Závěrečné vyznání (Jaroslav Škarvada)

Jo, to vám musím ještě říct, jak jsem se naučil řídit auto – díky pohřbům a pohřebákům. Tam byl hřbitov, ke kterému vedl kus silnice, odbočka od státní, ta vedla jenom ke hřbitovu. LA tak když skončil pohřeb, lidi se většinou rozešli na své hroby, kněz si sedl k řidiči a kostelník s ministranty si vlezli dozadu, co jinak bývá rakev. Když pohřbíval kaplan, tak toho nechávali řidiči ten kus cesty řídit, i když neměl řidičák. Tak taky mě. Ten řidič, takový mladý kluk, mi povídá:
 

Jen si za to sedněte, tady máte plyn, tady spojku, tady brzdu – ten plyn i tu spojku musíte jen tak jemně sešlápnout. Tak ten kostelník a ministranti si vlezli dozadu, drželi kříž, dost dlouhý, takže přečníval, tím drželi otevřené ty zadní skleněné sklápěcí dveře. A já na to jemně dupl, ono to udělalo skok, kostelník s ministranty začali řvát, skla se rozřinčela, ale auto jelo – no, pak si zvykli. Těch pohřbů jsem tam měl nějakých sto padesát, možná dvě stě, tak jsem se při nich naučil řídit. Pak se mi to, když už jsem byl tím profesorem teologie v Chieti, moc hodilo. Tam je spousta serpentin, zatáček – jednou jsem vezl jakési dámy z Katolické akce. Já řídil, řezal jsem zatáčky, dámy ani nedýchaly, jen občas vykvikly, ale já je uklidňoval. Nebojte se, já umím jezdit, vyučil jsem se na pohřebních autech. No, moc jsem je tím neuklidnil.
(74-75)



Při těch návštěvách jsem udělal zajímavou zkušenost – všiml jsem si, jak jsem jí strašně podobný. Nejen fyziognomií, ve tváři, ale i počínáním. Díky ní jsem začal líp chápat i sám sebe. Když jsem pak jednou četl kristologický hymnus sv. Pavla v listě Kolosanům – ta slova: „Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho … všecko trvá v něm. On je hlava těla, to je církve. Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost“ – uvědomil jsem si, že ještě víc než mamince jsem podobný Kristu. Od maminky jsem přece dostal jen polovinu chromozomů, druhou polovinu mám od tatínka. Ale všechno dobré, co je ve mně, nemůže nepocházet od Krista. On je plnost, jako Slunce, které vyzařuje bezpočet paprsků, každý je jiný, ale všechny jsou z toho slunce. I my jsme každý jiný, ale všechno dobré, co je ve mně, je od Krista; úplně moje jsou jen mé nedokonalosti a hříchy. A tak mě napadlo, že může-li mě chápat moje maminka lépe než kdo jiný, tak Kristus mě chápe ještě dokonaleji, beze zbytku. Že tedy nemohu mít lepšího přítele, než je on. On jediný mi může porozumět plně. A mně to nějak pomohlo prohloubit můj vztah ke Kristu, můj život modlitby.

Teď jsem vám tady udělal kázání – snad to vydržíte. Trochu skáču – to povídání o mamince mi připomnělo ještě něco: v roce 1968 jsme najednou viděli, že ten, kdo má pas, může do Československa jet, ale ten, kdo pas nemá, nemůže. My jsme dřív z vlasteneckých důvodů o cizí občanství nežádali, chtěli jsme zůstat Čechoslováky, ale teď jsme si o občanství zažádali. Italové na mně napřed chtěli, abych se československého občanství vzdal a když jsem se bránil, že jako poctivého uprchlíka mě nikdo nemůže nutit, abych navázal kontakt se zastupitelským úřadem státu, s nímž jsem se rozešel, tak mi pak dali podepsat revers, že jsem si vědom, že Itálie mě nebude ochraňovat, když vstoupím na území Československa. Což jsem samozřejmě podepsal. To bylo ovšem v době, kdy byl pan kardinál Beran operován a já musel být s ním v Německu. (92)




Závěrečné vyznání

„Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést.“ Tato slova proroka Jeremiáše (Jer 20,7) jsem si zvolil za titul tohoto svého rozmlouvání. Můj život nebyl tak tragicky uchvacující jako život velkého starozákonního proroka, ale nemohu v něm nezaznamenat to Boží „svádění“. Proč si mezi tolika chlapci mého ročníku, mezi tolika mými spolužáky vybral Pán Bůh zrovna mne? Vždyť tam byli kluci schopnější, a na začátku jistě i zbožnější než já. „Svedl jsi mě, Pane.“ Bylo to svobodné povolání Boží. Pán Bůh mi pokynul, a já šel „Byl jsi silnější než já,“ pokračuje prorok, „přemohl´s mě“ (tamtéž). I já byl přemožen Boží láskou. A nyní ve stáří nemohu než Pánu za to děkovat. On mě opravdu neopustil, nikdy nezklamal. Jistě, i já jsem poznal, co je to kříž – i když se nemohu srovnávat s mnoha svými vrstevníky. Ale nikdy, opravdu nikdy, jsem nelitoval, že jsem se nechal svést. Bylo to úžasné dobrodružství, které stálo za to.

