Milí přátelé, scházíme se v centru sv. Prokopa a vzpomínáme na něho jako na jednoho z českých světců, který v sázavském klášteře opatroval dědictví našich věrozvěstů Konstantina a Metoděje, totiž slovanskou liturgii. O sv. Prokopu (+1053) vyprávějí legendy, že rozsedlina poblíž kláštera, zvaná „Čertova brázda“, vznikla tím (a teď cituji doslova), že „světec ji vyoral, maje ďábla zapřaženého do pluhu a poháněje ho křížem, který držel v pravici“. Jak to tenkrát s tím oráním bylo, vám nepovím. Nebyl jsem u toho. Ale o orání s čertem něco tuším, a to bych vám rád dnes svěřil, ba víc, pověděl vám, jak asi na to, abyste se takovému orání také přiučili. U koho se to naučil sv. Prokop, je zcela jasné: U svého i našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista, který byl v takovém orání mistrem, i když evangelia o tom mluví spíše jen nepřímo a obrazně. Ale pustíme se do toho pěkně po pořádku a dnešní výklad si rozdělíme do dvou částí: za prvé kdo je to „čert“ – lépe Satan a Ďábel a za druhé jak se s ním orá.

1. Kdo je to čert?

České slovo „čert“ ovšem v Bibli nenajdeme, ani v Kralické, ani v Ekumenické. Jeho etymologie není jasná, někdo ji odvozuje od barvy – „černý“. Ale jasná je představa, od niž je odvozen lidový obraz čerta: čert je chlupatý, má rohy a kopyta. To je obraz antického kozlonoha, řecky satyra, bájného obyvatele přírody a její plodivé „kozlí“ síly. Proto satyrové pronásledují krásné nymfy – řecké víly, a v poledním horku, ukryti někde ve stínu háje, hrají na píšťalu nebo šalmaj, řecky syrinx.

Zajímavé je, že název satyr zřejmě pochází se semitského (také hebrejského) sa?ír = chlupatec. Sé?ar = (hebrejsky) chlupy, a chlupatý porost na těle satyrů byl obdobou bujné vegetace. Proč si křesťané odtud vypůjčili obraz démona? Uctívat moc plodící přírody bylo zřejmě ve staré době tak nebezpečně svůdné, že si starověcí křesťané řekli: to je od ďábla! Ba, to je ďábel sám! Dnes je situace značně jiná: nás dnes mnohem víc sužuje odlidšťující a zpředmětňující technika, než okouzlení z přírody a její plodnosti. Tak tento obraz, obraz čerta – satyra ztratil na aktualitě a stal se pohádkovou a často komickou postavičkou.

Písmo má ovšem své výrazy pro zosobněné zlo. Ve Starém zákoně je to především Satan. To je původně obecné jméno, které znamená sok. V SZ je najdeme 27x. V hebrejštině existuje i sloveso se stejným slovním kořenem, které znamená sočit na někoho, osočovat někoho. Je doloženo 6x, z toho 5x v Ž a jednou v Za 3,1.
Jako jméno obecné označuje předně soka vojenského a politického.
1S 29,4: Ať s námi David netáhne, aby se v boji nestal naším protivníkem a sokem..
V 1Kr 5,18 David říká: Bůh mi dal odpočinutí od všech nepřátel, nehrozí mi sok…
1Kr 11,14: Hospodin vzbudil Šalomounovi soka v Edomci Hadadovi
v.23: Hospodin vzbudil Šalomounovi soka v Rezónovi
v.25: Byl protivníkem (sokem) Izraele po všechny dny Šalomounovy

Dále jde o protivníka či soka na soudu ve významu žalobce, žalující srov. Ž 109,6, žalobce = sok po pravici, podobně Za 3,1.

Teprve v druhé řadě se slovo satan stává jménem vlastním, hlavní doklady jsou Job 1 + 2, Za 3,1 a Pa 21,1: Proti Izraeli povstal Satan (ve 2S 24,1 není).

Sama postava Satana jako ztělesnění zla má ovšem starší pozadí, především ve zmínkách o nečistém duchu nebo duchu zlém od Hospodina (1S 16,14; 1Kr 22,21-22) nebo o andělovi zhoubci (Ex 12,23; 2S 24,16n; 2Kr 19,35).

