Přestat pít je možné.
Jen musíme být závislí na Bohu...
Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku v katolické rodině. Vyrostl v rodině dělníka v docích. Měl osm bratrů a čtyři sestry, tři děti zemřely velmi malé. Všichni muži v rodině pili tak, že se někteří upili k smrti. Takovýto kříž nenesla jen Mattova matka, ale i mnoho dalších irských žen.
Matt začal ve 12 letech pracovat jako poslíček ve vinařství a – začal pít. V dětství vzniká závislost na alkoholu nesmírně rychle, v řádu měsíců, protože mozek je ještě ve vývoji. Ve 13 letech byl Matt už zcela závislý. Nepomáhalo bití, pláč, modlitba, nic. Později byl Matt nekvalifikovaný, ale šikovný pracovitý dělník. S týdenní výplatou v sobotu zamířil hned do pubu a zůstal, až vše propil. Tak to běželo 16 let. Během té doby se plíživě propadal níž a níž. Začal se zadlužovat, prodal i boty, morálním dnem byla krádež houslí slepému hudebníkovi, prostředku jeho obživy. Do kostela nechodil, Bůh a církev ho nezajímali; ženy také ne, jen sklenka.
A pak jednoho dne v roce 1884 neměl peníze a marně čekal, že mu kamarádi z pubu koupí pití. Alkoholik potřebuje padnout na své pomyslné dno a od něho se odrazit. Tohle bylo Mattovo dno – snad proto, že byl přátelské povahy a rád kupoval pití jiným. Rozhodl se složit abstinenční slib na tři měsíce u kněze a pak že bude „rozumněji“ pít. Tři měsíce vydrží nepít většina alkoholiků, chtějí-li skutečně. Matt vydržel a poprvé viděl svět střízlivýma očima, pochopil svou závislost, složil slib opakovaně a pak doživotně. Šestnáct let pil první ligu, čtyřicet let pak do smrti abstinoval.
Neztratil ale zázrakem chuť na pití. Naopak, silné bažení po pití bylo kruté, nejvíc prvních sedm let. Napsal později: „Nikdy nebuďte příliš tvrdí na muže, který nemůže přestat pít. Přestat pít je tak těžké jako vrátit se po smrti do života. Ale obojí je možné a dokonce pro našeho Pána snadné. Jen musíme být závislí na Něm.“ Člověk musí s milostí Boží spolupracovat.
Know-how jak přestat pít
Mattovo „know-how“ by mohlo přejít do učebnic: 1) motivace a převzetí zodpovědnosti, 2) podpora blízkého člověka a společenství, 3) změna prostředí, 4) změna náplně dne a k tomu hlavně modlitba.
1) Matt se nevymlouval, poctivě pracoval, splatil všechny dluhy.
2) Oporou mu byli zbožná matka a kněz. Jezuita, profesor filosofie byl jeho dlouholetým duchovním vůdcem. Později přistoupilo společenství různých zbožných sdružení, od roku 1892 františkánských terciářů a od roku 1898 irské abstinenční hnutí.
3) Matt úplně změnil prostředí – nechodil do pubu, nemyslel si, že „to zvládne“. Odstěhoval se od pijících bratrů, když ho pokoušeli.
4) Nestačí jen nepít – je třeba změnit celý svůj život, jinak místo drogy zívá prázdno. Matt měl řád dne, týdne. Ač silný kuřák, skončil i s kouřením. Mnoho se modlil už od dvou hodin v noci a večer. Denně byl ráno na mši svaté ještě před prací, proto i změnil zaměstnavatele. Hodně četl duchovní literaturu, knihy mu dával zpovědník, a to i těžší díla. Nejvíc ho ale oslovovala spiritualita starých irských mnichů a mariánská. Neoženil se, ostatně měl také zdravotní následky pití. Žil velmi skromně. Prakticky stále se postil. Ušetřené peníze dával potřebným rodinám, na dobrá díla a misie.
Nebyl ale žádná kostelní myš odtržená od světa. V roce 1911 vstoupil do odborů. Když roku 1913 dublinské dělnictvo vstoupilo do solidární stávky, účastnil se. Kněz mu vysvětlil sociální nauku církve a Matt citovával: „Nikdo nemá právo donutit pracujícího k podrobení vyhladověním.“ Podnikatele ale sociální nauka církve málokdy skutečně zajímala. Stávka „dublinský lock-out“ vešla do dějin, trvala necelý půlrok. Brzy došly malé úspory rodin i odborů. Pro podvýživu umíraly hlavně děti a staří lidé.
Patron závislých a jejich rodin
Matt zemřel 7. 6. 1925 na infarkt, spadl na ulici. V roce 1931 začal jeho kanonizační proces. Pro množství poutníků k hrobu byly ostatky roku 1972 přemístěny do kostela. V roce 1975 byl prohlášen za ctihodného. V současné době probíhá šetření zázraku na jeho přímluvu. Jan Pavel II. si přál ho blahořečit a pak ustanovit patronem závislých. Znají ho zatím hlavně v anglosaských zemích a v Polsku. Je patronem mnoha hnutí, ústavů, obracejí se k němu s důvěrou závislí i jejich rodiny. Je připomínán 19. června.
Otázky k zamyšlení:
Já a alkohol? Jak to vypadá v realitě? „Mám to pod kontrolou“? Myslí si snad okolí něco jiného? Prvním krokem je vždy si přiznat pravdu. I když nemám problém, dokážu se vzdát alkoholu třeba po dobu postu nebo učinit slib na určitou dobu (3, 6 měsíců)? A co jiné návykové látky?
Jak se podílím na proalkoholní atmosféře naší společnosti? U nás abstinent je buď léčený alkoholik, nebo blázen a běžné je opakované nabízení a nucení alkoholu, dokonce i dávání alkoholu nedospělým – i rodiči dětem ve věřícím prostředí. Dokážu vzdorovat? Vím, že podílením se na proalkoholní atmosféře se podílím na hříšné společenské struktuře a mohu se podílet na hříších jiných? Zpovídal jsem se někdy z toho? Beru jak abstinenci, tak opravdu střídmé pití u dospělého, zdravého člověka, tedy obojí za normu?
Co mi říká solidární půst od alkoholu? Mnozí blízcí by udělali pro svého pijícího otce úplně všechno, ale pokud mají připojit půst od alkoholu a zbavit se alkoholu doma, tak se vzepřou, oni „přece nejsou závislí“. Jak je to se mnou?
A co můj vztah k bratřím svázaným alkoholem? Jaký je opravdu? Nadnesený, pohrdavý, „ti slaboši“, soucitný atd.?
MUDr. Jitka Krausová