22. dubna si celosvětově připomínáme Den Země. Nejde o svátek, kdy bychom se měli stát nějakými pohanskými uctívači Matky Země. Ne. Ale jako křesťané máme cítit zodpovědnost za svět, který nám byl svěřen a ve kterém čteme jako v knize o moudrosti a kráse otištěné jeho Stvořitelem.
Křesťanství a ochrana přírody
Z křesťanských osobností nedávají pozornost přírodě, která nás obklopuje, jen poslední 3 papežové a zejména František, který životnímu prostředí věnoval celou encykliku Laudato si´. K přírodě jako učebnici o velikosti jejího Tvůrce vedle Písma vede své žáky již sv. Augustin, Tomáš Akvinský a především sv. František, který je známý svou citlivostí ke všem tvorům. Přesto se naše západní civilizace vycházející z křesťanské tradice stala v posledních 400 letech místem a nástrojem velkého devastování životního prostředí. Ve srovnání např. s východními filosofiemi a náboženstvími můžeme říct, že naše úcta ke všemu živému a nerostnému bohatství stále pokulhává. Kardinál R. Marx nedávno tweetoval, že „ Technologický imperativ ´Dělejme vše, co nám technický pokrok umožňuje´, spolu s ekonomickým imperativem ´Dělejme vše, co si můžeme finančně dovolit´ v kombinaci s morální teologií menšího zla nás přivede do jisté zkázy“.
Existuje hřích proti Zemi
V encyklice Laudato si´ je Země kladena mezi utiskované bližní, za které máme mít zodpovědnost (čl. 2., 66. či 92.). Křesťanství odlišovalo tradičně tři rozměry etiky: vůči sobě, vůči bližnímu a vůči Bohu. Nově přichází i čtvrtý vztah, vztah k Zemi. Etika nekončí tím, že miluji svého bližního, mám milovat i svět kolem něj, stejně, jako i Bohu na tomto světě záleží.
Od nynějška přestává být „ochrana přírody“ volnočasovou aktivitou nadšenců spojených ve spolcích či neziskových organizacích a stává se důležitou, „povinnou“ výbavou každého věřícího, integrální součástí víry. Ochrana přírody se stává imperativem pro všechny pokřtěné katolíky. A ano, když budeme brát text encykliky vážně, tak jako se mnozí zpovídají z různých záležitostí spojených se sexuální morálkou a nařízeními vypointovanými encyklikou Humanae vitae, přichází, doufejme, doba, kdy se my katoličtí křesťané přihlásíme k odpovědnosti za náš společný vesmírný chrám a začneme věc brát vážně až do té míry, že se začneme zpovídat z nešetrnosti k přírodě, plýtvání energiemi nebo lehkomyslného nakládání s odpady, tak i z toho, že jsme dostatečně nekontemplovali polní lilie nebo ptáky na nebi. Ježíš Kristus nám to v Horském kázání připomíná imperativně.
Když chránit život, tak veškerý
„Zelená“ encyklika integruje problémy sociální a ekologické. Upozorňuje, že je třeba chránit životy chudých, životy lidí třetího světa, životy bezdomovců, uprchlíků, menšin, handicapovaných, lidský život na obou jeho biologických koncích, životy všech, jejichž hlas není slyšet nebo kterým není dovoleno promluvit. Život každé konkrétní lidské rodiny se odehrává v konkrétní geografické lokalitě, v konkrétním čase, v konkrétním kontextu okolí. Ale spolu s námi jsou zde na zemi ještě i jiné životy a ani oni nejsou schopni na svou obranu nic říct – tzv. „němé tváře“. I oni jsou milovaným posvátným životem a mají téhož Otce jako my. Naše starost o ně vychází z logiky odpovědnosti nejstarších sourozenců. Náš vesmír je především chrámem Božím, místem Boží přítomnosti. Naší povinností je se o chrám starat, neboť on za to stojí, a každý živý tvor je slovem veliké knihy, kterou pro nás napsal Bůh.
