Portét Jaroslava Škarvady (1924-2010)

Samouk ve víře,
aneb biskup, který se naučil řídit díky pohřebákům.

Portrét milého člověka a emeritního pražského biskupa Mons. Jaroslava Škarvady ThDr. (1924-2010)

Kázání pro krávy,
aneb obnova ve chlívě

V jedné italské farnosti, kde jsem byl ustanovený, se měla konat duchovní obnova. Přijel jsem tedy do vesnice – malý kostelík byl otevřený, ale nikde nikdo. Tak jsem si řekl: No servus, ono se to ohlásí - a nic.
Pak šla kolem nějaká babka, tak se ptám, kde jsou chlapi, a ona povídá: No přece ve stáji.
Tak jsem šel do stáje, takové celkem nevelké, tak asi pět krav tam stálo. Chlapi tam seděli a mazali karty. Ty krávy holt sloužily jako topení. Tak jsem dělal tu obnovu ve chlívě. Koneckonců proč ne? Kristus Pán se taky narodil v chlívě, tak proč bych já tam nemohl dělat duchovní obnovu, že?

Víc než mamince jsem podobný Kristu,
aneb nemohu mít lepšího přítele

Když za mnou maminka jezdila do Říma, udělal jsem zajímavou zkušenost – všiml jsem si, jak jsem jí strašně podobný. Nejen fyziognomií, ve tváři, ale i počínáním. Díky ní jsem začal lépe chápat i sám sebe. Když jsem pak jednou četl kristologický hymnus sv. Pavla v listě Kolosanům – ta slova: „Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho … všecko trvá v něm. On je hlava těla, to je církve. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost“ – uvědomil jsem si, že ještě víc než mamince jsem podobný Kristu. Od maminky jsem přece dostal jen polovinu chromozomů, druhou polovinu mám od tatínka. Ale všechno dobré, co je ve mně, nemůže nepocházet od Krista. On je plnost, jako Slunce, které vyzařuje bezpočet paprsků, každý je jiný, ale všechny jsou z toho slunce.
I my jsme každý jiný, ale všechno dobré, co je ve mně, je od Krista; úplně moje jsou jen mé nedokonalosti a hříchy. A tak mě napadlo, že může-li mě chápat moje maminka lépe než kdo jiný, tak Kristus mě chápe ještě dokonaleji, beze zbytku. Že tedy nemohu mít lepšího přítele, než je on. On jediný mi může porozumět plně. A mně to nějak pomohlo prohloubit můj vztah ke Kristu.

Vyučil jsem se na pohřebních autech,
aneb kostelník s ministranty řvali, ale auto jelo…

Auto jsem se naučil řídit díky pohřbům a pohřebákům. Ve farnosti San Vito byl totiž hřbitov, ke kterému vedla vedlejší silnice. A když skončil pohřeb, lidi se většinou rozešli na své hroby, kněz si sedl k řidiči a kostelník s ministranty si vlezli dozadu, co jinak bývá rakev. Když pohřbíval kaplan, tak toho nechávali řidiči ten kus cesty řídit, i když neměl řidičák. Tak taky mě. Ten řidič, takový mladý kluk, mi povídá: Jen si za to sedněte, tady máte plyn, tady spojku, tady brzdu – ten plyn i tu spojku musíte jen tak jemně sešlápnout. Tak ten kostelník a ministranti si vlezli dozadu, drželi kříž, dost dlouhý, takže přečníval, tím drželi otevřené ty zadní skleněné sklápěcí dveře. A já na to jemně dupl, ono to udělalo skok, kostelník s ministranty začali řvát, skla se rozřinčela, ale auto jelo – no, pak si zvykli. Těch pohřbů jsem tam měl nějakých sto padesát, možná dvě stě, tak jsem se při nich naučil řídit.

Ale když ono je to všechno v režii Boha,
tak čeho bych se bál?

Vážený pane biskupe, jedním dechem jsem přečetl jsem vaší knížku rozhovorů "Svedl jsi mě, Hospodine". Moc se mě oslovil váš životaběh :-). Prožil jste napínavý, zajímavý a plodný život. Já mám ale život před sebou, ale s obavami nyní hledím do budoucna (terorismus, životní prostředí, nezaměstnanost, smutný stav politiky, nemoci, vrtkavost lidských vztahů atd). Co byste k tomu řekl mně? Jak já se mám vydat do života? Čeho se mám držet, abych se jako vy za takových šedesát let mohl ohlídnout zpátky jako vy?

