Boží vůle - různé krátké citáty

Když se budeme starat o Boží vůli,
ostatní starosti nám odpadnou
(srov. sv. Edita Steinová - Terezie Benedikta od Kříže)

Slova ´buď vůle tvá´ by se měla stát pro křesťana životní normou měla by usměrňovat průběh dne od rána do večera, měla by být neustále naší hlavní myšlenkou. Všechny ostatní starosti vezme Bůh na sebe, takže nám zůstane až do konce života jen ta jediná...

sv. Edith Steinová - Terezie Benedikta od Kříže
Z knihy: 365 dní s mystiky Karmelu
Autor: Jerzy Zieliński
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Nadpis: redakce webu

+

/Bůh říká:/
Nepokoušej se zabudovat mne do svých plánů, ale pokus se najít své místo v mých plánech. Učiň mne svou první starostí a já se o tvé starosti postarám (91)
---
Místo toho, abychom hledali své místo v Božím království, snažíme se zasadit Boha do svých plánů. (...) Myslím si, že v mém vlastním životě je mnoho situací, kdy bych byl mohl cítit Boží přítomnost, ale necítil jsem ji, protože jsem se příliš zabýval sám sebou. Neslyšel jsem, jaké požadavky na mě klade Bůh, protože jsem se usilovně snažil vnutit své požadavky Bohu. Nedostal jsem odpověď, protože jsem se špatně ptal.
(John Powell: Proč žít, proč umírat? Zvon, Praha 1995, 91 a 127)

+

Bůh je stále na cestě ke všem lidem;
Musíme jenom být doma, když přijde
a pozvat ho dál, když zaklepe.
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 179)

+

Abychom vůbec něco z Boží vůle poznali, musíme se nějak účastnit vidění proroků: lidí, kteří rozuměli božskému světlu skrytému v šeru věcí a událostí a kteří někdy viděli záblesky onoho světla tam, kde jiní lidé neviděli nic anebo jen obvyklé události.
(Thomas Merton: Žádný člověk není ostrov, Krystal OP, Praha 1995, 45)

+

Boží vůle není zapsána někde v dalekých nebeských prostorách, ale v srdci mé svobody je bytostně obsažena jako inspirace. Proto mé osobní vědomé sebeformování a plnění vůle Boží jsou jedním a týmž konáním. Lidské jednání je syntézou lidského a Božského. Pramení plně z člověka a plně z Boha, představuje zcela svobodu a zcela milost a je zakotveno v nerozlučné jednotě těchto dvou. Božská milost v centru lidského jednání však vůbec neničí naši svobodu, ani ji neomezuje, ale podporuje ji a jaksi naši svobodu uskutečňuje. Lidské jednání tedy znamená souhlas, harmonii svobody a milosti, je to jejich syntéza.

Protiklad svobody a milosti, jak se o nich mluví, protiklad mezi člověkem a Bohem, ty vyplývají z mylně chápané rovnosti úrovní. Představujeme si je jako dvě veličiny na téže úrovni proti sobě, musí se navzájem vylučovat. Ve skutečnosti však jsou přece ve vztahu vertikálním, v komplementárním řádu harmonie. ... (28)

Čím je mé konání svobodnější, tím zřetelněji zde přistupuje Bůh, a čím je Bůh silnější ve mně a ve svém působení, tím svobodnějším se stávám. Svoboda a milost jsou samy k sobě v přímém poměru a nikoli v obráceném, jak tomu bývá u dvou věcí stejné povahy a stejného řádu. ...

Ne, Boží vůle, kterou v sobě cítím, to není žádný předem vyhotovený plán, podle kterého musím postupovat, ale je to nenápadné, jemné dotýkání, povzbuzování, tajuplný impuls, který mě uvádí do pohybu na mé vlastní linii, zcela jak to odpovídá mé povaze a zcela v souladu s mým cílem, v němž hledám svou vlastní seberealizaci. Pro mne tedy znamená jednání podle Boží vůle vlastně seberealizaci, hluboké naplnění toho, co je mou osobností.

