Nesmírně bolestivá pooperační péče
Jorge Bergoglio jako mladý onemocněl a ocitl se na prahu smrti. Začalo to v srpnu 1957 rozsáhlým zánětem pohrudnice, který odolával antibiotikům. Jorge se téměř nedokázal nadechnout a jeho život visel na vlásku. Okamžitě byl převezen do nemocnice, kde mu chirurgicky odstranili tři plicní cysty a malou část horního hrotu pravé plíce. Pět dní strávil v kyslíkovém stanu a následoval měsíc nesmírně bolestivé pooperační péče, kdy mu katétrem pumpovali do hrudi solný roztok na odstranění mrtvé plicní tkáně a tkáně z jizvy.
Mír mu přinesla slova jedné řeholnice
Pro tehdy jednadvacetiletého Jorgeho to byla první zkušenost s intenzivním fyzickým utrpením. Když ho bolest doháněla k šílenství, prosil návštěvy, aby mu vysvětlily, co se děje. Jeho matka, stejně jako ostatní, se ho snažila utěšit a přivést na jiné myšlenky. Říkala mu, že to brzy přejde, že se uzdraví, a než se naděje, bude zase doma. Ale to Jorgemu nestačilo. Bolest a nebezpečí byly v tu chvíli mnohem reálnější než jakákoli budoucnost, kterou by si měl představit.
Jak napsal ve vzpomínkách na smrt v nacistických táborech Viktor Frankl, rakouský psychiatr, který přežil holocaust - tajemství přežití velikého utrpení není v tom, že si představujeme jeho konec, ale nalezneme jeho smysl v přítomnosti. Právě s tím mu při svých návštěvách pomohla sestra Dolores, která ho jako malého připravovala na první přijímání. Její prostá slova – „svou bolestí napodobuješ Krista“ – mu zněla hlavou a přinesla mír. Co bylo předtím marné, bylo nyní spásné. Bolest nebyla menší, ale dokázal ji lépe snášet.
Kristovo utrpení na kříži bylo nesmírně osamělé
Po letech vzpomínal, že „smysl bolesti lze plně pochopit jen skrze bolest Boha, který se stal Kristem“. Kristovo utrpení na kříži bylo nesmírně osamělé. V každém hlubokém utrpení, ať fyzickém či duševním, potřebuje člověk lidi, kteří ho milují, kteří respektují jeho klid a „kteří se modlí, aby Bůh vstoupil do onoho místa, které je čistou samotou“. Toho úkolu se ujali dva seminaristé José Bonet Alcón a José Barbich. Střídali se u jeho postele a někdy v nemocnici strávili celou noc. Když to Jorge potřeboval, darovali mu i krev.
Život mu zachránila zdravotní sestra,
která nežila v "umělé laboratoři", ale mezi nemocnými
Mezi jeho dobré anděly patřila i staniční sestra, která mu o své vůli ztrojnásobila dávky penicilinu a streptomycinu, protože byla… „neobyčejně všímavá. Věděla, co dělat, protože byla celý den mezi nemocnými.“ Byl přesvědčen, že přežil díky ní. Doktor, dobrý člověk, ale „žil v laboratoři“, řekl později František, zatímco staniční sestra „žila v první linii, na hranici, s níž byla v každodenním kontaktu“.
Laboratoř versus první linie. Ta možnost se mu začínala formovat v mysli. Jako papež pak František vyzýval jezuity: „Planeme náboženským nadšením? Nebo jsme jen průměrní, spokojení se svými apoštolskými záměry, které vzešly jen z laboratoře?“ Zatímco laboratoř pro Jorgeho znamenala myšlenkovou vynalézavost, první linie byla ponorem do lidské reality žijící Božími překvapeními.