A nyní ve stáří mě Pán připravuje i na můj odchod z tohoto světa. Jednou jsem – to už zase z Prahy – navštívil Řím, a tam jsem se dozvěděl, že jeden můj italský přítel zemřel. Byl už dost starý, měl na to právo. Ale říkali mi, že se zuby nehty smrti bránil, že nechtěl umřít. To je asi normální, všichni máme přece pud sebezáchovy… Ale jak to, že i tenhle můj přítel, kněz, měl takovou hrůzu z umírání? Byl přece pokřtěn, Pán si ho vyvolil za kněze, každý den stál před Pánem Ježíšem při slavení eucharistie, a teď neměl chuť se s tím Pánem Ježíšem setkat tváří v tvář? To nebylo žádné souzení spolubratra, mimochodem velmi hodného a horlivého, to byl jen takový brouk, který mi vlezl do hlavy. A já s ním musel delší dobu zápasit. Co mám dělat já, až přijde ten okamžik? Dost mi to vrtalo hlavou, až pak přišla záchrana – jako často v mém životě – z textů liturgie. Ve mši svaté se po modlitbě Otče náš modlíme. „Pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista.„ A řekl jsem si: to je ono. Člověka samozřejmě jímá hrůza. Viděl jsem mnoho umírání, a některá velmi bolestná. Vydržel bych to? Ptal jsem se. Pak jsem si ale uvědomil, že Bůh netvoří lidi v sériích, že každý z nás je jiný. A proto i každý z nás bude mít své vlastní umírání, s křížem na vlastní míru. „Bože, v tebe důvěřuji, do tvých rukou svěřuji svůj život,“ modlíme se v kompletáři, večerní modlitbě církve. V tom je zahrnuto i to umírání. Hlavní je uvědomit si, že nebudu sám. Přede mnou šel po té cestě Pán Ježíš, a s tím se přece znám.

Vůbec, to přece bude úžasné uvidět Pána Ježíše, ne už pod svátostnými způsobami eucharistie, ale tváří v tvář. Nevím, kde umřu, zda na posteli anebo někde na asfaltu. Ale nepředstavuji si to tak, že potom moje dušička odletí někam do nebíčka, kde se ocitne před nějakým soudním tribunálem. Ta moje dušička totiž, to je mé JÁ, se svými úzkostmi a touhami, se svou žízní po životě, po světle a po lásce. A nebude muset nikam letět, protože se ocitnu mimo náš čas a prostor. Ocitnu se tváří v tvář Kristu, který je Pravda a Láska. Stát před Pravdou, to může pálit, to bude očistec. Uvidím se tak, jaký jsem byl, bez masek, které jsem si samolibě nasazoval. Ale zároveň padnu do náručí neskonalé Lásky, do plnosti Života. Za protektorátu jsme museli na gymnáziu číst také Goethova Fausta. O jeho žízni po štěstí, o tom okamžiku, který by přivítal slovy: „Verbleibe doch, du bist so schön!“ – česky: „Zůstaň, jsi tak krásný!„ Já si tak představuji začátek věčnosti. Zde na zemi nám všechno krásné proteče mezi prsty. Tam zažiju něco, co mě naplní blahem, beze strachu, že se to ztratí. Plnost Života, plnost Světla, plnost Lásky. A tak mě nijak zvlášť neláká hřbitov nebo krematorium. Tam skončí zřejmě můj opotřebovaný nosič, mé staré tělo. Ale mé vlastní JÁ bude u toho, „který mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20). My tedy máme budoucnost. „Mám touhu zemřít a být s Kristem,„ napsal svatý Pavel, „a to je věc mnohem, mnohem lepší“ (Flp 23). Neměli bychom se tedy na to těšit? Mě to jednou napadlo a teď mě to nechce opustit. Jak umřu, to nemohu vědět, a nějaký ten strach se třeba objeví. Ale zatím žiju „v naději na požehnaný příchod našeho Pána Ježíše Krista“. To je zřejmě výsledek daru víry, který jsem obdržel, když mě Pán svedl. Není to však dar nade všechny dary? Budu za to zřejmě děkovat celou věčnost.

Se svolením převzato z knihy Svedl jsi mě, Hospodine,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno