Sv. Vojtěch - podklady pro divadelní vystoupení

Se svolením převzato ze stránky Jana Kafky: MINIDATABÁZE KŘESŤANSKÝCH DIVADELNÍCH HER A SCÉNEK


ŽIVOT A SMRT
SVATÉHO VOJTĚCHA

Napsali Ondra Martinek a Dominik a Michal Opatrní

OSOBY A OBSAZENÍ

SV. VOJTĚCH
PŘEVOR PAVEL, vypravěč
JAN, jeho synovec, hejtman pražské posádky
ARCIBISKUP ADALBERT
BISKUP DĚTMAR
PROBOŠT
CÍSAŘ OTA II.
ARCIBISKUP WILLIGIS
MNICH - SLUHA
STAŘEŠINA VRŠOVCŮ
1. ZRÁDNÝ KNĚZ - ŽENATÝ
2. ZRÁDNÝ KNĚZ - LICHVÁŘ
KNÍŽE BOLESLAV II.
PAPEŽ ŘEHOŘ V.
HOSTINSKÝ

KAPITULA:
1.KNĚZ
2.KNĚZ
JÁHEN

2 AKOLYTÉ (1. scéna)
AKOLYTA (5. scéna)
1. VRŠOVEC
2. VRŠOVEC
3. VRŠOVEC
POHANSKÝ KNĚZ
ZAVRAŽDĚNÁ ŽENA
BENEDIKTÝNKY
VOJÁCI
7 PRUSŮ
PRUS S PÁDLEM

VOJTĚCHOVI BRATŘI:
SPYTIMÍR
POBRASLAV
POŘEJ
ČÁSLAV
JEJICH MANŽELKY



REKVIZITY
Stůl, židle, korbele, křeslo, oltář, lůžko, malé vyvýšené podium, modla, pádlo, kopí, meče, biskupská berla, svíce, kropáč










1. SCÉNA
Biskup Adalbert
HOSPODA
Scéna: odehrává se na podiu před oponou, stůl, dvě židle, dva korbele
Postavy: Pavel, Jan, hostinský

(Pavel s Janem jdou ke stolu a usedají, přibíhá hospodský.)
PAVEL:
To víš Jene, moje kosti
potřebují už teď dosti
zbaviti se kruté zimy
douškem dobré medoviny.
HOSTINSKÝ:
Co budete si přát?
Dobrou medovinu snad?
PAVEL: (pokyne rukou že ano)
Ale jednou, dá-li Pán,
zahřeje mne vína džbán,
neboť mohu už teď slib ti dát,
že vinice zjara bude stát.
JAN:
Ale strýčku, to je milé,
Už se těším na ty chvíle.
PAVEL:
Jen mne mrzí, drahý kluku,
že tu bude více hluku.
JAN:
Ba, je to teď pěkné místo,
všude ticho, všechno čisto.
HOSTINSKÝ: (utírá stůl)
To bych řekl
PAVEL:
Neboť nyní klášter vzkvétá,
po všech dluzích je už veta.
(s povzdechem)
Škoda že se toho Vojtěch nedožil,
ten, který pro nás klášter založil.
JAN: (prosebně)
Řekněte mi strýčku milý,
proč Vojtěcha zavraždili?
HOSTINSKÝ:
Proč?
JAN: (zamračí se na hostinského)
HOSTINSKÝ:
Mám ještě nějakou práci v kuchyni.
(a odejde)
JAN:
Když jsem býval chlapec malý,
rodiče mi povídali
o tom muži plném síly,
byl snad málo lidem milý?
PAVEL:
Pravda synu, lidem zdejším,
by sám Turek byl milejším,
nežli tento člověk zvláštní, (zpomaluje)
tolik pevný, bez všech vášní.
(tváří se vyjeveně)
JAN: (ulekaně)
Co je strýčku, je vám špatně?
PAVEL:
Vidím tě jen velmi matně.
Před sebou zřím onen den,
kdy byl zločin proveden.
JAN:
Strýčku, vy jste viděl hrůzy
oné noci, kdy dav lůzy
ubil světce, který směle,
hlásat jim chtěl Spasitele?
PAVEL:
Ano, chlapče, budeš ovšem prvým,
komu tento příběh povím.
Ale pěkně od začátku,
abys neměl v ničem zmatku.
(zamyslí se)

JEVIŠTĚ
Scéna: biskupský stolec, v pozadí uprostřed oltář
Postavy: Adalbert, Vojtěch, chór (na kazetě), akolyté

(Adalbert sepne vztažená ruce nad klečícím Vojtěchem a akolyté obléknou Vojtěcha do dalmatiky.)
ADALBERT:
Podjáhnem jsi nyní, synu,
buď vždy dobrý, milý, inu,
provázej tě Bůh do Prahy
ať nezvadne květ tvé snahy.
Po devět let byls můj žák,
po devět let jsi nad knihami sklápěl zrak.
Teď dostudovals, však doma najdeš pouze žal,
to neříkám jen aby ses bál.
Čechové vskutku v hříchu sedí
a starých zvyků zas si hledí.
Jsi mladý, modlidba tvá zní teď čistě,
Bůh vyslyší ji brzy jistě.
Za vlast svou tedy Boha pros,
svou modlidbou ty zvládneš ledacos.
Modli se za krev jež byla prolita,
i za mne, neb tamní jsem metropolita.
A ty, drž se dobrých mravů
i kdybys měl ztratit hlavu.
Dost bylo řečí, pojďme již,
každý zná nejlíp vlastni kříž.
Doufám že si budeš všechno pamatovat,
a nyní mi pojď přisluhovat.
(Adalbert s Vojtěchem pomalu odchází k oltáři, který byl dosud ve tmě. Do toho zpívá chór.)
CHÓR:
Veni, Sancte Spiritus
et amitte coelitus,
lucis tuae radium.
Veni, Pater pauperum.
(Oltář zhasíná, pouze jeden kužel zůstane na Vojtěchovi, který vstane a pomalu se vrací dopředu.)
Potom Vojtěch, svatý muž,
neotálel více už,
v síle Těla Kristova
vrátil se do domova.
V Čechách zatím vládla zlost,
lid měl Boží lásky dost,
uctíval si plameny,
stromy, zem i kameny.









2. SCÉNA
Setkání s Dětmarem
JEVIŠTĚ
Scéna: křeslo
Postavy: Vojtěch, Dětmar, mnich, Pavel, Jan, hostinský

(Dětmar sedí v křesle a přichází mnich)
MNICH:
Drahý otče, Vojtěch prosí o slyšení,
neb se vrátil ze svěcení.
DĚTMAR:
Tak ho přiveď, ať zas jednou,
uslyším víc než řeč bědnou.
Snad žijí ještě dobří lidé;
však zde, kolik věrných zbyde?
(Mezitím přijde Vojtěch a políbí mu ruku)
Nač ta úcta, což jsem vládce,
spíše pohleď na mé stádce.
Žluč mi z toho v těle pění,
moji kněží se mi žení,
a myslíš si, že o lid dbají?
Vždyť ho jenom odírají!
To jsou kněží, co však šlechta,
ta se mi jen drze chechtá!
(s úšklebkem)
V obchodu máme pokroky,
šlechtici chytají otroky,
a Boleslav mi nepoví,
že prodali je Židovi!
A víš čím jednou proslují?
Že otroky i kupují!
Ba, marně vylévám si svoji zlost,
ta cházka mizerná je až na kost.
VOJTĚCH:
Ač varován jsem býval dosti,
přec nečekal jsem tolik ohavnosti.
Proč dál je hřešit necháte,
proč do kladby je nedáte?
DĚTMAR:
Proč? I dál dělali by to co chtějí,
což nestačí jak nyní se mi smějí?
VOJTĚCH: (zvolá)
Otče, já vám pomohu.
DĚTMAR:
Vážím si tvého návrhu.
Jsi sice mladý, plný síly,
to tě však může zahubit chlapče milý!
Teď tedy splníš moji vůli,
staneš se členem kapituly.


HOSPODA
Postavy: Pavel, Jan, hostinský
PAVEL:
A tak si Vojtěch začal zvykat,
že za víru se musí pykat,
neb zakusil teď na svou kůži,
jak vzpupně žijí čeští muži.
HOSTINSKÝ:
Náhodou jsou Češi zlatí,
pijí hodně, ale platí.
Zato Němce nerad beru,
pijí jenom na sekeru.
JAN:
Drahý pane, koňská hlavo
řečí bylo víc než zdrávo.
Přestaň tady hubou mlátit,
rač se k svému pivu vrátit.
(k Pavlovi)
Nenechte se rušit hňupem,
co dál bylo s tím biskupem?
PAVEL:
Po čase se k Boží chvále,
sloužila mše v katedrále,
při níž Vojtěch, Ducha plný,
na kněze byl vysvěcevý.










3. SCÉNA
Dětmarova smrt
JEVIŠTĚ
Scéna: V pozadí oltář, u něj kapitula. Napravo ve tmě lůžko s Dětmarem.
Postavy: probošt, Dětmar, mnich, Vojtěch, 1. kněz, 2. kněz, jáhen

PROBOŠT:
In nómine Patris
et Fílií
et Spiritús sanctí.
KAPITULA:
Amen.
MNICH: (celý udýchaný vběhne do kostela)
Otče, s bikupem je zle,
udělalo se mu mdle.
Už to asi vážné je,
vemte s sebou oleje.
(všichni běží k Dětmarovi)
MNICH:
Před chvílí tu kníže byl
a strašně ho rozčílil.
DĚTMAR:
Nezvlád jsem to. Odpusťte mi,
jak jsem vedl tuto zemi.
Řeknete si, špatný byl,
Ale cožpak jsem se nesnažil?
Ne, už neděsím se více vaší zlosti,
však bojím se, co Pán mi řekne na věčnosti.
Proč jsem nebyl schopen činu,
nyní nesu strašnou vinu.
Oni se zřekly ...svého... (začíná se dusit)
(potom probošt pomaže Dětmara a jáhen mu podá Tělo Kristovo, zatlačí mu oči, přikryjí ho a odnesou)








4. SCÉNA
Volba Vojtěcha
JEVIŠTĚ
Scéna: odehrává se na jevišti, v pozadí oltář, nalevo křeslo.
Postavy: probošt, Vojtěch, 1. kněz, 2. kněz, jáhen, mnich, Boleslav, stařešina Vršovců, (vojáci)

(Fanfáry, přichází Boleslav s družinou a usedá, po něm přichází kapitula a probošt se postaví před oltář)
PROBOŠT:
Jako když je zralý klas,
tak i nyní nastal čas
bychom nyní, v tuto chvíli
biskupa si vyvolili.
Musí to být člověk silný,
také mladý, moudrý, pilný.
1. KNĚZ:
Zkrátka Vojtěch, Slavníkovec,
jemu dejme prázný stolec.
VOJTĚCH:
Já a biskup, to je perla,
proboštovi patří berla.
PROBOŠT:
Já jsem příliš starý už,
Vojtěch, to je pravý muž.
JÁHEN:
Snad to tu dá dohromady.
2. KNĚZ:
Není ještě příliš mladý?
PROBOŠT:
Ale kdepak.
Rozhodněme dřív než přijde ráno,
já Vojtěchovi říkám ano.
1. KNĚZ:
Já také.
2. KNĚZ:
A já též,
ty Vojtěchu nás povedeš.
JÁHEN:
Jsem pro něj, jak je vám známo,
MNICH:
i já k tomu říkám ano.
PROBOŠT:
Vůle Boží zdá se jasná,
volba byla jednohlasná.
BOLESLAV:
Nač se vzpírat Boží vůli,
už jste sami rozhodnuli.
Biskupovo jméno víme,
papeži to oznámíme.
On pak mocí svojí buly
ztvrdí volbu kapituly.
VRŠOVEC: (stařešina rodu Vršovců se přitočí ke knížeti)
Můj Pane a vladaři,
ať mě přízní obdaří
jsem jen malý vazal,
kterého bys smazal
BOLESLAV:
Tvá oplzlost mě strašně žere
co chceš ty starý hnusný vtěre
VRŠOVEC:
Chtěl bych říct, že ten Slavníkovec
je jenom našich Bohů lovec
chtěl by tě svrhnou z tvého místa
a ještě horší věci chystá.
BOLESLAV:
Mlč ty hnusný slizký hade
VRŠOVEC:
Ale on nám naše Bohy krade
BOLESLAV:
Sice to není Němec Sas
VRŠOVEC:
Tak Pane, vyslyš ten můj hlas
BOLESLAV:
Však ty jsi jenom hnusný sliz
co obelhává moje uši
a tak ti říkám rychle zmiz
než ti někdo úsměv zruší
VRŠOVEC:
Proč Pane zuříš jako býk
vždyť jsem jenom tvůj služebník
BOLESLAV:
Tak dělej, než ti srazím halvu
k papeži dones tu zprávu
tak dělej, tohle strašně spěchá,
že sázím kartu na Vojtěcha.







