Milosrdenství je skutečným požehnáním

Milosrdenství je velké tajemství. Přesahuje rozum, přesahuje spravedlnost, přesahuje právo, přesahuje zákon. Kde spravedlnost říká „potrestej“, milosrdenství říká „odpusť“. Kde spravedlnost říká „je to dluh“, milosrdenství odpouští, i když neříká, že to dluh není. Říci, že to není dluh, by byla lež, neboť spravedlnost říká pravdu a ani milosrdenství nemůže spravedlnosti protiřečit. Ale milosrdenství může říci: „Odpusťme ten dluh.“ Dimitte nobis debita nostra sicut et nos dimittimus debitoribus nostris. (A odpusť nám naše viny–dluhy, jako i my odpustíme našim viníkům–dlužníkům.)

Častým omylem týkajícím se milosrdenství – jedním z těch, co zatemňují jeho tajemství – je domnívat se, že jde o čistě subjektivní postoj. Takové milosrdenství za moc nestojí. Změnit názor tak, že místo pomsty budeme pro svého nepřítele chtít jen to nejlepší, nás stojí jen mravní kocovinu. Ale skutečné milosrdenství je mnohem objektivnější a mnohem cennější. Odpouští skutečné dluhy, nikoli ty subjektivní a imaginární. Odpouští dluhy, které se musí splatit.

Neboť milosrdenství sice přesahuje spravedlnost, ale nepodrývá ji. Když vám odpustím stodolarový dluh, znamená to, že musím vzít jiných sto dolarů ze svých peněz, abych zaplatil svým věřitelům. Nemohu vás udělat o sto dolarů bohatšími, aniž bych učinil sám sebe o sto dolarů chudším. Pokud je dluh objektivně skutečný, musí se zaplatit. A pokud vám jej odpustím z milosrdenství, musím jej zaplatit já. To je ten důvod, proč Kristus musel zemřít, proč Bůh nemohl jednoduše říci: „Zapomeňme na to.“ Místo toho řekl: „Odpustím ti to.“ A to znamená, že když jsme nezaplatili my, musí tak učinit On sám.

Milosrdenství je tedy drahé. Podívejme se, co stálo Boha: nekonečně vzácný život jeho vlastního Syna. A tohle není žádná výjimka, žádná bláznivost, ale ukázka, jak funguje milosrdenství; musíme tedy očekávat, že milosrdenství nás bude rovněž něco stát. Milosrdenství je mínus. Proto je paradoxní a překvapivé, když Kristus říká, že milosrdenství je plus a že milosrdní jsou požehnáni.

V blahoslavenstvích musíme očekávat paradox. Paradox je překvapivý, ale není to nesmysl; je to zdánlivý protiklad, nikoli skutečný protiklad. Prozkoumejme tento paradox a zjistěme, jakým způsobem je tato zdánlivě nepožehnaná, drahá záležitost zvaná milosrdenství skutečným požehnáním.

Milosrdenství je v tomto životě požehnáno od Boha

Milosrdenství je v tomto životě požehnáno od Boha, protože Bůh je Pánem scénáře tohoto života, jakož i toho příštího. Napsal ten scénář tak, že milosrdenství se vyplácí. Když šíříme milosrdenství, naše vlastní oběť je vždycky více než vynahrazena Boží milostí poskytnutou dárci. Že je „požehnanější dávat než dostávat“ (Sk 20, 35), je součástí Božího scénáře našeho života. Nadto k Boží milosti poskytnuté přímo dané duši přistupuje hojné vynahrazení poskytnutého milosrdenství prostřednictvím konkrétních okolností, neboť jejich pánem je rovněž Bůh a zařídí je dříve či později k našemu dobru. My se jen musíme sjednotit s jeho vůlí, s jeho plánem. Tím plánem je milosrdenství, protože Bůh je milosrdný. Takže všichni, kdo jsou v tomto životě k druhým milosrdní, jsou v tomto životě požehnáni milosrdenstvím Božím. Když odpouštíme, je nám odpuštěno. Když odpustíme svým bližním jejich malé dloužky, které u nás mají, Bůh nám odpustí velké dluhy, které máme u něj. Láska přikryje množství hříchů.

Milosrdenství je v tomto životě požehnáno od lidí

Milosrdenství je v tomto životě požehnáno také od lidí prostě proto, že je podmanivé. Vědí to dokonce i „děti tohoto světa“, jak nám Kristus připomíná v podobenství o nepoctivém správci (Lk 16, 1–13), který si nadělal přátele díky penězům. Milosrdně odpouštěl dluhy dlužníkům svého pána, a tak se mu dostalo jejich milosrdenství, když ho pán vyhodil. Pán ho pochválil za prozíravost. Neboť co dáváme, to dostaneme, a to jak v osobních vztazích, tak i v ekonomice. Chléb hozený do vody – investice v milosrdenství nebo v penězích – obvykle nese své ovoce, neboť existují rovněž duchovní kapitálové zisky. Každý má rád toho, kdo má rád, a k milosrdnému jsou lidé milosrdní. Skrblíky nemá rád nikdo.

Milosrdenství je požehnáno od Boha v příštím životě

Milosrdenství je požehnáno od Boha také v příštím životě. Většina odměn, které Kristus slibuje v blahoslavenstvích, se vztahuje jak k tomuto životu, tak k tomu příštímu. Bůh neodměňuje milosrdné až v nebi, aby jim vynahradil, že se jim nedostalo odměny na zemi. Nebeská odměna je posledním kamenem do stavby, završením skutečných, ale neúplných odměn obdržených v tomto životě. Není jen doplněním, ale přirozeným a vlastním vyvrcholením. Boží nebeská odměna za naše pozemská milosrdenství je přirozená a nutná, nikoli uměle přidaná. Neboť právě zvyk být milosrdnými nás činí tím druhem stvoření, které může přijímat a mít prospěch z Božího milosrdenství poskytnutého nám.

Předpokládejme, že by Bůh chtěl odměnit nemilosrdného člověka milosrdenstvím. To by prostě nešlo – nikoli proto, že by Bůh odmítal poskytnout svůj dar, ale proto, že zatvrzelé lidské srdce by jej nepřijalo. Jen ti, kdo jsou otevřeni poskytování milosrdenství, jsou otevřeni jeho přijímání, a naopak. Ti, kdo neumí dávat, nevěří, že by mohli dávat druzí, a tak nevěří jakýmkoli darům. Všichni známe lidi, jaké C. S. Lewis vykresluje ve Velkém rozvodu, kteří říkají: „Jsem na svém, ne? Nepotřebuju nějakou zpropadenou charitu!“ Jelikož žádné milosrdenství nedal, žádné nečeká a ani se mu ho nedostává. Jedinou cestou do nebe však je přijmout Boží „zpropadenou charitu“ a milosrdenství na Kalvárii.

A tak se dostáváme k závěru, který nám může přivodit tichý, ale výrazný šok: není zkrátka jiné cesty, jak se vyhnout peklu, než být milosrdným ke svému bližnímu. Náš Pán nám přikázal se modlit: „Odpusť nám naše viny (stejně), jako i my odpouštíme našim viníkům,“ takže když neodpouštíme našim viníkům, modlíme se k Bohu: „neodpouštěj mi moje viny, pošli mě do pekla“. Jednoduše se nemůžeme modlit modlitbu, kterou se všichni křesťané modlit musí, aniž bychom byli milosrdní. Jak důmyslný a jak milosrdný byl Kristus, když do své modlitby vložil tuto nezbytnost!

Milosrdenství od svých bližních přijímáme v příštím životě

A nakonec milosrdenství od svých bližních přijímáme také v příštím životě. Této zřídka modlené a zřídka uskutečňované pravdě jasně učí Kristus v podobenství o nepoctivém správci: „Já vám pravím: i nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků“ (Lk 16, 9). Domníváte se snad, že nám naši přátelé budou dávat najevo svou vděčnost za všechna prokázaná pozemská milosrdenství méně v příštím životě než v tomto?

Bůh zpravidla využívá druhotné příčiny, zvláště ty lidské, ke konání svého díla. Tak funguje církev. Nebeský král má velký dvůr, jeho milost a jeho dílo sahá do daleka. V nebi, stejně jako na zemi, přijímáme Boží milost prostřednictvím lidství. Jeho archetypem je samozřejmě Kristus. Prostřednictvím jeho lidství je nám dána účast na božství. Tento princip není jen dočasný a pozemský, ale patří k nejvlastnější podstatě věci a v nebi je přiveden k dokonalosti.