Důležité je vědět, že jméno Satan neoznačuje substanci, nýbrž funkci. Jinak řečeno: nejde o hypostasi, o podstatu, ale o roli. Je to prostě ten, kdo sočí, jde tedy o odpověď na otázku: kdo je mi sokem, Satanem? Tímto způsobem jsme ujišťováni, že i to, co se nám stává sokem a protivníkem, tedy zlo vůbec, není nějaký druhý, vedlejší bůh vedle Hospodina. Proto Písmo zdůrazňuje, že právě i Had byl jen jeden ze živočichů pole, které stvořil Hospodin Bůh (Gn 3,1). Podobně Iz 45,7: Já Hospodin tvořím zlé. Můžeme si to vyložit : Já dovoluji a dopouštím, aby zlé vzniklo, protože je dokážu přemoci a obrátit k dobrému.

Teprve v pozdější době, kdy se jádrem vyznání Izraele stává to, že Hospodin je dobrý a na věky milosrdenství jeho (např. Ž 136) se zlo nebo „ten Zlý“ jakoby vyděluje a osamostatňuje a stává se především někým, skrze koho Bůh zkouší, tedy Pokušitelem. A tím jsme na prahu Nového zákona.

Nejběžnější novozákonní označení pro ztělesnění zla je ďábel. Slovo pochází z řečtiny. Sloveso diaballo znamená házet něco po někom, např. bláto nebo pomluvu, pak i nepřátelsky obviňovat, křivě pomlouvat. Protože předložka dia znamená české „roz-„ , může diaballo znamenat také rozkládat, rozptylovat, rozhazovat. Vzpomeňme na židovské rozptýlení čili diasporu. Takové rozkládání znamená rozrušování Božího řádu a celistvosti stvoření. Od slovesa je odvozen jmenný tvar, původně přídavné jméno (adjektivum) diabolos = pomluvačný, utrhačný, a pak zpodstatněním tohoto adjektiva i pomluvač či utrhač. Zase je to nejprve jméno obecné (srov. 1Ti 3,11: ženy v této službě nemají být pomluvačné … 2 Ti 3,3: lidé budou .. pomluvační; Tt 2,3: starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají). V biblické stati o pokušení na poušti (Mt 4,1) Ježíš odhaluje ďábla jako Satana a výslovně ho tak nazývá. Jako by mu strhl masku z tváře. V Ježíšově pokušení jde vždy o to, aby - ďáblovým návodem – Ježíš podřídil Boha svému záměru, který mu ďábel podsunuje. Ježíš jej odmítá slovy: Jdi z cesty, Satane! - Ďábel ovšem nepokouší jen Ježíše. 1Pt 5,8 vykládá, že i nás ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. A apoštol dodává: Vzepřete se mu, zakotveni ve víře. Tedy udělejte něco podobného jako Ježíš na poušti. A jako Satan pomlouval Joba, že jeho zbožnost je ziskuchtivá, tak ďábel žaluje na nás Bohu dnem i nocí (Zj 12,10). Nicméně – říká Zj 12,9 – ten veliký drak, ten dávný Had, zvaný ďábel a Satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. Tam boj pokračuje, ale v nebi je už bitva vybojována, takže boj už je rozhodnut. A ve známém podobenství o kozlech a ovcích říká Ježíš: Jďete ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Nezapomeňme, že jsme tu v podobenství a tedy i v dramatické mluvě podobenství, a neoddávejme se nad těmito slovy záhrobním spekulacím o tom, co si Bůh vyhradil jako své tajemství.

Ježíš ďábly vymítá. Oč jde? Lidé mají za to, že jsou pod mocí zla a nemohou ven. Mají pravdu, pokud věří, že zlo je mocné a člověk slabý. Ale Ježíš vším, co říká i činí, ukazuje, že zlo nemá poslední slovo. S ním, jeho příchodem, do světa vstupuje nový věk, Boží království. Kdo to pochopil, kdo k tomu prozřel, kdo tomu uvěřil, nad tím zlo ztrácí moc, může vstát ze svého „lože“, ze všeho, v čem ležel a vězel a vykročit za Ježíšem. Ale zde už jsme skoro u posledního bodu výkladu, kde jsme si slíbili, že si povíme něco o tom, jak „orat s čertem“ či možná lépe s ďáblem či se Satanem.

2. Jak orat s čertem?

Těžká otázka, řeknete možná. A máte pravdu. Ono jí totiž něco předchází, a to nesmíme vynechat, totiž jak čert orá s námi, čili – řečeno trochu učesaněji – jak se ďábel snaží podmanit si nás a zapřáhnout nás do svého pluhu či do svého vozíčku. V podstatě mu jde o to, aby nás oddělil od Boha. Na to je několik způsobů. Když se nám v životě daří a jsme spokojení, stačí, když jen zapomeneme, od koho co přichází a máme se sami za strůjce svého štěstí. Pak to má pokušitel lehké a může nás v tom prostě nechat. Naučíme se žít jako by z „vlastních zdrojů“, tedy bez Boha, a to je „krásná“, široká a pohodlná cesta, která vede dolů. Že do prázdnoty a tím do zoufalství, objeví mnozí až ve své poslední hodině. Nezdary a otřesy na takové cestě jsou vlastně Boží dar.

Vedle spokojených žijí na zemi lidé ztrápení. Je jich mnoho, někdy se zdá, že čím dál tím víc. Lidé se trápí nad různými věcmi. Na některé doléhá jejich zdraví, špatné vztahy v jejich nejbližším okolí, nebo třeba i všelijaké úzkosti, co přijde, až po svíravý strach před smrtí. Jiní se trápí nad stavem světa, nad bídou, hmotnou i mravní, která dusí národy, znesváří je a plodí násilí a terorismus ve světovém měřítku. Řada lidí se proti takovým věcem i upřímně a snaživě zasazuje, ale zatím to moc nepomáhá. Proč? Většinou proto, že se nejde dost hluboko.

A tak jsou nakloněni k tomu, obviňovat z toho všeho Boha, když vládne, proč to dopouští? To je krutý, nemilosrdný? Takové myšlení se ďáblovi velice hodí. A proto, že – údajně – vede lidi k tomu, aby se Bohu vzepřeli nejen pro svou neposlušnost a svévoli, ale proto, že se cítí být lepší než Bůh, který to vše dopouští. Kdybychom my byli Bůh, zařídili bychom to lépe! A tak Bůh stojí na soudu dějin a člověk jej soudí – ve jménu vší lidské bídy a bolesti. Tak stojí Bůh – v Ježíši Kristu – na soudu dějin, a lidé jej znovu posílají na kříž, protože přinesl lásku místo aby přinesl nápravu – samozřejmě podle našich představ a našeho vkusu. Ukřižujeme - nejen Ježíše, ale i Boha! To dělá moderní lidstvo a ocitá se v obrovské prázdnotě a před branou zoufalství.

A přece je to docela prosté. Ve své samospravedlnosti jsme zapomněli a stále zapomínáme, že to zlé, které nás svírá, je naším výtvorem, zplodinou naší soběstřednosti, samolibosti a sobectví. Bůh je nám nástrojem našeho sebeospravedlnění. A to z prostinkého důvodu: Ze svých představ i ze svého slovníku jsme škrtli slovo hřích. Škrtneme-li slovo hřích, je za vše vinen Bůh, a ďábel je spokojen a může s námi orat.

A teprve nyní, když jsme si trochu osvětlili, jak čert orá s námi, máme pootevřenou cestu k tomu, pochopit, jak „orat s čertem“. Je třeba nedat se od něho zapřáhnout do jeho pluhu či vozíčku, do jeho záměrů a cílů. Proto říká apoštol: Nedávejte místa ďáblu! (Ef 4,27). Anebo ještě ostřeji: Vzepřete se ďáblu a uteče od vás! (Jk 4,7). Tato výzva se často vykládala jen v morálním smyslu, v morální rovině: nedejte se svést k žádnému mravně povážlivému počínání! Myslím, že je to málo, že tu jde o víc. I když se snažíme nedělat nic nedobrého a rozhodovat se správně, přece nás klikatá řeka života donese do situace, kdy už nejde o rozhodování, nýbrž o to, zda novou, tíživou a těžkou situaci přijmeme. Jinak řečeno: jak se postavíme k tomu, v čem jsme uvázli, co na nás dopadlo, co nás sevřelo, co nás bolí a tíží, trápí a vysiluje. A tu jde o to, zdali takovou situaci, která se nám stala zkouškou, přijmeme a uneseme, nebo zda se v ní z ďáblova návodu začneme Bohu vzpírat.