Když Kristus jednal podle vůle svého Otce, následoval svůj nejvnitřnější hlas, který ho nabádal, aby byl skutečně a cele Synem. ... (29)
...
... Protože Kristus je vzorem pro každou lidskou bytost, je tedy dokonalým člověkem, protože žije v plné závislosti na Otci. Dokonalost jeho lidské povahy je logickým důsledkem jeho bezpodmínečného podřízení se Otci. V bibli čteme: "V poslušnosti došel dokonalosti..." (Žd 5,8) (29-3O)
...
... Mezi Bohem a člověkem není ani stejnojmennost ani dvojsmyslnost, nýbrž analogie, to znamená vzájemná podobnost. Protože obojí není na stejné úrovni, nemůže zde dojít k žádnému konfliktu, neexistuje žádné vzájemné vylučování, ale zcela naopak: vnitřní doplňování.

Moje lidská podstata je vlastně svým způsobem "vzýváním Boha" a tedy mým povoláním. Budu-li je následovat, budu následovat Boží volání v sobě a budu tak plnit své povolání. Chtít něco, co si přeji z hloubi srdce, to znamená postřehnout v srdci Boží vůli. (3O)
(Henri Boulad: Dimenze lásky Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 28-3O)

+

Kdyby každý z nás udělal to, co je podle něho
Boží vůle,
způsobili bychom naprostý zmatek.
Duchovní člověk ví dobře, co je to nevědět
jistě -
duševní rozpoložení náboženskému fanatikovi
zcela neznámé.
(Anthony de Mello SJ: Modlitba žáby 1, Cesta, Brno 1995, 111)

...
Kdysi propadl v Indii králův slon šílenství. Řítil se od vesnice k vesnici, v jeho stopách zůstávaly jen trosky, ale nikdo si netrou mu v tom zabránit, protože patřil králi.

Zrovna v té době se z jedné vesnice chystal vydat na cestu jistý rádoby asketa. Vesničané se však doslechli, že po cestě se žene slon a útočí na lidi. Proto jej varovali, aby neodcházel.

Ten muž se však zaradoval nad příležitostí ukázat nadřazenost své moudrosti. Vrátil se totiž právě od svého gurua, který jej učil vidět ve všem boha Rámu. "Vy ubozí nevzdělaní hlupáci! Ani trochu jste nepochopili, co je to duchovní svět. Nikdo vám neřekl, že je třeba Rámu vidět v každém a ve všem, a všichni, kteří tak budou činit, budou pod Rámovou ochranou? Nechte mě jít. Já se slona nebojím."

Lidé si hned pomysleli, že ten člověk je duchovně osvícen asi tak jako ten šílený slon. Poznali, že nemá cenu se se svatým mužem přít, a tak ho nechali odejít. Sotva vyšel z vesnice, už tu byl slon, chobotem jej zvedl a mrštil jím o strom. Asketa začal úpět bolestí. Naštěstí se bezprostředně poté objevila královská hlídka a spoutala slona dřív, než mohl toho pomýleného asketu zabít.

Až za mnoho měsíců se ten muž vyléčil natolik, že se mohl opět vydat na cestu. Namířil si to přímo ke svému guruovi: "To tvoje učení je špatné. Radil jsi mi, abych viděl Rámu ve všem. To jsem udělal a podívej, jak to dopadlo." A vyprávěl mu svoje neštěstí.

"Byls hlupák! Copak jsi nerozpoznal Rámu ve varování vesničanů před slonem?"
(Anthony de Melo: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 221-22)

+

Vůle Boží je něco nebeského, něco velkolepého. Ale:
„Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. „ (Iz 55,9)

Proto velmi často nevidíme, jak nás Bůh vyslýchá. Neboť i když vyslyšení navazuje na naše prosby (Ježíš říká: Oč v modlitbě prosíte...), je často vyslyšení hlubší, než si představujeme, přesahuje naši prosbu. Nemáme jasnější příklad než Ježíše na Olivové hoře. Prosil Otce, aby ho utrpení minulo. Byla to nejlidštější a neúpěnlivější ze všech modliteb. Přesto však musel utrpení podstoupit. A přece byla jeho prosba vyslyšena, jenže v jiném, mnohem hlubším smyslu. Za dlouhou dobu po jeho vzkříšení bude se hlásat v listě Židům:
„Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrti; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jimž prošel.“ (Žd 5, 7-8)

