Manželé v různých etapách života (Aleš Opatrný)

Text přednášky pořádané Rodinným centrem v Plzni 15.2.2006


V pastorační praxi se nejčastěji mluví o přípravě na manželství nebo o obtížných a krizových situacích, které v manželství nastávají. Církevní texty o manželství často mluví buď jen o ideálním stavu, jakého má manželství nabývat, nebo naopak o krizi manželství v současné společnosti a o všem, co správné chápání manželství ohrožuje. Málokdy najdeme v pastorační literatuře pojednání o různých etapách, které život v manželství charakterizují, o jejich projevech a o požadavcích, které na manželství kladou. Proto se často chápe manželství jako téměř konstantní jev, který se změní až v pokročilém stavu stárnutí. Naproti tomu psychologická literatura zpravidla zná různé etapy života rodiny a jejich průmět do manželství a také počítá s kritickými obdobími, která se v běhu života každého člověka vyskytují a které mají u mužů a u žen různé podoby a tím také manželství různým způsobem ovlivňují.





1. Proměnlivé a konstantní v životě člověka

Běžně bývá největší pozornost věnována změnám, kterými prochází člověk od narození do dospívání. Menší pozornost se věnuje změnám člověka od dospělosti do výslovného stáří. Je pravda, že základní povahové rysy člověka se zpravidla nemění a že určité vlastnosti (kladné i záporné) má většina lidí po celý svůj dospělý život. To ale neznamená, že by se člověk neměnil vůbec. Po dosažení dospělosti pokračuje osobnostní zrání. Kromě toho se dostává většina lidí do nových životních rolí. Jedny z nejznámějších a nejdramatičtějších změn představuje cesta od role studenta přes nováčka v zaměstnání po zaujetí vedoucí a zodpovědné pozice. To se může v dnešní společnosti odehrát v době kratší než deset let. Pokud tato proměna prochází již uzavřeným manželstvím, může pro ně znamenat velkou zátěž. Další kritické období může být zejména u mužů okolo čtyřicátého roku věku, kdy si člověk naplno uvědomuje, čeho už v životě nedosáhne a kdy může dramaticky prožívat kritickou bilanci svého dosavadního života. Pro naše poměry je stále ještě novým prvkem změna, která může nastat ztrátou zaměstnání okolo padesátého roku věku, která pro mnoho lidí znamená konec nadějí na pokračování práce v jejich vlastním oboru. Vyjmenované změny jsou uváděny jenom jako příklady toho, co se děje zejména v mužském životě, i když při dnešním názoru žen na sebeuplatnění mohou problémy, spojené s růstem významu zaměstnání nebo naopak s jeho ztrátou, nabývat podobných tvarů.

Pro úvahy o manželství je z tohoto hlediska v prvé řadě důležité počítat s tím, že se v průběhu trvání manželství oba manželé budou měnit, každý jinak a jiným tempem, ale že tyto změny neznamenají, že se jeden bude proměňovat do obrazu, ve kterém by ho velmi rád viděl jeho životní partner.





2. Změny typické pro muže a typické pro ženu

V euroamerické civilizaci bývá běžné, že se muž do velké míry (a někdy především) identifikuje se svým zaměstnáním. Proto proměny úspěchů, postavení, dosažených výsledků a dalších okolností v zaměstnání mívají na jeho sebevědomí a na jeho chování v rodině velký vliv. Pro ženu může být dnes seberealizace v zaměstnání, přesněji v oboru, který vystudovala, prakticky stejně důležitá jako role mateřství, případně ji i vytlačuje. To samo o sobě přináší řadu vnitřních i vnějších konfliktů. Na tomto místě nebudeme řešit otázky dvoukariérových manželství ani praktické způsoby, jak ženě umožnit, aby při výchově dětí neztratila kontakt se svým zaměstnáním. Chceme zde jen o to upozornit, že tyto problémy jsou reálné a nevyřeší se tím, že jsou popřeny nebo přehlíženy.

Kromě konfliktu mateřství-profesní uplatnění může být pro ženu velkým problémem její sociální zařazení ve společnosti. Je to trochu něco jiného, než problém muže s jeho profesním úspěchem. Zejména žena, která je delší dobu doma s dětmi, se může právem cítit vyřazena ze společnosti resp. může mít dojem, že ve společnosti ostatních zaostává a nemá s lidmi, kteří nejsou jako ona stále doma, žádná společná témata.

