Křížová cesta - naší doby

Úvod:
Již 2000 let křesťanská éra...Ale kdy
začneme být křesťany?
Touto křížovou cestou budeme v duchu
procházet světem. Současným světem hladu,
utrpení, nemocí a násilí, světem lásky a
nenávisti, bezmezné obětavosti i agresivního
egoismu. Kéž bychom otevřeli svá srdce a
konečně vyšli ze svého omezeného a
lhostejného sobectví, které často nevidí
hlouběji, než na dno vlastního talíře a ani
nechce vidět dál, než na kraj své zahrady
nebo vesnice, a jež je ochotné uznat nároky
bližního na cokoliv, jen když jeho to nijak
neomezí a nebude stát žádnou oběť.
Na několika příkladech se chceme
pozastavit nad hrozným faktem znetvoření
evangelia, které snad nikde není tak
markantní, jako v otázce chudoby. Našimi
průvodci a původci většiny úvah i příkladů
zde uvedených jsou matka Tereza z Kalkaty a
"táta malomocných Raoul Follereau" -
křesťané, kteří plně pochopili, že cokoli
jsme učinili pro jednoho z těch
nejmenších, pro Krista jsme učinili, ale i
jiní, kteří svým burcujícím slovem i
příkladem chtějí probudit svědomí křesťanů a
všech lidí dobré vůle a poukázat na to, jak
žalostná je láska, která nemá žádné
společenství s milovanými, když trpí.
A proto na začátku této pobožnosti prosme
celým srdcem: Pane, učiň, aby nás bolelo
utrpení druhých!

1. Odsouzení k smrti
Pilátův rozsudek zněl: smrt na kříži!
Ne dnešní doba už není tak barbarská, a
mimo to - jsme přece křesťané a kříž máme v
úctě... Dnešní rozsudek zní: smrt hladem,
smrt malomocensvím, postupné umírání
následkem nedostatku základních životních
potřeb.
Tímto rozsudkem je každá další položka na
zbrojení, miliardové výdaje na výzkumy kosmu,
obrovské investice v tabákovém, lihovém,
kosmetickém průmyslu, budování léčeben pro
nemoci z nadměrného přejídání, salony krásy,
zatímco miliony jiných příslušníků této
civilizace zmírá hlady.
A můj podíl? Může mít podobu vkladních
knížek, plných šatníků, drahého prádla,
cigaret, kafíček, zákusků, značky auta,
přístroje anebo třeba výběru rekreace. I toto
vše může být - obrazně řečeno - mým podpisem
na listině smrti těch, kteří bez vlastní viny
čekají na smrt nedostatkem.
Dříve, než budeme myslet na procházku lidí
na Marsu, by snad bylo vhodné zabránit jim,
aby zemřeli bídou a hladem na zemi.

2. Přijetí kříže
Ježíš bere kříž s láskou a nás vybízí k
následování. Je to víc, než nezávazná
pobídka. Je to podmínka příslušnosti k němu a
rozlišovací znamení vyvolených. "Noste
břemena jeden druhého. Tak vyplníte zákon
Kristův."
Někdy jsme pod záminkou pokory, důvěry a
oddanosti zapomínali používat své vůle.
Všecko závisí na slovech "já chci" nebo "já
nechci". Do toho svého "já chci" vložíme všecku
svou sílu.
Boha můžeme milovat, jen když nás
to něco stojí.

3. Kristus klesá pod tíhou břemene
Byl by to ten největší les na světě,
kdybychom mohli uvidět pohromadě všechny ty
vztažené ruce, Kristovy ruce, které prosí,
žebrají o pomocnou ruku, o trochu lásky a
soucitu.
Ale nemylme se. Tady nejde o to dát
chudému trošku z našeho nadbytku, ale dát mu
jeho podíl na našem životě!
"Nikdo si nesmí ponechat pro své výhradní
používání to, co přesahuje jeho osobní
potřebu, když druhým scházejí věci, potřebné
k životu."
(Pavel VI.- Populorum progressio)