"S obavami hledíte do budoucnosti". Myslíte, že já jsem podobné obavy neměl? Když mě gestapo zavřelo tatínka, když jsem nevěděl, zda se mi podaří ukončit gymnázium, když jsem se potom po ukončení studia v Římě najednou dozvěděl, že se nemohu vrátit do vlasti, nebylo to moc veselé. Ale když ono je to všechno v režii Boha, který nás miluje. A z té knížky jste poznal, že to nakonec všechno dopadlo dobře a já jsem přesvědčen, že dopadne dobře i moje konečné setkání s Bohem. Tak čeho bych se bál?

Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu,
ale přede mnou prošel tu cestu Pán, a s tím já se přece znám.

„Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést“ (Jer 20,7). I já byl přemožen Boží láskou. A nyní ve stáří nemohu než Pánu za to děkovat. On mě opravdu neopustil, nikdy nezklamal. Jistě, i já jsem poznal, co je to kříž – i když se nemohu srovnávat s mnoha svými vrstevníky. Ale nikdy, opravdu nikdy, jsem nelitoval, že jsem se nechal svést. Bylo to úžasné dobrodružství, které stálo za to.

A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Co mám dělat já, až přijde ten okamžik? Dost mi to vrtalo hlavou, až pak přišla záchrana – jako často v mém životě – z textů liturgie. Ve mši svaté se po modlitbě Otče náš modlíme. „Pomoz nám, … ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista.“ A řekl jsem si: to je ono! Člověka samozřejmě jímá hrůza. Viděl jsem mnoho umírání, a některá velmi bolestná. Vydržel bych to? Ptal jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že Bůh netvoří lidi v sériích, že každý z nás je jiný. A proto i každý z nás bude mít své vlastní umírání, s křížem na vlastní míru. Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám.

Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu. Ale nepředstavuji si to tak, že potom moje dušička odletí někam do nebíčka, kde se ocitne před nějakým soudním tribunálem. Ta moje dušička totiž, to je mé JÁ, se svými úzkostmi a touhami, se svou žízní po životě, po světle a po lásce. A nebude muset nikam letět, protože se ocitnu mimo náš čas a prostor. Ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života.

Neměli bychom se tedy na to těšit? Mě to jednou napadlo a teď mě to nechce opustit. Jak umřu, to nemohu vědět, a nějaký ten strach se třeba objeví. Ale zatím žiju „v naději na požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista“. To je zřejmě výsledek daru víry, který jsem obdržel, když mě Pán svedl. Není to však dar nade všechny dary? Budu za to zřejmě děkovat celou věčnost! 

Na světě je tolik druhů modlitby,
kolik je modlících se lidí.

Vážený pane biskupe, zajímalo by mě, co pro vás znamená víra a Ježíš Kristus osobně. Modlíte se? Můžete napsat jak?

Podškrtl bych to slovo "osobně". Jde tu o můj osobní vztah k živému Bohu. A ten vztah roste, nebo ochabuje, podle toho, jak intenzivně vnímám Boží přítomnost. Nejde tak o mou vlastní snahu se ztišit, i když i ta je nutná, ale spíš o takové důvěrně dětské otevření se Boží lásce. Prožívat své radosti i bolesti před Božíma očima. Pravá víra i dobrá modlitba je vždycky osobní. Vztah mezi Božím TY a mým vlastním JÁ. Když jednou prožiji, že Bůh je mi blízko - a to je jistě Boží dar - pak celý můj život dostane jinou dimenzi. Do určité míry se začne přetvářet v modlitbu. Ne že bych stále něco recitoval, ale že cokoliv mě potká, přijímám z Božích rukou jako dar anebo jako výzvu, abych osvědčil svou věrnost. Na světě je tedy tolik druhů modlitby, kolik je modlících se lidí. 

Ať jen si je kolem dokola bláto,
život nakonec zvítězí

Zcela jednoznačně zůstávám stále optimistou. Což Pán Ježíš nevstal z mrtvých? Copak není s námi? Když na jaře vystrkují zpod sněhu první podléšky a sasanky své hlavičky, je to důkaz nového života. Ať jen si je kolem dokola bláto a špinavý sníh, život a čistota květů nakonec zvítězí. A tak mi musíte opravdu prominout, že jsem přes všechno to bláto přesvědčený optimista...