Ježíš prosil o osvobození z utrpení Velkého pátku, ale dostalo se mu slávy velikonočního jitra. Ale už do své modlitby vložil prosbu: „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (L 22,42)
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 106)

+

Stará židovsko-křesťanská tradice praví, že každého z nás poslal Bůh na tento svět se zvláštní zprávou, kterou máme doručit, se zvláštním skutkem lásky, který máme uskutečnit. Vaše zpráva a vás čin lásky jsou svěřeny pouze vám, moje zase mně. To, zda má tahle zpráva dojít jen k několika, nebo ke všem lidem z jednoho malého městečka, nebo ke všem lidem celého světa, však závisí výhradně na Boží vůli. Jediná podstatná jistota je v tom, že každý z nás je ke svému úkolu plně vybaven. Máte přesně ty pravé dary, abyste mohli svou zprávu doručit, a já mám pečlivě vybrané dary, abych mohl doručit tu svou. (33)

Nesmíme své odlišnosti jen trpně přijímat. Svět je plný jedinečných, originálních bytostí. A každý z nás je originálním Božím stvořením. (34)

Každý z nás je Božím originálem. Nikde neexistují žádné kopie. (37)
(John Powel: Štěstí začíná uvnitř, Portál, Praha 1995, 33, 34, 37)

+

Jan Pavel II. má ale hrůzu z hádání o slovíčka a nechce slyšet, když se mluví o "levici" a "pravici" v církvi:
"Věci se mají zcela jinak, pakliže sloužíme pravdě."
Nicméně se mne ptá, „co je to vlastně takový francouzský integrista“. Odpovídám:
„Svatý Otče, francouzský integrista je člověk, který vždycky neochvějně koná Boží vůli, ať se to Bohu líbí nebo nelíbí.“
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990, 65)

+

Ten člověk byl zbožný spisovatel a prosil Mistra o slovo moudrosti. I pravil Mistr:

"Někteří lidé píší, aby si vydělali na živobytí; jiní proto, aby se podělili o své pohledy a nastolili otázky, které jejich čtenáře znepokojí a ještě jiní proto, aby porozuměli své vlastní duši.

Ti všichni upadnou v zapomnění. Význam patří těm, kdo píší jen proto, že kdyby tak nečinili, zahynuli by."

Pak ho ještě cosi napadlo a dodal: "Takoví spisovatelé vyjadřují božské - ať už píší o čemkoli."

(Anthony de Melo: Minutové nesmysly, Cesta, Brno 1995, 81)

+

Jestliže jsme skrze bdění a modlitbu s hlubokou vírou zapojeni do nezměrného Božího plánu, jsme opravdu svobodni a můžeme důkladně využít čas, který nám Bůh dává k tomu, abychom v každém okamžiku vložili svůj život do jeho rukou. Čím více jsme nedílně spojení s dějinami všech lidí, tím více jsme svobodni, abychom se s důvěrou spolehli na Pána všech věcí. A s touto svrchovanou svobodou, se kterou se totálně angažuji v plnění Boží vůle, jež mým ubohým plánům propůjčuje horizont plánů samotného Boha, nebudu nikdy zklamán ani sklíčen, i když budu nekonečně smutný a budu třeba i plakat, jestliže mi Bůh řekne: "Pojď, zanech této práce; chci od tebe něco jiného."
(Jean-Marie kardinál Lustiger: První kroky v modlitbě, Cesta, Brno 1995, 152)

+

Předsudky a přesvědčení nejsou jediní nepřátelé jasného myšlení. Existují ještě další dva nepřátelé: chtění a strach. Myšlení, které není zatížené emocemi, hlavně chtěním, strachem a vlastními zájmy, vyžaduje askezi vyloženě odstrašující. Lidé se mylně domnívají, že myslí hlavou, ale ve skutečnosti má hlavní slovo srdce, které si nejdřív nadiktuje závěr a pak přikáže hlavě, aby poskytla argumenty, které by ho podpořily.
(Anthony do Melo: Cesta k lásce, Cesta, Brno 1996, 152)

+

Ukaž mi cestu a dej mi ochotu po ní jít. Opovážlivé je váhat a nebezpečné jít dál. Splň tedy mou touhu a ukaž mi cestu. Přicházím k tobě jako raněný k lékaři. Ó Pane, dej mému srdci klid! /Sv. Brigita/
(Květa Neradová:Cesty člověka k naději a smíření 1, Fokus, Praha 1993, 6O)

+

Kde je Maria, tam není žádná zrada a žádná bezradnost. Ona nám dává orientaci a ukazuje cestu. Tak se stává Maria pro křesťana vzorem ve chvílích, kdy je pro něho těžké konat vůli Boží, církvi pak předobrazem na cestě časem. Jako naše přímluvkyně a těšitelka je odrazem Ducha svatého.
(Joachim Kardinál Meisner: Být takovým, jak Bůh mne chtěl mít Úvahy o Panně Marii Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 9)

+

"... Bůh je milující Otec, který každé ze svých dětí doprovází na každém kroku. Nechává je ale kráčet samostatně a neustále jim nabízí světlo a sílu své Lásky, aby to, pro co se rozhodly žít, prožívaly s ním."

"A co s tím, pro co se nerozhodly žít, ale co jim bylo vnuceno: samota, zkoušky?"

"Jestliže se ocitnou v takové situaci nebo se jim přihodí taková událost, kterou nelze obejít, musejí se jednoho dne rozhodnout, že ji nebudou jen pasivně snášet, ale prožívat. Potom se všechno může stát ,prozřetelností,; člověk, který se otevře Lásce, najde sílu, aby chtěl prožívat to, co nechtěl."

…
Dívej se.
Bůh ti vždycky nějakou událostí dá znamení. (str. 2O6)

(Michel Quoist: Povídej mi o lásce, Portál, Praha 1994, 19O)

+

Já Tvoje cesty nechápu,
Ty však pro mne cestu znáš.
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, (Z Modlitby pro spoluvězně) (str. 136)

…
Čin
Ne co se zdá, jenom to správné konat a vsadit,
ne se v možnostech vznášet, skutečnost uchopit pevně,
ne v běhu myšlenek, jedině v činu svoboda tkví.
Z úzkostných váhání odvážně vykroč do vichru dění,
unášen vpřed jen příkazem Božím a oddanou vírou,
jedině tak tvůj duch bude jásavě v svobodu přijat.
(ze Zastavení na cestě k svobodě)
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 256)

+

...slova sv. Augustina: "Běžel jsi dobře, ale mimo cestu," to je mimo cestu, na kterou tě pozval Bůh...
(Sv. Alfons z Liguori: Úvahy o řeholním životě Nakl. Řád Praha, bez udání letopočtu, 4O)

+

Když se jako rodiče podíváme na dějiny jako na celek, najdeme v nich své místo - místo nesmírně důležité a vzrušující. My jsme jen jedna kapitola v Božím plánu a v knize historie. A jeho plány a dějiny nikdy neskončí. Až skončí naše kapitola, chci se ohlédnout zpět a přesvědčit se, že jsme jako jeho lidé naplnili jeho vůli, že jsme pevně stáli ve víře v něho a jeho dobrotu. Chci mít dobrý pocit, že jsme se nepoddali tlakům tohoto světa, abychom obětovali své síly za "zkušenosti" dneška za cenu, že přijdeme o svou Bohem darovanou výsadu žít spravedlivý, zbožný život. Chci, abych mohl říci spolu s Pavlem: "Dobrý boj jsme bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval." (2 Tm 4,7)

Naneštěstí je dost neobvyklé potkat se s dospívajícím mladým člověkem, který má pocit, že jeho život má smysl a účel, prožívá pokoj ve vztahu k sobě samému a má zdravý pohled na život ve zmateném, rychle se měnícím a hrůzu nahánějícím světě. (1O3)
(Dr. Ross Campbell: Hledám svou cestu Návrat, Praha 1993, 1O2 a 1O3)

+

Lepší po cestě kulhat, než běžet mimo cestu. (Augustin, Sermo 169, 18 (PL 38, 926))
(Josef Weismayer: Život v plnosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 58)

+

Bože, co budeš dneska dělat? Rád bych se připojil.
/John Powell, Štěstí začíná uvnitř, str. 81/