5. SCÉNA
Biskupské svěcení
JEVIŠTĚ
Scéna: v pozadí oltář, nalevo křeslo - stolec, napravo podium pro císaře
Postavy: Willigis, Vojtěch, Ota II., akolyta, (vojáci)

(Arcibiskup Willigis sedí, ruce vztažené nad Vojtěchem. Bijí zvony)
WILLIGIS:
Prosím Pane dej mu sílu,
k jeho práci, k jeho dílu.
Vylej na něj svého Ducha,
ať nic zlého neposlouchá.
Přijmi ho ke svému stolu,
jak jednoho z apoštolů.
Ať lid pozná v tomto muži,
co ti ještě všecko dluží.
(Vojtěch se postaví, přijde akolyta, ukloní se a nasadí mu mitru, Vojtěch předstoupí před Otu. Zvony utichají)
OTA: (podává Vojtěchovi prsten)
Ať věrně bdíš nad svým místem,
přijmi prsten, spoj se s Kristem.
(podává Vojtěchovi berlu)
Přijmi tuto hůl pastýře
a veď lidi k pravé víře.
Postav tu svou zem na nohy,
vytlač všechny cizí bohy,
ať se zvedne z model dýmu,
ať je věrná církvi, Římu,
ať ta víra zazáří,
co je věrná císaři.
(císař důležitě odchází)
WILLIGIS: (přitočí se)
Císař žvatlá hodně vět,
aby národ ohnul hřbet.
Přihřívá si gulášek,
a třepe s ním rarášek.
Vírou se tu ohání
v tom svém divném kázání.
Má však pravdu v jednom bodu,
v tom kázání plném hlodů.
Má však pravdu v jednom místě
veď lid s Kristem, veď ho jistě.









6. SCÉNA
Pohanský kněz
HOSPODA
Postavy: Pavel, Jan, hostinský

JAN:
A co naši, naši Češi,
jak se na biskupa těší?
Češi, to jsou přeci cháska,
jsou to ale divné ovce,
jednou zloba, jindy láska.
biskupa maj Slavníkovce.
PAVEL:
Řekli si, biskup je mladý,
když se dáme dohromady
neschová ho ani mitra,
uteče odtud hned zítra.
Nás už nikdo neohrozí,
budou v klidu naší bozi.
Ať si berlou kolem mele,
my máme své zlaté tele.
Co bychom ho nepřeprali?
HOSTINSKÝ: (právě jde kolem)
Jó, to se tady tenkrát rvali,
až lítalo vzduchem pívo,
to tu tenkrát bylo živo.
Vzduchem lítaly i zuby,
jak si rozbíjeli huby.
PAVEL: (naštvaně)
Neruš nás ty pivní měchu,
naraž radši novou pípu,
my mluvíme o Vojtěchu
a já tady žízní chcípu.

JEVIŠTĚ
Scéna: oltář je nyní ve tmě, uprostřed dýmající miska, kámen ap.
Postavy:pohanský kněz, Vojtěch, stařešina Vršovců, mnich, (probošt), (Vršovci)

(na scéně pohanský kněz, modlí se u modly)
POHAN:
Ó vy lesy, háje, skřeti,
chci k vám dneska zaúpěti.
Přišli ňácí divní kněží,
kteří svoji víru střeží.
Přitáhli si svého boha,
zničí naši svatou sluji,
všude se nám namontují.
Zabraň jim v tom ty náš skřete...
(vchází Vojtěch s mnichem)
MNICH:
Co to tu ten člověk plete?
Vzývá stromy, vzývá dým,
sem s tím psiskem pohanským.
Plete páté přes deváté,
biskupe, tady ho máte.
VOJTĚCH:
Bratře, tvůj bůh není spása,
tohle, to mi srdce drásá.
Co ti dají tvoji skřeti,
nakrmí snad tvoje děti?
Stromy usnou, kouř ti zmizí.
Bůh k nám chová lásku ryzí.
Bůh je stále týž a týž,
kdy mi bratře uvěříš?
POHAN:
Táhni z místa naších bohů,
to jediné říci mohu.
Odtáhni ty hnusný psisko,
tvoje smrt už je ti blízko.
MNICH: (ostře)
Takhle mluvíš na biskupa?
VOJTĚCH:
To on tu tak jen tak dupá.
(vejdou Vršovci)
VRŠOVEC:
Řekl vám to snad dost jasně,
být jím, byl bych asi vrahem,
Bylo nám tu s vámi krásně,
pakujte se odtud šmahem.
VOJTĚCH:
Ach vy slizký slimáci,
nemáte nic na práci?
Musíte tu plivat sliz,
ty Vršovče rychle zmiz.
VRŠOVEC:
Nás jsou ale chlapče mraky,
tak si zbal své saky paky.
VOJTĚCH:
Moudřejší se vždycky zbalí,
před tím kdo tu dělá svaly.
(Vojtěch s mnichem se otočí a odejdou)








7. SCÉNA
Kněží
JEVIŠTĚ
Scéna: oltář v pozadí, křeslo
Postavy: Vojtěch, 1. zrádný kněz, 2. zrádný kněz, mnich, 1. kněz (z kapituly), jáhen

VOJTĚCH: (k mnichovi)
Přiveď sem ty zpupné kněze,
jejich hříšnost nezná meze.
(mnich přivede oba kněze, ti pokleknou a políbí Vojtěchovi prsten)
VOJTĚCH:
Pokrytci, vaše úcta je jen zdání,
máte pěkné vychování.
Kdybyste tu o mne stáli,
tak byste mne poslouchali.
1. KNĚZ:
Proč na nás tak útočíš?
VOJTĚCH:
Však ty to sám dobře víš,
spíš přemýšlej o své vině,
proč holduješ medovině?
Lidu bereš každý halíř,
bys měl doma plný talíř.
1. KNĚZ:
Tady to však jinak nejde,
kdo nekrade, hlady sejde.
VOJTĚCH:
Však ty by jsi také žil,
(obrátí se na druhého kněze)
A co ty, jak to že ses oženil?
Nevíš že to prostě nejde?
2. KNĚZ:
Ale copak na tom sejde?
Máme přece bližní rádi mít,
tak proč bych ji měl opustit?
VOJTĚCH:
Kněz musí všem svoji lásku dát,
chceš se tedy ze svých hříchů kát?
2. KNĚZ:
Starej se spíš o svěcení
do manželství nic ti není.
VOJTĚCH: (vezme svíci)
Sám si rozhod, biskupskou svou mocí,
vyháním tě z církve do tmy zla a noci.
(praští svící o zem)
Mnichu, teď ho vyžeň z města ven
ať je psanci podoben.
(mnich, jáhen a kněz z kapituly se chopí exkomunikovaného, otrhají ho a odvlečou)
A co ty, chceš lépe žíti?
1. KNĚZ:
Ano pane, nechám pití,
co jsem nakrad, chudým dám,
ať se svatým podobám.
(kněz odejde a Vojtěch se modlí)
VOJTĚCH:
Pane můj, jsem znaven, slábnu již,
proč dals mi tolik těžký kříž?









8. SCÉNA
Založení Břevnovského kláštera

HOSPODA
Postavy: Pavel, (Jan)

PAVEL:
A tak Vojtěch, zničen z Čechů,
šel do Říma pro útěchu.
U benediktýnů složil sliby
a vzpomněl na všechny chyby.
Boleslav zas zval ho zpátky,
přijď k nám bratře, jsou tu zmatky.

JEVIŠTĚ
Scéna: oltář v pozadí (svíčky nehoří)
Postavy: Vojtěch, Boleslav II., (probošt), (Vršovec), (mnich s kropáčem), (vojáci)

VOJTĚCH:
Dle mé vůle, k Boží chvále,
ať tu klášter stojí stále.
Ať v něm žije zástup synů,
kteří přišli z Adventinu.
BOLESLAV:
Já Boleslav, toho jména druhý,
kníže z vůle boží a pro své zásluhy,
církvi dávám tuto zem
s všemi lesy koukolem.
(Vojtěch pokropí a trojitě požehná zemi)
(odnese se ze zdola hospoda a stolek se změní pod křížem na oltář)








