Bože, měl bych rád svatý pokoj!
Tajná komunistická policie (STB) mě pořád sledovala. Jednoho dne v září 1952 jsem přišel na faru a obědval rajskou omáčku, to si přesně pamatuju, a najednou buch buch na dveře – a estébáci. „Tak, pane kaplane, půjdete s námi.“ Tak mě sbalili, dovezli na estébárnu v Domažlicích, tam mně nasadili klepeta a řekli: „Jedem!“ A jeli jsme do Budějovic. Koukal jsem z auta – ruce v klepetech - jak lidi na polích dobývají brambory, ohníčky hořely a já jsem si připomněl mládí, kdy jsme pekli brambory. A říkal jsem si: „Bože, že já blbec nejsem takovej normální sedlák nebo chalupník, který sbírá brambory. Já se tady furt musím takhle kodrcat, protože jsem farář…“ Nebylo to poprvé. Jednou předtím jsem vedl pohřeb po Domažlicích a tam zas zametali nějací lidi psí hovínka. Já jim to tak záviděl. Byl už jsem s nervama hotovej. Tak jsem si říkával: „Pane Bože, kdybych byl býval tím metařem, tak jsem měl svatý pokoj a klidný život. A takhle…“
Cítil jsem hněv a zklamání z Boha
Po měsících týrání v komunistické vyšetřovací vazbě mi v hlavě běžela dvě slova: smrt a provaz. To byla hlavní témata rozhovorů s vyšetřovatelem. Jednou se na mě tak vyšetřovatel podíval a povídá: „Jsme my to ale svině, co?“ Já jsem byl na dně, tak říkám: „To opravdu jste.“ A hned jsem letěl...
Cítil jsem se jako ruina, která se v sobě snaží zmobilizovat poslední zbytky síly a víry. Nevěděl jsem, jestli obstojím. Nezbylo mi nic jiného než znovu a znovu bědovat před Bohem. Byl to výkřik člověka, ze kterého odchází život, který ztrácí zdraví, životní elán, důstojnost a schopnost milovat. Cítil jsem hněv a zklamání z Boha, protože jsem si myslel, že mě opouští. Bylo to nesnesitelné a nevěděl jsem, jak dlouho to potrvá. Zároveň jsem ale věděl, že můj život je Božím darem, a zoufale jsem ho prosil, aby mě neopouštěl: „Jsi tu někde se mnou? Mohu se na tebe spolehnout? Už nemůžu, dej mi sílu Bože!“ To jsem pořád opakoval.
Bůh chce, abych se mu totálně svěřil
a předal mu režii svého života…
Ze začátku to byl jen vyčítavý nářek k Bohu. Postupně mi ale začalo docházet, že Bůh chce, abych se mu totálně svěřil a předal mu režii svého života. Začal jsem se modlit: „Pane, odevzdávám ti celou svou svobodu. Vezmi do svých rukou můj život a udělej, co chceš. Jen mi dej sílu.“ Tohle byl vrchol mého života v base. Najednou jsem ti začal pociťovat uvolnění a začal věci prožívat jinak.
V base jsem nakonec nejvíc cítil, že Bůh je se mnou…
V base jsem tak nakonec nejvíc cítil, že Bůh je se mnou teď a tady a že se mnou vždycky bude. Říkal jsem: „Hele, Pane Bože, teď jsem v tomhle srabu. Doléhá to na mě. Prosím tě, vem to do svejch rukou a řeš to za mě. Jen mi dej sílu, abych ti pomohl.“ On to do svých rukou vezme. Nám stačí říct: „Ano, já s tebou chci spolupracovat.“ Není třeba plýtvat slovy. Právě když jsi bojácný a sklíčený, tak můžeš pocítit jistotu Boží přítomnosti. Tato jistota ti změní pohled na svět.
Znáš tu fresku v Sixtinské kapli, jak tam Bůh natahuje ruku a Adam tu svou natahuje k němu? To je víra. Líp to nejde vyjádřit. Bůh mně dává možnost a já to beru. Člověk – a já to znám z doby, kdy mi hrozil provaz – se musí vyšponovat a furt se opírat o Boha. Když se o něj opřeš, přestaneš se obírat sám sebou a svojí nedostatečností. Pak s ním můžeš konzultovat všechno, i všední, každodenní věci.