+

Co mě jedině uspokojuje, to je konat Boží vůli.
/Svatá Terezie z Lisieux, Vstupuji do života, str. 127/

+

Není-li Boha, pak je všechno dovoleno.
(Dostojevskij)

+

Buď vůle tvá...
Křesťan nemůže uvažovat o svých malých možnostech, protože Bůh skrze něho může učinit věci veliké.
Boží touhou je z malého tvořit velké.
Právě naše malost dává Bohu možnost učinit velké věci.
(Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 22-23)

+

Člověk najde ve vůli Boží sám sebe a tím dosáhne i naplnění svého života.
(Joachim kardinál Meisner,Úvahy o Panně Marii, str. 42/

+

Každá křesťanská modlitba musí učinit také tento poslední krok: "Otče, ne má, ale tvá vůle se staň." Je to prosba o milost, abychom dokázali říci ano k tomu, co mi poskytuje nepochopitelná Boží láska. Ačkoliv Ježíšova prosba o ušetření před utrpením nebyla vyslyšena, vrací se Ježíš Kristus po své modlitbě utěšen ke spícím učedníkům. Je někým jiným, než když se odcházel modlit. Už nenaříká a nechvěje se. Je jasný a rozhodný. - "Vstaňte pojďme!" (Mk 14,42)
/J. Brantschen, Proč nás dobrý Bůh nechává trpět?, str. 66/

+

Ježíš odcházel do samoty a do ústraní, aby tam prodléval s Otce, poznával jeho vůli a přijímal ji. Otcova vůle není nějakým neosobním zákonem. Otec sám je svou vůlí. Jeho přikázáním je láska. A když Ježíš přijímá Otcovu vůli, tehdy je v Otcově lásce a "Otec je s ním". V tom je pak jednota, z níž pramení pokoj: "Jeho pokoj".
"Miluje-li kdo mě, bude zachovávat mé slovo ,...přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
/Romano Guardini,Pán Ježíš, str.34/

+

Různé
Boží království, nový světový pořádek se stává skutečností tehdy, jestliže lidé žijí podle vůle Boží.

…
Plnění vůle Boží znamená především dovolit Bohu skrze nás a v nás uskutečňoval svoji vůli. (viz Jan 6,28-29, Fil 2,13, Žid ...).

(John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 27)

+

Když Maria přijala poselství anděla Gabriela, řekla "ano" ve jménu celého lidstva. Jan Pavel II. zdůraznil, že "nikdy v dějinách lidstva nezáleželo tolik na souhlasu lidského tvora, jako právě tehdy " (TMA 2). K čemu jsou vybízeni dnes, po dvou tisících letech, ti, kdo se dosud snaží splnit ve svém životě Boží vůli?

K slovům papeže můžeme dodat, že díky Bohu nikdy nebyla dána tak plná odpověď na Boží očekávání, jako když Maria řekla "ano" andělu Gabrielovi. V ní nalézáme - jak napsal jeden exegeta ve svém skvostném komentář k Lukášovu evangeliu - "dokonalou rovnováhu mezi pasivním přijetím a aktivní účastí tvora". V ní dosahuje vrcholu vyvážený zbožný postoj pozůstávající z učenlivosti Duchu a z pohotovosti svobodně jednat. Chceme-li být s Marii pneumatoforoi (nositeli Ducha), jak říkali Otcové, musíme i my říkat Bohu totální, hluboké "ano“. (139)
(…)
Ano se musí někomu říct: neřekne-li se Bohu, bude se muset říct chladnému osudu. (140)

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 139-140)

+

Každopádně chodívám do hor (jako jiní na poušť, abych se usebral, na osamělá putování, řekněme po náhorní rovině Raxu. Sotva se najdou důležitá rozhodnutí nebo důležité závěry, které bych nebyl pojal a učinil tam nahoře při takových osamělých putováních.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 33)

+

Pro Ježíše je charakteristické, že se plně ztotožňuje se svou funkcí. Je tím, co znamená. Jeho zvěst je pokryta jeho osobou. Musíme o něm takřka říci: jeho osoba je čirá funkčnost; osobu a funkci tu naprosto není možné oddělovat. Chápe svůj život zcela jako poslušnost vůči Otci a zcela jako službu člověku. Nechce být ničím sám ze sebe a ničím sám pro sebe. Z Boží vůle je člověkem pro druhé. V této dvojí otevřenosti se angažuje a stravuje až k smrti.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 5O)

+

Poslušností se připodobňujeme Bohu, protože se přizpůsobujeme jeho vůli.