Dalším velkým problémem manželství bývá, že zatímco muž je zpravidla schopen určitého odstupu od situací (příjemných i nepříjemných), žena chápe a prožívá všechno mnohem víc osobně. Tedy to, co muž považuje často za situaci, která je vůči manželství vnější a proto jí nevěnuje pozornost, prožívá žena jako skutečnost závažnou která se manželství týká, případně do něho zasahuje.





3. Přijetí změn v manželství

Prakticky každý manželský pár se ve svém společném životě musí mnohokrát vyrovnávat s obtížemi, složitými situacemi i krizemi. K tomu je v prvé řadě potřeba opakovat, že ani krize ani obtíže neznehodnocují lidský život beze zbytku. Tím nemá být jejich tíže bagatelizována, ale má být poukázáno na skutečnost, že dobrý výsledek manželství nespočívá v absenci obtíží a krizí, ale v jejich překonání.

Právem bývá popisováno, že člověk vstupující do manželství si do jisté míry bere svou představu, které konkrétní partner nebo partnerka do jisté míry odpovídá. V průběhu let dochází k poznání reálné podoby životního partnera, která se od představy přece jen poněkud liší. K tomu ještě přistupují výše zmiňované změny. Má-li tedy manželství obstát, musí oba partneři současně souhlasit s tím, že některé rysy osobnosti toho druhého se nezmění, i když by změna byla žádoucí, a že naopak jiné změny nastanou, ačkoliv se s nimi nepočítalo. Princip je stále stejný: jeden musí „dovolit“ tomu druhému, aby byl sebou samým a to nejenom v tom, co se nemění, ale i v tom, co se proměňuje. Není třeba zastírat, že to může být úkol velmi obtížný. Je třeba k tomu také dodat, že tato skutečnost nesmí být zneužita k prosazení bezohlednosti („musíš mne přece přijmout takového/takovou jaký/á jsem, i když je to pro tebe těžké nebo nepřijatelné“). Ani určitý tvar osobnosti jednotlivce ani určitý stav, v němž se manželství nachází, není možno prostě konzervovat. Život v manželství podléhá vývoji a změnám, z nichž všechny nejsou předvídatelné, podobně jako nejsou předvídatelné v životě jednotlivce.





4. Manželství hříšníků

Právě křesťané mají chápat, že „hřích patří do života“, ovšem ne jako něco, s čím lze souhlasit, nýbrž jako skutečnost, která má být rozpoznávána, vyznávána a Božím odpušt;ěním odstraňována. Tohle základní a poměrně jednoduché tvrzení by mělo osvobodit manžele od požadavku, aby byl jejich protějšek v každém okamžiku bezhříšný. Je jedním z největších přínosů křesťanství, že hřích neschvaluje, ale nedělá si také iluze o bezhříšném životě člověka, a že v sobě nese osvobozující zvěst o milosrdném, odpouštějícím a nitro člověka uzdravujícím Bohu.

Uznání vlastní hříšnosti, pokání a smiřování s Bohem nejsou v tomto pohledu jen zbožné skutky, které by měl člověk z nějakého důvodu konat, ale jsou pro manželství velmi potřebným a užitečným lékem, který vyrovnává hříšnost člověka a který také člověku dovoluje, aby se ke své hříšnosti hlásil a nepopíral ji.





5. Takzvaný životní rodinný cyklus

Je užitečné rozčlenit život manželství do několika etap. Zde vyjdeme z celkem jednoduchého dělení:

a) Manželský pár bez dětí

V této fázi se nejprve řada manželů učí navzájem sžívat ve společné domácnosti (i když tento předpoklad dnes zdaleka neplatí obecně, mnozí žijí spolu už delší dobu). Vztahy jsou na první pohled poměrně jednoduché v tom směru, že jde pouze o vztah ve dvojici. Tato situace také manželům dovoluje udržovat nebo rozvíjet společenské kontakty, věnovat se koníčkům, cestovat apod. Méně jednoduchým se tento stav stává ve chvíli, kdy manželé touží po dítěti, které nepřichází, případně jsou ujištěni o tom, že početí dítěte je nepravděpodobné nebo nemožné. Tato nenaplňovaná nebo nesplnitelná touha bývá pro manželství velkou zátěží, kterou navíc muž a žena vnímají a prožívají do jisté míry odlišným způsobem.