4. Matka
Nemilujeme-li člověka,jak můžeme milovat
Boha? Milujeme-li Marii, pak musíme milovat i
všechny její děti.
Matka Tereza vypráví: Před časem přišlo
takové opuštěné dítě v noci do našeho domu.
Sešla jsem k němu dolů, dítě plakalo: "Šla
jsem za maminkou a ona mě nechce. Šla jsem za
tatínkem - a on mě taky nechce. Chceš mě ty?"
Jsou lidé, které nemá nikdo rád. A přece
patří jemu a nám. V Indii nebo v Americe nebo
v Evropě - všude, kde takové lidi potkáváme,
jde o týž hlad. Nejde vždycky o krajíc
chleba. Nejde jen o kus oblečení. Po lásce
hladovějí i lidé v bohatých zemích světa. A
tam je ten hlad nejmučivější. Vědomí, že
nikdo mě nemá rád, že o mne nikdo nestojí, že
jsem zbytečný, nežádoucí. Že jsem sám.
Brát na vědomí osoby, události a situace
jen ve světle jejich účinku na mne, znamená
žít na prahu pekla.

5. Šimona nutí nést kříž
Avšak ne každá a jakákoli pomoc má stejnou
hodnotu. Velmi vznešená dáma mi píše na
voňavém papíře: "Prosím vás, neposílejte mi
již žádné takové sešity s hroznými obrázky
malomocných. Celé dvě noci mě děsily úzkostné
sny. Přikládám 10 franků pro malomocné, ale
pro lásku Boží (jak by láska Boží mohla u ní
spočinout), dejte mi s tím už pokoj!" -
Odpověděl jsem: "Nechť vám Bůh ponechá vaše
úzkostné sny, milostivá paní. To je největší
poklad, který vám mohu přát až do chvíle, kdy
tyto fotky, které se vám zdály tak hrozné
(kdybychom tak mohli fotografovat duše!),
vzbudí ve vás nejen zděšení, nýbrž účinnou a
odvážnou lásku. Vracím vám vašich 10 franků,
jelikož byly podány špatně a protože nevím,
co bych si s nimi počal. Sama je dáte
některému chudákovi, až budete schopna vidět
chudákovu bídu a podat mu pomocnou ruku. Vy
jste myslela, že konáte dobrý skutek? Ve
skutečnosti jste nás chtěla mít s krku, nás i
chudáky. Je to láska? Ano, láska, ale jako
když máte ráda psa a hodíte mu kost.
Je-li naše pomoc bez lásky, je-li jen
způsobem, jak uniknout a nepomoci druhým - je
to méně,než nic.
Pane, učiň, aby nás bolelo utrpení
druhých!


6. Veronika
Bůh ani tak nehledí na velikost díla, jako
na lásku, s jakou se to dílo koná.
Bylo to na jedné kanadské škole a tam se
žáci rozhodli, že pětadvacet hodin nebudou
jíst a pít, aby se spojili se všemi, kdo mají
na světě hlad. Jejich jedinou potravou byl
svátostný chléb, který přijali o půlnoční
mši. Jiná třída zůstala dvacet pět hodin beze
spánku. Tihle mladí lidé na vlastním těle
citelně vyzkoušeli, že dávat a dávat se cele,
jak to dělal Kristus, něco stojí. Možná, že
obětí přinesenou na svém pohodlí umožnili, že
se někde na světě najedlo hladové dítě. To je
totiž ta naše účast na utrpení. Musíme trpět
s Kristem, jen tak máme účast na utrpení
chudých.
Jakou obětí jsem já ochoten se zapojit do
Kristova utrpení?
Pane, dej, ať je naše láska vynalézavá!