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s. 18)

…
Řeholník má přednést představenému, co pro sebe považuje za vůli Boží, a ne jen ponechat vše představeným. "Kolik svatých by se bylo neposvětilo, kdyby si byli nepočínali takhle! Oč chudší by byla nyní církev, kdyby se byli v minulosti všichni omezili na to, že by byli poslušně dělali vždy a pouze to, co žádali představení."(4O)

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s. 39-4O)

…
V Písmu sv. mnohokrát zaznívá: "Zde jsem. Např.:Abrahám - Gn 22,1, Mojžíš -Ex 3,4, Samuel - 1 Sm 3,1, Maria - l 1,38, Ježíš - Žd 10,9. Jen Adam po hříchu na volání Boží tak neodpověděl, ale schoval se!

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s.60-61)

+

Nemá pravdu stará věta, že když správně padla malá rozhodnutí, ta velká padají už sama od sebe?

(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 61)

+

Protože vůli Boží nepoznáváme vždy jasně a zřetelně, je třeba žít to, co jsme z ní již pochopili, a přitom si musíme zachovat otevřenost pro každou novou výzvu Boží. Život víry a hledání není stav, v němž se člověk jednou provždy nachází. Život z víry je spíše děj, který je charakterizován pohybem a dynamikou. Jako při pohybu není rozhodující, kde někdo je, nýbrž jakým směrem se pohybuje, tak jde v procesu rozhodování ("rozeznávání duchů") vždy o změnu směru - o "obrácení", které není nikdy uzavřeno.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 99) (99)

+

Poslušnost se často chápe jako negativní ctnost, jejíž hodnota se posuzuje podle dobra, kterého se kvůli ní vzdávám. V biblickém pohledu je však důležitější pozitivní prvek, totiž plnění vůle Boží, než negativní nekonání vůle své. "Ne má, ale tvá vůle se staň." Důraz je na druhé části. "Spása totiž vzchází z plnění Boží vůle, nikoli z neplnění své vlastní vůle. (16) Patří k tomu jistě i oběť, ale "co Bůh hledá v oběti, je poslušnost". (17) "Obětování vlastní vůle je prostředek, jak dospět ke shodě s vůlí Boží. (17) Těm, kdo se pohoršují, že Otec měl zalíbení v oběti svého Syna, odpovídá sv. Bernard: "Nelíbila se mu smrt, ale vůle toho, který dobrovolně umíral." /De errore Abelardi 8,21, Pl 182,1070/ (178) "Nespasila nás tedy ani tak Kristova smrt, ale spíše jeho poslušnost až k smrti." (17)

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s. 17-18) (17-18)

+

/K cestě svaté Rodiny do Egypta:/
Třeba na oslu, ale vždy tam, kam třeba.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.24)

+

Existuje poslušnost Bohu - často patří k nejnáročnějším -, která záleží v tom, že prostě uposlechneme situací. Když jsme viděli, že přes všechnu námahu a přes všechny modlitby jsou v našem životě obtížné situace, mnohdy přímo absurdní, z kterých podle našeho zdání nevzejde po duchovní stránce nic kloudného a které se nemění, musíme přestat "kopat proti ostnu" a začít v nich vidět tiché, ale rozhodné projev Boží vůle s námi. Zkušenost dokazuje, že teprve když jsme řekli totálně a z hloubi srdce "ano" k Boží vůli, ztrácejí tyto trýznivé situace svou moc nad námi a přestávají nás trápit.

(Raniero Cantalamessa: Poslušnost, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, s.45)

+

Nerozhoduj se, aniž by ses zastavil a uvažoval o věci v přítomnosti Boží.