9. SCÉNA
Porušení azylu
JEVIŠTĚ
Scéna: oltář
Postavy: Vojtěch, (benediktýnky), žena, 1. Vršovec, 2. Vršovec, (voják), Boleslav, stařešina Vršovců

(Vojtěch slouží mši, když v tom do kostela vběhne nějaká žena)
ŽENA:
Otče, zachraňte mne v Boží tvrzi
jinak ubijí mne brzy.
(Vojtěch nechce přerušovat mši a tak jí jenom pokyne ať se nebojí, v tom však do kostela vběhnou Vršovci)
VOJTĚCH:
Co tu řvete jako šelmy
proč na hlavě máte helmy?
1. VRŠOVEC:
Vydej nám tu ženu,
nebo tady ztropím scénu.
VOJTĚCH:
Nad tou ženou, milý kluku,
církev drží svoji ruku.
1. VRŠOVEC:
Tak si drž ty srabe vlídná!
2. VRŠOVEC: (vytáhne tu ženu, benediktýnky se rozprchnou)
Tady je ta žena bídná.
(Vršovci zabijí ženu)
VOJTĚCH:
Za váš čin, biskupskou svou mocí
vyháním vás z církve do tmy zla a noci.
(Vojtěch praští svící o zem, Vršovci se zasmějí a utečou,Vojtěch přejde jeviště, v rohu se objeví voják)
VOJTĚCH:
Chci teď mluvit s Boleslavem,
mazej pro něj a to šmahem.
(voják zmízí, vstoupí Boleslav)

BOLESLAV:
Copak se to tady děje?
VOJTĚCH:
Božím hněvem zem se chvěje!
Vršovci jsou vrazi hrozní,
i v kostele oni běsní.
Porušili svatý azyl,
chci abys jim hlavu srazil!
BOLESLAV:
Snad se tak moc nestalo,
rodné právo jim to kázalo!
VOJTĚCH:
Jestliže jim pomoc chceš,
i ty do kladby upadneš!
Sám si potom domysli,
co si císař pomyslí!
(odejde, z druhé stany přijde stařešina Vršovců)
VRŠOVEC:
Hlupák
BOLESLAV:
Leda ty jsi tady hlupec,
teď je s mojí vládou konec!
(Srazí Vršovce pěstí, Boleslav odejde, Vršovce odtáhnou. Na scénu vstoupí samotný Vojtěch)
VOJTĚCH:
A jak jdou dny Pane slábnu,
a strach mám že brzy padnu,
být dál mezi tou verbeží,
ne, já navrátím se k papeži.









10. SCÉNA
Papežova audience
JEVIŠTĚ
Scéna: křeslo
Postavy: Řehoř, Willigis, Vojtěch

(Papež sedí v křesle a mluví k Willigisovi)
ŘEHOŘ:
Říkáš že tam v Českém kraji,
pastýře teď postrádají?
WILLIGIS:
Jejich biskup, Vojtěch zvaný,
nevydržel s těmi pány,
životem si nebyl jist,
tak sem přišel z oněch míst.
Jak má ale národ žít ve víře,
žije-li sám, bez pastýře.
ŘEHOŘ:
Přiveď tedy toho muže,
co nám k tomu říci může.
(Willigis se ukloní a odejde. Vzápětí přivádí Vojtěcha. Pokleknou.)
ŘEHOŘ:
Proč jsi utek od své práce,
proč jsi opustil své stádce?
VOJTĚCH:
Je to národ tvrdé šíje,
každý si tam po svém žije.
V Čechách není pro mne místa,
pohanům chci hlásat Krista.
ŘEHOŘ:
Církev ale nemá ráda,
když se pastýř zřekne stáda.
Teď jsi v Římě nabral sílu,
je čas dáti ruku k dílu.
Jenom jestli české plémě,
vyžene tě ze své země.
Nedávej dál všanc svou hlavu,
jiným hlásej boží slávu!
(odejdou a odnese se oltář a křeslo)









11. SCÉNA
Vyvraždění Slavníkovců
Scéna: v pozadí oltář, dole na podiu spí Slavníkovci
Postavy: Vojtěch, Boleslav II., stařešina Vršovců, Spytimír, (Vojtěchovi bratři s manželkami), (Vršovci), (vojáci)

