Slavnou Sibiř jsem poprvé spatřil z paluby parníku Stalin. Země táhnoucí se od říčního břehu byla pahorkatá a zvlněná, ale půda sama byla holá, posetá jen malými křovisky a bod­láčím. Na druhé straně řeky, která byla v tomto místě víc než 3 km široká, jsem zahlédl jen vzdálené modravé obrysy vlní­cích se pahorků. V dálce za blízkým břehem se rýsovalo: skupina baráků, obklopených černým kotoučem ostnatého drátu.

Dudinku samu tvořila jen dlouhá řada domků z klád, suchopárných v té šedomodré krajině, táhnoucích se neu­spořádaně po úpatí pahorku a dolů podél řeky. Jediná vel­ká budova ve městě stála na pahorku nad řekou a byla to konečná stanice přístavního úřadu. Na severu, směrem k moři, kotvily na řece velké parníky a na blízkém břehu se kupila velká černá hora uhlí pro lodi.

Ve skupinách po deseti jsme sestupovali z paluby lodi po lávce do člunu, který byl opatřen vesly. Vylodit v člunech po deseti 2 000 mužů, zabere drahnou dobu. Když byl parník Stalin vyloděn, začali s vyloďováním dalších bárek. My zatím celou tu dobu seděli na břehu v pronikavém chladu a choulili se k sobě. A to byl 22. červenec! (Dudinka se nachází u Norilska - na severovýchodní Sibiři...)

Pak nás konečně seřadili a vedli podél řeky. Pochodovali jsme asi 3 km, než jsme dorazili do tábora, což byla skupina větrem ošlehaných baráků, dokola obklíčených dvojitou řadou ostnatého drátu.  Dovnitř jsme však nevstoupili. Místo toho nás vedli do odbavovacího střediska. Prošli jsme zónou ostnatého drátu a pak branou. Hned za ní nám přiká­zali, abychom si bez ohledu na kousavý vítr sedli na nádvoří. Táborový dozorce nám jednomu po druhém zkontroloval papíry a pak nám dali volno, abychom si našli místo ve zčernalé stodole. Uvnitř nebylo nic než špinavá podlaha a podél stěny dlouhá řada prken, která nebyla přibitá, ale jen volně ležela na několika příčných břevnech, to byly naše pryčny. Ve stěnách a ve střeše zely díry a zdálo se, že ve stodole je chladněji než venku. Dorazili jsme!

***

V norilském táboře 5 jsem poprvé od svého pobytu v na Sibiři sloužil tajnou mši. Mým „andělem“ se stal otec Kacper, který sem dorazil přede mnou a již denně sloužil mše pro velkou skupinu Poláků, Litevců, Lotyšů a jiných katolíků. První večer po mém příjezdu mne vyhledal a požádal o po­moc. Velmi mne to potěšilo a brzy jsem převzal jednu z jeho „farností“.

Jejím organizátorem byl Polák jménem Viktor, muž střední postavy, úplně holohlavý, s očima černýma jako uhel a bledou tváří. Kdysi byl učitelem, nyní táborovým účetním a jeho kan­celář se nacházela v budově hlavního stanu. Mši jsem sloužil přímo zde. Každý večer přímo před nosem hlavního dozor­ce!
Měl jsem malý kalich a patenu, které pro mne jeden z vězňů vyrobil z niklu, víno bylo opět z rozinek a chléb pekli někteří lotyšští katolíci, kteří pracovali v táboro­vé kuchyni.

Krátce nato jsme však začali přesouvat naše mešní shro­máždění z baráku do baráku, abychom se vyhnuli pode­zření. Sloužíval jsem mši v rohu, kde byla přátelská služba, která zatím střežila dveře a nevpustila dovnitř nikoho, kdo tam nebydlel, nebo o kom usoudila, že nepatří ke skupině. Při procházce venku jsme kázali a povzbuzovali, podobali jsme se tak skupinám jiných vězňů, kteří diskutovali nebo si povídali. Někdy, když bylo zpovědí jen několik, zpovídal jsem přímo v baráku při dominu nebo při domnělé dis­kusi nad brožurou o komunismu. Obecně vzato tu fungovala prosperující farnost.