b) Rodina plodící děti

Tato etapa začíná narozením prvého dítěte, a to znamená zásadní změnu v uspořádání života. Představuje podstatnou změnu sociálního postavení ve společnosti - z manžele se stává rodič a samozřejmě má také vliv ekonomický, mnohdy ne právě zanedbatelný. Mění se také určitým způsobem vzájemný vztah manželů: i když je dítě oběma milováno, je to nový objekt lásky a pozornosti, vstupující také do vzájemného vztahu muže a ženy, který může být pociťován také jako konkurence. Je známou skutečností, že dítě (a ještě více nemocné dítě) silně přitahuje pozornost matky, a muž se cítí být na okraji pozornosti a tak přímo nebo nepřímo zanedbáván.

Rodičovství přináší řadě lidí velké životní naplnění, ale současně znamená v dnešní společnosti velkou ekonomickou zátěž a velkou změnu v možnostech sociálních kontaktů a profesního uplatnění, a tato změna může být považována za značně tíživou.


c) Rodina se školními dětmi

Tato fáze života neklade na rodiče jen další finanční a časové nároky, ale klade také nároky intelektuální. Chce-li rodič svému dítěti pomoci, musí toho být svými znalostmi schopen. Kromě toho se manželé mohou velmi lišit jak ve svých pedagogických schopnostech, uplatňovaných vůči dítěti (dětem), tak v představách o tom, jakého druhu a jakého stupně vzdělání by měl potomek dosáhnout. To všechno klade na manžele další nároky, aby se různost jejich schopností, vlastního vzdělání a očekávání vzhledem k výkonům potomka sbližovaly s realitou a sbližovaly u obou navzájem.


d) Rodina s adolescenty

Lidové úsloví „malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti“ bývá často až nepříjemně realistické. Problémem, který přináší adolescent, není jen různá souhra pubertálních projevů, které má rodič snášet, ale také velká starost o správnou volbu dalšího vzdělávání, tedy typu školy nebo druhu profese, které se vyučí. Tuto starost samozřejmě jinak prožívá rodič a jinak adolescent. Zde se také mohou vyhrotit rozličné představy otce a matky o další životní cestě dítěte. Ve svých reakcích vůči dítěti i vůči sobě navzájem by se měli manželé opakovaně vracet k základní zásadě, že dítě nemá naplnit představy rodičů o své vlastní budoucnosti, ale má realizovat své osobní povolání, tedy rozvíjet se podle plánu Božího. Zcela realisticky je zde třeba dodat, že tato věta je i pro řadu věřících rodičů značně vzdálená jejich praktickému jednání.


e) Rodina vypouštějící mladé dospělé do světa

Ačkoliv si mnoho rodičů i v této fázi dělá o své potomky starost, mívají často malou možnost jejich způsob života ovlivnit nebo jejich rozhodnutí změnit či zvrátit. Pro rodiče nebývá jednoduché uznat, že skončila etapa přímé výchovy a nastává etapa úplně jiná. V ní je rodič především potomkem pozorován a hodnocen, občas žádán o radu, ale současně je „vytlačován“ z pozice toho, kdo bude určovat život mladého člověka. S určitou nadsázkou se dá říci, že rodič se stává vůči životu svého potomka „angažovaným divákem“. Pro manžele bývá často nesnadné, aby si tuto novou roli osvojili oba současně a aby v zásadě oba přistoupili na skutečnost, že nemohou řídit život svého potomka i v případě, že s jeho životními kroky zásadně (a možná z opravdu dobrých důvodů) nesouhlasí. Zejména pro muže bývá velmi obtížné spojit zásadový osobní postoj s ochotou přijímat vlastní vzrostlé dítě v jeho jinakosti. Pro matku bývá zas obtížné sladit bezpodmínečnou mateřskou lásku s nesouhlasem s životní cestou nebo jednotlivými činy potomka. Pro oba rodiče může být velmi nesnadné uvěřit, že je jejich dítě potřebuje i když je téměř dospělé, navenek dává najevo svou touhu být úplně samostatné. Potřebuje je ovšem jiným způsobem, než když bylo nedospělé.


f) Rodiče ve středním věku

Zde nastává situace, která je v literatuře často označována jako „syndrom prázdného hnízda“. Rodiče, kteří se těšili, až se nebudou muset starat o své děti, jsou najednou zaskočeni situací, kdy se nemají o koho starat. Toto se může změnit příchodem vnoučat, ale tato situace nemusí nastat. Manželé, kteří léta věnovali velkou část svého času i zájmu dětem, mají v této situaci najednou na sebe až příliš mnoho času. Jejich vztahy jsou nezvykle těsné, protože v nich každodenně nefigurují jejich potomci a vztahy k nim. Pokud se k těmto obtížím přidá ještě ztráta zaměstnání nebo vážná zdravotní obtíž jednoho z manželů, může to znamenat pro manželství vážné ohrožení. Kromě toho se po několika desítkách společného život může i v křesťanském manželství objevit to, co Plzák nazývá „manželská koroze“. Je to jakési nepozorované ale skutečné narušení a uvolňování vzájemných vztahů. I když zde není místo pro všeplatné rady, řešící manželské obtíže, je možné poznamenat, že je důležité, aby manželé tuto fázi života pochopili jako přechodnou a nediagnostikovali jí jako konec společného úkolu, společné lásky a společné životní cesty.

Zvlášť tíživá a nebezpečná může tato situace být v případě, kdy manželé (nebo jeden z nich) viděli děti jako hlavní a takřka jediný smysl svého manželství a svého života (toto ohrožuje spíš matky). Potom může být i u věřících lidí prázdnota, která se v takovou chvíli objeví, závažným problémem.


g) Stárnutí a umírání

I když je dnes stárnutí díky delšímu průměrnému věku Evropanů a zlepšujícímu se zdravotnímu stavu poněkud odsunuto a věk sedmdesáti let zdaleka nemusí znamenat stařeckou nemohoucnost, přináší stáří dříve nebo později zdravotní obtíže a omezuje člověka v jeho soběstačnosti nebo ve schopnostech vykonávat to, nač byl celý život zvyklý. Řadu manželů tyto obtíže sbližují, a navzájem se proto vnímají jako potřebná opora. To manželství samozřejmě prospívá, ale o to těžší je situace, kdy jeden z nich umírá. Jeho životní partner zůstává bez opory a to ve věku, kdy je pro většinu lidí těžké přijmout jinou životní situaci a přizpůsobit se jí. Pro manželství je ovšem kritické, když jeden z manželů se těší dobrému zdraví a nechce uznat a přijmout, že druhý je na tom podstatně hůře. Pokud jeden z partnerů jakoby „nechce dovolit“ aby ten druhý zestárl a stával se méně schopným v různých projevech života, připravuje mu tak další trápení a budí v něm oprávněný pocit, že ho vlastně opouští, i když je mu stále fyzicky nablízku.


h) Vdovství

Tuto životní etapu někdo prožívá jako takřka kontinuální smutek, někdo jiný jako úděl, který se snaží statečně zvládnou a konečně jsou lidé, kteří tuto situaci řeší dalším sňatkem. Pro okolí a zejména blízké příbuzné bývá někdy dost obtížné přijmout jak dlouhodobý smutek tak nové manželství ovdovělých. Je ale třeba trvat na tom, že i starý rodič má právo si svůj život řídit sám a že jeho bolesti nebo těžký pocit samoty za něho nikdo z okolí nenese.





6. Některé typické zátěže manželství

Manželství je zatěžováno vnějšími vlivy celospolečenské povahy (celková bytová, finanční, politická situace) a některými rodinnými vlivy v širším slova smyslu jako jsou rodiče muže a ženy, sourozenci, případně další příbuzní, kteří buď do manželství zasahují anebo jejich životní osudy nesou manželé s určitou obtíží. Pokud se díváme na rodinu jako takovou, potom je dobré si uvědomit, že se poněkud liší některé typické zátěžové situace ženy (souvisí zejména s hormonálními změnami, s mateřstvím, s kojením, s péčí o děti) a některé typické zátěžové situace muže (ztráta zaměstnání, problémy s potencí, neúspěšná profesní bilance). Oba manželé zatěžují také faktory, přicházející ze strany dětí, jako jsou nemoci dítěte, disharmonický odchod potomka z rodiny, sňatek s nevhodným partnerem, soužití bez sňatku, rozvod potomkova manželství, drogy a jakékoli další závislosti.

