Očekávání konce světa bylo v dějinách vždy živé: toto očekávání přitom má své kořeny v samotných evangeliích, vždyť samotný Ježíš o tom hovoří. Všimněme si však, jaký postoj on k tomu zaujímá: nevyvolává paniku, ale na druhé straně nenechává v "sladké nevědomosti", neslibuje procházku růžovou zahradou. Jeho přístup je realistický, předkládá budoucnost "na rovinu", ale zároveň posiluje důvěru učedníků: žádné katastrofy, války či pronásledování nebudou mít poslední slovo. Tím silnějším bude nakonec Bůh.
Nejrůznější zprávy o katastrofách či hrozbách mohou křesťana "vykolejit". Když se totiž "hroutí" všechny naše životní jistoty, snadno se může hroutit i jistota v Boha: kde je náš Spasitel? Jsme mu lhostejní? Snadno se může vkrádat pocit: Bůh nás opustil, ponechal nás napospas zlému osudu. Takové pocity prožili i Izraelité po zničení prvního chrámu a odvedení do babylónského vyhnanství: "Hospodin mě opustil, Pán na mě zapomněl." (Iz 49,14). Tehdy totiž Izraelité ztratili všechno: vlastní zemi (zaslíbenou Bohem!) i chrám (místo Božího přebývání, tedy co víc!). Bůh však velmi důrazně ujišťuje svůj lid, že na něj nezapomněl, i když vše kolem "křičí proti tomu": "Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní." (Iz 49,15-16).

Bůh zkrátka nenechá na holičkách, ani během katastrof: konkrétním způsobem prokáže svoji věrnost v krizové situaci, před soudem, při opuštění všemi nejbližšími. A když je Bůh na naší straně, kdo může odolat? "Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Ř 8,35-39). Toto Pavlovo svědectví je velmi silné, může nám zatajit dech: skoro nám připadá, že je příliš "suverénní" či exaltované. On však ví, o čem mluví: jeho svědectví není "napsané za zeleným stolem", ale je tříbené ohněm pronásledování.

Kristus tedy slibuje, že nás neopustí ani v těch "nejkrizovějších situacích". A od nás vyžaduje jen jediné: důvěru. A tuto důvěru posilněme slovy žalmisty: "Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi. Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře. Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá,s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí." (Ž 46,2-4.8). Tato slova si můžeme opakovat tváří v tvář všem možným nejistotám, hrozbám, zprávám o apokalyptických hrůzách. Uprostřed všech nejistot Boží slovo zůstává jistotou.


Převzato z komentáře k biblickým textům 33. neděle v mezidobí, cyklus C (rubrika tohoto webu: Kázání, úvody).