli jinde nesetkal. Celou tu dobu, kdy jsem pobýval v Čenstochové, jsem trávil v klášteře paulánů. V modlitbách, rozjímání s ostatními mnichy. Teprve když duchovní cvičení skončilo a domů jsem se vrátit nemohl, hledal jsem přístřeší v Rybníkách na panství pana Lobkovice.

- A už je to tady, vyhrkl Velen nadějně. - Takže teprve na statku tvého chlebodárce ses s kozáckým atamanem setkal, je to tak? - Ne, lekl se Sarkander toho, co se mu Velen snaží podsunout. - S žádným atamanem, ani s nikým z lisovčíků jsem se v Polsku nesetkal. Jak říkám, do Rybníků jsem se obrátil jen proto, že jsem najednou neměl kam jít.
- Proč? nechápal Velen.
- Protože holešovská fara byla v té době obsazena nekatolickým knězem.
- A cos teda udělal?
- Napsal jsem list panu Lobkovicovi, aby mě ustanovil zámeckým kaplanem, pokud by s tím kroměřížský děkan souhlasil. A taky páter Tuček, který to místo zastával. Jenže odpověď jsem od něj nikdy nedostal.

- Ale loni v listopadu ses přece jen vrátil.
- Ano, přikývl Sarkander, - protože fara v Holešově už byla zase volná.

Velen semkl rty. Zdálo se mu, že takový výslech nikam nevede. Také ostatní páni soudci začali dávat najevo svou rozhorlenost. Ano, Sarkander je paličák, vykrucuje se jako had, na jednu otázku má deset odpovědí a kde nic tu nic.

Velen vzhlédl do sálu. Všiml si, že několik soudců se dere ke slovu. Bítovský mezi prvními. A tak dostal slovo. - Sarkandře, řekl, - všem, je nám jasné, že nemáme před sebou jen obyčejného zločince, ale především vlastizrádce. Člověka, který zatížil své svědomí více než vrah, protože sáhnout na nedotknutelnost země patřilo vždy k nejtěžším proviněním. A tys opravdu zradil, ať zapíráš sebevíc, spřáhl ses s našimi úhlavními nepřáteli a škůdci, moje vypleněné statky o tom svědčí. A navíc nepřilákals k nám jen polské kozáky, ale už dávno předtím jsi mezi lid zaséval jedovatá semena rozbrojů. Tak je to, pohodil Bítovský svou šedivou kšticí, - a proto si připomeň, že kdo seje vítr, sklidí bouři.

Sarkander po tak prudké spršce slov už jen hlesl: - Jak je Bůh nade mnou...
Nedopověděl. Bítovský, jehož rozložité tělo se předtím vtěsnalo do ozdobné židle, znovu rázně povstal. A zahřímal na celý sál: - Přestaň se už konečně ohánět tím svým Bohem. K nám se teď modli. My máme tvůj osud v rukou.

A další soudce, Skrbenský, si také hned přisadil: - Jsi lhář a podvodník, Sarkandře. A tak s tebou i naložíme.

Sarkander se cítil zdrcen. Poprvé pochopil, že v tomto vířícím kotli zloby a nenávisti nemá sebemenší naději se obhájit.

- Takže pokud nechceš jít, pope, s pravdou ven, sám nás nutíš, abychom na tebe sáhli katovýma rukama. Tak, jak se kdysi stalo strýci tvého chlebodárce, pravil Velen posměšně.
Sarkander si uvědomil, co narážka má znamenat. Lobkovicův strýc Jiří byl před několika lety obviněn z podněcování vzpoury proti Rudolfu II. Byl za to vězněn na zámku v Ličkově a nakonec v Lokti popraven.

Pak se náhle cosi změnilo. Soudci se mezi sebou radili. Velen znovu obcházel jejich řady, každému něco špitl a ostatní jen přikyvovali. Nikdo z dalších se pak už o slovo nehlásil. Sálem zazněl Velenův hlas. - Slyšení končí.

Předseda soudu si v nastalém tichu dlaní pročísl bradku. Pak se znovu zahleděl k pranýři. - Máš čas o všem přemýšlet, Sarkandře, pravil. V očích mu zahrál zlý, jízlivý plamínek. K vězni mezitím přistoupil žalářník, lehce jej uchopil za předloktí a postrkoval středem sálu ke dveřím.


***

Ukázku z knihy Sarkander - historická freska uveřejňujeme se svolením nakladatelství Trinitas, které knihu vydalo.