Bůh v autobusu,
aneb nemůžeme nebýt optimisty

Nemůžeme nebýt optimisty, protože když se občas od obrazovek, které líčí hrůzu lidské nenávisti, podíváme na Dítko, které leží v betlémských jeslích. To není jen někdo, kdo byl a už není. To je Bůh z Boha, který se tam v Betlémě stal člověkem a nyní sedí po pravici Otce. My nemůžeme nebýt optimisty, když si uvědomujeme, že on patří k nám a my k němu, že od betlémské noci, ve které ho šli uctít pastýři, už nikdy nejsme a nebudeme sami. Že je skutečně s námi, že jede spolu s námi v autobusu, který nás vede dějinami. Jistě cesta tohoto autobusu není a nebude pohodlná, to se ukázalo hned na prvním kilometru, který vedl přes Kalvárii, ale my víme, že se nikdy neztratí a že přes všechny nástrahy dojede nakonec bezpečně ke svému cíli. Jak to řekl on sám: „Na světě budete mít soužení, ale důvěřujte, já jsme přemohl svět!“

Kolik lidí mě už zklamalo!
Jsem ale přesvědčen, že Bůh mě nezklame.

Bylo pro vás pane biskupe, v poslední době něco opravdovým zklamáním? Jak jste se s ním vyrovnal?

Lidé o mně říkají, že jsem optimista, ale já v malých věcech dovedu být taky pesimista. Já jsem přesvědčen, že Bůh mě nezklame, ale kolik lidí mě už zklamalo! Jenomže tahle malá zklamání mně nemohou vzít tu velikou naději, že jsem stále v rukou Božích. (Jaroslav Škarvada)

Zkušenost ukazuje…,
aneb nesmíš se klanět Bohu cizímu

Zkušenost všech věků ukazuje, že kdo se dovede sklonit před Bohem, má pak sílu nesklánět se před různými bůžky a tyrany, zatímco ten, kdo odpírá úctu Bohu, se pak třese před každým, kdo mu nabídne peníze anebo pohrozí násilím…   

Jaroslav Škarvada (1924-2010)

Jaroslav Škarvada spatřil světlo světa roku 1924 v Praze, a jak sám říká, bylo to náhodou, protože jeho rodiče děti neplánovali - "Pán mě tady prostě chtěl mít". Během studia na gymnáziu pak nachází víru a následujících několik let je ve věcech víry a modlitby defacto samoukem.

1945 nastupuje studium v Římě. V letech 1948-1989 žije v nuceném exilu. Po vysvěcení na kněze (1949) se věnuje ještě studiím, poté působí jako kaplan v italském San Vito a následně jako pedagog kněžského semináře v Chieti. 1965-1969 je sekretářem kardinála Berana v Římě a od r. 1968 koordinátorem duchovní služby pro české emigranty po celém světě. 1983 ho Jan Pavel II. světí na biskupa. Po roce 1989 se vrací z exilu a působí v pražské arcidiecézi jako generální vikář. 28.10.2003 je prezidentem republiky vyznamenán Řádem T.G. Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Nyní slouží jako emeritní biskup.

Mezi lidmi je znám jako radostný, optimistický a usměvavý člověk, který nemá daleko pro vlídné slovo. Z dob komunismu byl mezi lidmi známý především z vln Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a Vatikánského rozhlasu.

Tento portrét biskupa Škarvady je sestaven podle (čtivého a strhujícího) knižního rozhovoru: "Svedl jsi mě, Hospodine", který vyšel v Karmelitánském nakladatelství a podle internetového rozhovoru: "Má člověk nějaký důvod k radosti a naději?" na www.vira.cz .  (sestavil IMA)

Některé další citáty Jaroslava Škarvady:

- Na světě lze pochybovat o všem možném. Ale nikdy nelze pochybovat o Boží lásce.

- Všechno, co čtu, co vidím ve filmu, o čem mluvím se vtiskuje do mé paměti. Bude-li většina tohoto materiálu smutná, bezútěšná, pesimistická pak celá má mysl bude také taková. Naplním-li svou mysl obrazy a ději radostnými, útěšnými, veselými pak u mě začne převládat také radost a veselí. Tedy pozor na televizní programy a na výběr knih.