7. Další pád
Kristus opětovně padá i v tom, který je
velmi vzdálen tvému srdci i tvému zraku. Ale
láska nezná překážek, vzdáleností, láska
vyrovnává rozdíly.
Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do
Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o
všechno obrali, zbili a nechali napolo
mrtvého a odešli. Náhodou sestupoval touže
cestou nějaký kněz, viděl ho, ale vyhnul se
mu. Také i jeden levita přišel k tomu místu,
viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden
Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl
ho a byl jat soucitem. Přišel k němu, nalil
mu do ran oleje a vína, obvázal jej, vysadil
ho na svého soumara, dopravil do hostince a
staral se o něj... Neřekl: Teď nemám čas...
Co je mi po něm... Mám jiné starosti... Mám
své přednější povinnosti... Nestihl bych
jinou věc... To není mé povolání... Ať se
postarají jiní. A byl to člověk nenáviděného
a nepřátelského národa. Ježíš říká: Jdi a
stejně jednej i ty!
Buďte nesmlouvaví v povinnosti milovat.
Nepovolte, nesmlouvejte, neustupujte. Smějte
se do očí těm, kteří vám budou mluvit o
opatrnosti a vhodnosti, kteří vám budou radit
"udržovat rovnováhu." Nenechte se ovlivnit
netečnými, kteří mudrují, a maniaky, kteří
odmítají , zatímco křoupají drobné pečivo.
Nechají vás v prázdnotě, svedou vám rozum a
zahrabou srdce.
Pane, nedovol již, abychom byli šťastni
jen my sami!

8. Soucit s trpícím
Nejde o to, kradmo osušit jednu slzu, to
je příliš snadné, to se udělá příliš rychle.
Ani ne o to mít na chvíli soucit. Jde o to
uvědomit si a již se nesmířit.
Nespokojit se již s tím, že se točím okolo
sebe a svých, kteří jsou u mne a čekat na
svůj kousíček ráje. Odepřít si pokračování
malého odpočinku, když všechno okolo nás vyje
a zoufá si. Nepřijímat již tento způsob
existence, který je věčné ustupování
člověka... Nepřijímat již negativní
křesťanství, jenž maloměšťáci věčnosti dusí v
bludišti formulí a opatrnosti.
Nesmířit se s tím být šťasten jen sám.
Před bídou, nespravedlností a zbabělostí se
nikdy nevzdávejte, nikdy s nimi
nevyjednávejte, nikdy před nimi neustupujte.
Bojujte, porážejte.
Až tehdy, kdy už lidé nebudou říkat já, má
dobra, mé záležitosti, mé jmění, prohlásí ve
svém srdci: Mám to, co jsem daroval...
Pane, daruj nám úzkost z bídy všech a
osvoboď nás od nás samých!

9. Věčné Slovo Boží v prachu země
Měl jsem tento sen: Jeden člověk se
představí na Božím soudu: "Podívej se, Bože,
zachovával jsem tvůj zákon, neudělal jsme nic
nečestného, zlého nebo bezbožného. Pane, mé
ruce jsou čisté!" "Jistě, jistě," odpovídá mu
dobrý Bůh." Ale ty ruce jsou prázdné."
Navštívil jsem jistou rodinu tzv.
praktikujících křesťanů. Přijali mě v
přepychově zařízeném bytě. Na můj kriticky
udivený pohled reagovali s chlácholivým
úsměvem: "My víme, co nám asi teď řeknete,
ale i křesťan přece musí držet krok s
ostatními, být normální."
Výraz normální pochází od slova norma a
pro křesťana platí jen jedna norma - Kristus.
Nejen láska, ale i sobectví dokáže být
vynalézavé. Třeba tak, že milujíce druhé,
hledáme nejúčinnější cestu, jak hledat sebe.
Zapřeme se tak, že sdílíme navzájem požitky
života. Připustíme jisté sobectví a tak
získáme pocit, že jsme realističtí. V
měšťáckém životě se to maskuje jako
křesťanská blíženecká láska, kdy se navzájem
ubezpečujeme o čistotě svých rukou.
"Ano, je to záležitost celého Božího lidu,
aby veden slovem a příkladem biskupů,
zmírňoval podle svých sil bídu této doby, a
to, jak bylo starým zvykem v církvi, nejen z
přebytku, ale i z podstaty."
(Gaudium et spes)