(J. Escrivá de Balaguer: Cesta č.266, Brno, Cesta, 1992, 66)

+

A kdo denně ze srdce opakuje své "Buď vůle tvá!", ten jistě může důvěřovat, že se nevzdálí od Boží vůle ani tam, kde už nemá subjektivní jistotu.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 11)

+

Ježíš chce, abych celou svou důvěru vsadila na něho. Musím se zříci vlastních přání, abych mohla pracovat na svém zdokonalení. I když se cítím jako loď bez kompasu, musím se mu vydat úplně a nesmím zkoumat, proč mne vede tak a ne jinak. Nesmím ani chtít vidět pokračování své cesty, ani vědět, jak daleko jsem na cestě ke svatosti pokročila. Prosím, aby ze mne udělal svatou, jemu přenechávám volbu prostředků.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 26)

+

Z diskuse na setkání katolických pedagogů - téma: nestálost mládeže. Důvody: příliš pozitivistický a materialistický duch vyučování - přetížené fakty chce dítě slyšet něco jiného, opačného. Uzavřenost do sebe, bez komunikace - jen vlastní myšlenky vedou ke změnám. Chybí víra v Boží prozřetelnost hledání vůle Boží - pak proměnlivost. Z toho: nutnost jednoty poznání, vzájemné souvislosti. Komunikovat! Mít vztah. Bez víry není jednoty života. "Pochopit, k čemu nás Bůh volá, to je jediná nit, na kterou se dají navlékat perly a kaménky denního života. Bez ní se rozsypou a ztratí." (151)

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.51)

+

Platí-li to, co opakuje po Augustinovi římská církev: "Miluj a dělej, co chceš!", pak stejně platí také to, co říkají naši pravoslavní bratři: "Modli se a dělej, co chceš!"

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 172)

…
Celý život můžeme den po dni žít ve znamení slov: "Hle, přicházím, Bože můj, abych plnil tvou vůli!" Ráno, na počátku nového dne, potom při odchodu na schůzku, setkání, při započetí jiné práce: "Hle, přicházím, Bože můj, abych plnil tvou vůli!" Nevíme, co nám onen den, ono setkání, či práce přinesou; jistě víme jen jedno: že v nich chceme naplňovat Boží vůli. Nevíme, co každému z nás skrývá budoucnost; ale je krásné vykročit do ní s těmito slovy na rtech: "Hle, přicházím, Bože můj, abych plnil tvou vůli!" /srv. Žd 1O,5-6/

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 254)

+

Tentokrát jste chtěla slyšet něco na téma: harmonická rovnováha mezi křesťanskou svobodou a klášterními předpisy. Myslím si, že rovnováha záleží ve slovech: "Fiat voluntas tua". Svatá pravidla jsou pro nás vyjádřením božské vůle. Přinést jim v oběť osobní náklonnosti je spoluúčast na Kristově oběti. Podřídit se také nepsaným pravidlům a zvyklostem domu a přizpůsobit se vkusu komunity je požadavek lásky. Konáme-li to vše... není to omezování, nýbrž nejvyšší potvrzení svobody... Tímto způsobem také zjistíme, v kterých případech je dovoleno či dokonce přikázáno dispenzovat se od nějakého předpisu...

(Bl. Edita Stein: Myšlenky a dopisy Zvon, Praha 1991, 19),

+

"Svým životem vykládám Písmo svaté." (sv. Nil, 1O.st.)
Vliv lectio divina na "operatio" musí být celkový, naprostý. Nejde o to, že by se vyvodilo z Písma nějaké pravidlo, které by se mohlo používat jako vodítko činnosti, jako pomíjivé a povrchní řešení. Ani nejde o to, aby se pomocí nějakého pravidla, vzatého z bible, dodalo platnosti některé linii činnosti, předem zvolené. Bible není sbírka pravidel k rychlému použití. Naopak, jde o to, abych nechal slovo vplynout do sebe... Dovolit slovu, když se mu naslouchá, aby vzbuzovalo osvícení, předsevzetí a odhodlání k práci, a aby nás učinilo ochotným k "poslušnosti" vůči němu.
Nejsme to my, kdo má předkládat Bohu plány, ani nesmíme od něho žádat, aby svým slovem potvrdil plány, které jsme my stanovili. Boží slovo je nám dáno, aby vzbuzovalo plány a naučilo nás je provádět.

(Mario Masini: Úvod do „lectio divina“, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří, 1993, 83)