(Vojtěch pozdvihne patenu. Na malém podiu už leží Slavníkovci. Podium obkličuje Boleslav, Vršovci a vojáci.)
BOLESLAV:
Vstávej lide slavníkovský,
tvůj konec je již brzký.
VRŠOVEC:
Vstávejte vy hnusný psiska,
probodnem vás hezky zblízka.
(Slavníkovci vyskakují, tasí meče a tvoří půlkruh okolo hloučku svých manželek.)
SPYTIMÍR:
Tak jsi přece přitáh kníže,
jak na zloděje, na mordýře.
POBRASLAV:
A Vršovci, ti hnusní hadi,
s těmi ses dal dohromady?
SPYTIMÍR:
Však právě zítra výroční je den,
kdy byl náš kníže Václav zavražděn.
Tomu svátku náleží snad svatý klid?
proto nechceme se s vámi dneska být!
VRŠOVEC:
Václava si klidne slav,
mým svatým je Boleslav.
(Na to zautočí na Libici. Slavníkovci ztrácejí meče a ustoupí pod kříž.)
SPYTIMÍR:
Pod námi je svatá půda,
(Ukáže na kříž.)
nezmůže nic tahle zrůda!
(Ukáže na Vršovce, který stojí nad schody)
VRŠOVEC:
Půda ta je leda slizká,
tvá smrt je ti velmi blízká!
(Na to pobijí Slavníkovce a odejdou)
(Vojtěch se rozdvojí, sestoupí k mrtvým, urovná je a požehná jim, potom vystoupí na jeviště a otočí se k lidem)
VOJTĚCH:
Můj rod už tady není,
jsem sám v pohanském obležení.
Buď pane se mnou buď můj štít,
však nalož se mnou jak budeš chtít.
(vrátí se do svého těla)








12. SCÉNA
Vojtěchova smrt
Z HOSPODY NA JEVIŠTĚ
Postavy: Vojtěch, Pavel, (Jan), (probošt), (mnich), Prus s pádlem, (Prusové)

PAVEL:
Já jsem zatím Vojtěcha už hledal,
bych mu Boleslavův dopis předal.
(přichází Vojtěch v doprovodu probošta a mnicha, Pavel se zvedá a stoupá na jeviště)
PAVEL:
Buď zdráv biskupe a pane můj,
však prosím nechoď dál a klidně stůj.
VOJTĚCH:
Bratře, jak rád tě zase vidím.
PAVEL: Nesu ti něco, zač se stydím.
Než se vrátíš na svou půdu
vyslechni tu pražskou zrůdu.
(podá Vojtěchovi dopis, ten ho vezme a čte)
VOJTĚCH:
Prý celý národ a já s ním,
zas k pohanství se navracím.
Ty jsi ale všeho znalý,
bez poskvrny, dokonalý,
proto budiž provždy známo,
že je ti teď zakázáno
do Čech vstoupit, v Čechách žít
sic tě nechám popravit.
(Vojtěch vrátí list a usměje se)
VOJTĚCH:
Teď jsem volný, Pane díky,
mohu lovit učedníky.
(otočí se na ostatní)
A my pojďme, je to kus,
Krista ať zná každý Prus.
(všichni čtyři sejdou dolu, chvilku se prodírají a potom po druhých schodech vystupují na jeviště, tam se zachytí Pavlovo cingulum)
PAVEL: (nahlas láteří)
Bídné křoví, proč mě drží?
Chci tam k slunci, na vzduch svěží.
VOJTĚCH:
Kampak slunce došlo as,
k nešporám už bude čas.
(Vojtěch se rozhlíží po nebi a omylem shodí modlu)
PRUS S PÁDLEM:
Zabijme tu českou zrůdu,
znesvětil nám svatou půdu.
(Vojtěch se otáčí k rozbité sošce, vbíhá Prus s pádlem a sráží ho k zemi, Vojtěch upadne a dostane další ránu, probošt a mnich padají se šípem v hrudi, Vojtěch se otáčí a zvedá ruku proti napřaženému pádlu, Prus couvne, Vojtěch se zvedá na kolena a hledí do lidu)
VOJTĚCH:
Pane odpusť jim, vždyť nevě.......
(zezadu přibíhá sedm Prusů s kopími a vrážejí mu je do zad, Vojtěch padne na tvář, Prusové strnou - zatáhne se opona)




KONEC