10. Ježíš zbaven šatu
Pane, dříve než jsi odevzdal ducha do
rukou svého Otce za naší spásu, necháváš si
vzít i to poslední, co zde na zemi náleželo
do tvého osobního vlastnictví - své šaty. Kam
až, Pane, sahají tvé požadavky?"
V tom k němu kdosi přistoupil a zeptal se:
Mistře, co dobrého musím konat, abych dosáhl
věčného života?" On mu řekl: "Chceš-li vejít
do života, zachovávej přikázání." Ten mladý
muž na to řekl: "To všechno jsem zachovával.
Co mi ještě schází?" Ježíš mu řekl: "Chceš-li
být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a dej
to chudým a budeš mít poklad v nebi. Potom
přijď a následuj mě!"
Pane, prosím, dej mi lásku velkodušnou,
která by nehledala způsoby a důvody, jak nebo
proč si někoho nebo něco nechat jen pro sebe.
Dej mi také pochopit, že i kdybych rozdal v
almužnách všechno, co mám a pro druhého do
ohně skočil, ale neměl přitom lásku, nic mi
to neprospěje.

11. Křižování
Pane, tvé zkrvavené a rozdrásané tělo
přibité na kříži svou podobou připomíná
malomocenství, které člověka odsuzuje k
pomalému a bolestnému umírání na kříži
rozpadajícího se těla.
Smíříte-li se bez hněvu a výčitek, že z 15
milionů lidí, zasažených malomocenstvím, málo
nakažlivou a dokonale vyléčitelnou nemocí, 12
milionů zůstává ještě bez ošetření, bez
pomoci, bez lásky, jste vy praví malomocní.
Ach! Lidé, kteří jedí třikrát denně
nespěchají. Jenom malomocenství nečeká. A
každý den jsou mrzačeny ruce, hnijí nohy,
zavírají se oči. A to nikomu nebrání ve
spánku?
Pane, toto jsou praví malomocní: Egoisté a
bezbožníci. Ti, kteří žijí ve stojaté vodě
pohodlí. Bázlivci, kteří nic nevytvářejí ze
svého života. Pane, to jsou ti praví
malomocní, ti kteří tě ukřižovali.

12. Ježíš umírá
Ježíš umírá proto, aby v nás žila jeho
láska. Aby láska žila, musí být živena obětí.
Proto dávat musí vždycky bolet.
Přinesli nám Susilo, zbídačené dvouleté
děvčátko, vážící 3,3 kg. Nechodí, nemluví,
nepláče, ale jen vydává tichý zvuk. Její
slabý organismus již nereaguje na léky a
umírá. Odpočívá na našem hřbitově a ještě z
hrobu mluví: "Umřela jsem hladem."
Vídeňský psychiatr dr.Frankel píše, že by
se nám vedlo materiálně mnohem lépe,
kdybychom místo hledání zisku jen pro sebe
pomáhali druhým v nedostatku. Nervové nemoci
jsou z nedostatku, ale o hodně více je jich z
blahobytu, jak potvrzují lékaři.
Naši i vaši trpící, hladoví, nazí,
potřebují jídlo, oděv, střechu nad hlavou,
léky, obvazy - vaší - naší - lásky.
Pane ty jsi na kříži zvolal: Žízním! Dej,
ať dokážeme pochopit naléhavost tohoto volání
po obětavé lásce a uč nás, že jestli chceme
vést duše k Bohu, musíme denně znovu umírat.

13. Snímání z kříže
Tělo Spasitele, opuštěné Bohem i lidmi, je
snímáno z kříže. Bůh se zdánlivě odmlčel.Lidé
jsou zklamáni. Toto má být konec všech
nadějí? Ale kde zůstala Boží moc a
spravedlnost?
"Dnes nemáme co jíst. Chtěla jsem dětem
navrhnout, abychom společně spáchali
sebevraždu. Ale upustila jsem od toho. Když
jsem se tak na ně dívala, bylo mi jich líto.
Jsou tak plné života a chce se jim žít, žít.
Ale kdo žije, musí jíst. Byla jsem nervózní a
myslela jsem si: Zapomněl na mne i Pán Bůh?
Zlobí se?"
(Z deníku Caroliny M. de Jesus: Můj život
byl černý)
Tehdy řekne Král těm po své pravici:
"Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako
úděl království, které je pro vás připraveno
od stvoření světa. Neboť jsem měl hlad a dali
jste mi najíst, měl jsme žízeň a dali jste mi
napít, byl jsem cizí a ujali jste se mě, byl
jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem
nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve
vězení a přišli jste ke mně."
Potom řekne těm po lavici: "Pryč ode mne,
vy zlořečení, do věčného ohně, který je
připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť
skutečně říkám vám: Co jste neudělali pro
jednoho z těchto nejnepatrnějších, ani pro
mne jste neudělali."