I v těchto případech je třeba si opakovaně uvědomovat, že reakce muže a reakce ženy na tutéž situaci se od sebe mnohdy liší a že to není ani chyba ani projev nedostatku nějaké osobní kvality. Kromě toho zde hrají roli i životní zkušenosti, které se mohou u obou manželů značně lišit.





7. Shrnutí zásadních požadavků

Každé manželství je originální, muž i žena jsou neopakovatelní jedinci, a proto bývají „zaručené recepty“ na řešení obtíží a krizí málo účinné, ne-li škodlivé. Přesto se zde odvážíme formulovat několik požadavků, jejichž naplňování by mělo usnadnit nebo umožnit bez velkých škod překonat problémy, které různé životní etapy a přechody z jedné etapy do druhé přinášejí. Je tedy třeba:

- dovolit životnímu partnerovi být nebo stávat se jiným;
- připustit, že na tytéž podněty nereagují oba stejně;
- snažit se pochopit důvody změn v chování a postojích pod. životního partnera (pochopit není totéž, co souhlasit!);
- připustit, že jeden z partnerů může prožívat krize osobní identity, vzájemného vztahu nebo víry, ačkoliv je druhý neprožil či neprožívá a mohou se mu zdát být třeba i nicotné;
- počítat s dalšími změnami (k lepšímu i k horšímu);
- vidět lidský život v perspektivě vzkříšení, tedy ne jen ohraničený narozením a smrtí;
- hledat u Boha spíš sílu k zvládnutí obtížného, než ho modlitbou přesvědčovat, aby změnil toho druhého.





8. Typická nebezpečí u křesťanů

Ačkoli lze všechny běžné duchovní rady považovat za užitečné a v zásadě v manželství za použitelné, je třeba také upozornit na některá typická nebezpečí, která mohou u křesťanů nastat.

Nekritické trvání na křesťanském ideálu manželství může v konkrétní situaci vést k tomu, že jeden z manželů nebo oba nejsou ochotni vidět skutečný problém, který ideální obraz narušuje. Obtíž může vzniknout také z neochoty uznat nedokonalost osobní nebo nedokonalost partnerovu a místo toho jen tvrdě požadovat ideální stav.

Nebezpečná je aplikace jinak užitečných duchovních rad („je třeba se za věci modlit“, „je třeba unést kříž“, apod.) tam, kde má být rozpoznán, posouzen a věcně řešen nějaký problém. Takřka nečestným úskokem může být vyzývání životního partnera k přinášení oběti ve jménu křesťanství v situaci, kdy se má původce těžkostí změnit, ale on změnu odmítá.

Nevhodné je také obcházení komunikace v manželském páru jinými cestami, které jsou představovány jako projevy zbožnosti. Např. odmítání vzájemné komunikace s poukazem na to, že se raději bude ona či ona za obtížnou věc modlit, či snaha o řešení životního problému pouze se zpovědníkem, nikoli s životním partnerem.

A konečně je velmi nebezpečné přesvědčení některých hodných a poctivých lidí, že Bůh není ochoten pomáhat člověku (a tedy i manželům), pokud nežijí bezhříšně.





9. Shrnutí

Vnímání a chápání typických i netypických problémů různých etap života je sice užitečné ale není automaticky působícím lékem, který všechna nebezpečí a bolesti odstraní. Křesťanské manželství se musí vždy odvolávat na svůj základ, který není v samotném vztahu manželů, ale je v Bohu a v jeho vztahu k nim. To není jen nějaký „zbožný doplněk“, ale důležité východisko. Pro manželství je tato skutečnost využitelnou pomocí tehdy, jestliže je Bůh chápán jako ten, kdo vždy miluje první, má zájem na dobru člověka a nečíhá na něj, aby mu nějakým způsobem ublížil tím, že potrestá jeho chybné nebo mylné jednání. Víra, která se projevuje láskou (srov. Gal 5,6). Láska, která všechno vydrží (srov. 1Kor 13,7) – to nejsou romantické představy, z nichž člověk vyroste, ale požadavky všedního dne.