14. Hrob
Svět bez lásky by se stal hrobem plným
hnilobného egoismu a Kristova smrt by byla
nadarmo. Vykřešme tedy jiskru naděje pro
tolik zoufalých. Jiskru, která bude
předzvěstí velkého plamene vzkříšení.Protože
každá zasetá láska dříve nebo později
vykvete.
Matka Tereza vypráví: V Melbourne v
Austrálii jsem navštívila stařečka, o jehož
existenci se nikdo nezajímal. Měl ve světnici
velký nepořádek. Chtěla jsem tam uklidit, ale
on odmítal. Ale nakonec si přece jen o ten
pořádek poprosil. Měl tam starou krásnou
lampu. "Pročpak si ji nerozsvítíte?", ptala
jsem se ho. "Pro koho? Ke mně nikdy nikdo
nepřijde." " A kdyby k vám přišly sestřičky?"
"Kdybych slyšel lidský hlas, rozsvítil
bych..." A nedávno mi vyřizovali vzkaz od
něho: "Řekněte mé přítelkyni, že lampa,
kterou v mém životě rozsvítila, hoří a
svítí."

Budoucnost
Můj Bože, naše dnešní cesta stoupá na horu
Blahoslavenství. I když o tom nemluvíme, ty
uhodneš, můj Bože, jak nás budoucnost
znepokojuje.
Vidíme, jak špatně vypadá, má rysy
obličeje protáhlé, je plna vrásek dříve než
se zrodila.
A tu náhle hlásá Ježíš na hoře Budoucnost:
Blahoslavení chudí...Blahoslavení
plačící...Blahoslavení, kdo žízní a hladoví
po spravedlnosti...
A právě na tyto portréty jsme se vždy
dívali jako na budoucnost, která selhala...
Celý tento průvod stálých ztroskotanců,
pochod bídy a ubohosti, defilé žebráků a
fronta na polévku...
Hle, toť vyhlášená budoucnost! Zatímco
budoucnost náleží jen těm, kdož se probijí,
kdož jsou na špičce, dědicům a raketářům, ty,
Bože, ji dáváš chudým.
Zatímco my jsme učinili vše, abychom ji
vynesli do oblak, ty, Bože, umisťuješ ji na
ulici.
Zatímco my jsme z budoucnosti udělali
pokročilou technologii, ty, Bože, děláš z ní
záležitost srdce.
Očekávali jsme budoucnost blahobytu a ty,
Bože, prohlašuješ budoucnost potřeby. Tvá
budoucnost nenáleží těm, kteří už došli, ale
těm, kteří ještě nevyšli.
Budoucnost náleží pouze chudým, protože
jen ti od ní něco nebo někoho očekávají.
Bohatí nemají co od budoucnosti očekávat.
Mají už všechno. Zůstává jim jen strach.
Strach ze ztráty, z nedostatku, strach, že už
nebudou ničím, že se na ně zapomene, strach
ze samoty, strach ze smrti. Jedině chudí
nemají strach. Nemají co ztratit. V
budoucnosti vše získají. Jen chudí znají
touhu. Bohatí mají jen potřeby. Chudí nechodí
hledat radost k obchodníkům. Věří v pokoj
budoucnosti, protože jej vytvářejí. Jsou
mírní, protože jejich budocnost se nerodí z
atentátů. Bohatí mají budoucnost ve své
hrobce. Budoucnost chudých je fakt, že z
hrobu vyjdou. Vzkříšení. Blahoslavení.