Jasný příklad je Job. Naříkal a bědoval, nenesl svůj úděl vyrovnaně a netečně, ale nakonec se pokořil a nevzepřel. A právě v tom okamžiku se hráze prolomily a setkal se s Bohem. Ale řekněme si to ještě nějak prostě a zřetelně: orat s ďáblem znamená přijímat vše, co nás potkává, všecku bídu svou i celého světa tak, aby nás přibližovala Bohu. Pak ji ďábel nemůže použít podle svého plánu a ve svůj prospěch. Protože jeho cílem je oddělit nás od Boha.

Podívejme se na Ježíše: Proč to s ním ďábel prohrál? Proto, že se Ježíš ještě v okamžiku své smrti modlí. Ovšem, jeho modlitba je bytostný dotaz, který sám stojí na hranicích výčitky: Proč jsi mne opustil? Ale Ježíš stále ještě mluví k Bohu, ne o Bohu, tedy se modlí. Neříká: on mne opustil, protože není dobrotivý, nebo protože není vůbec. Naopak: setrvává vytrvale až do konce v hovoru s Bohem. Ptá se: Proč? A Bůh mu odpovídá, a to velice zvláštním způsobem: nikoliv informací, nýbrž vzkříšením. Bůh má právo odpovědět na naše „proč“ až ve věčnosti. Když mu toto právo přenecháme, vyrazíme tím ďáblu jeho zbraně z rukou.

Apoštol Pavel to formuloval ještě poněkud jinak. Římanům (8,28) píše: Víme, že všecko (tedy i utrpení, ba i různá naše selhání, ba i pochybnosti, pokud je přijímáme jako zkoušku od Boha) napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Tedy kdo se mu v lásce odevzdali a odevzdávají. Kdo o to prosí, aby mu patřili, ať se zrovna cítí jakkoli, ba sebehůř. Jejich život je jediná veliká modlitba: Pane, pomoz mi, abych ti cele patřil navzdory všemu, co je kolem mne i ve mně samém! Abych ti patřil ne proto, že jsem takový nebo onaký, ale prostě jen proto, že sis mne ty stvořil a vybral a že jsem tedy tvůj. Abych ti patřil, i když to bolí. Přijímám kříž jako nástroj, kterým mne vedeš za sebou.

A to je ten kříž, kterým svatý Prokop popoháněl ďábla. Dokud se kříži vzpíráme, může nám ďábel leccos slibovat jako politici před volbami: pohodu a štěstí, zdraví a zdar, věčnost a nesmrtelnost. Prostě to, že nás – on sám ďábel! – kříže zbaví. Jestliže jsme však kříž – Kristův kříž a v jeho síle svůj kříž – přijali a nedáme si jej vzít ani vyrazit z rukou – svatý Prokop jej měl také trvale v pravici a neodkládal jej! – je ďábel bezmocný. Právě to, čím se nás – podobně jako Joba – snažil postihnout, nás přibližuje k Bohu. A tím je pokušitel zapřažen do Božích záměrů a tím i do služby těm, kteří nad ním v síle kříže vítězí.

Učit se „orat s čertem“ tedy v pravém a hlubokém smyslu znamená jít za Ježíšem, neohlížet se od pluhu (L 9,62) a učit se u něho přijímat a nést kříž jako nejvlastnější znamení a poznání křesťanského života. Prosme o to, aby nám Duch svatý dal takovou svobodu od sebe samých a tím pro Boha, aby už s námi Pokušitel nic nezmohl. Odevzdávejme Kristu nejen svoje bolesti a starosti, ale i všechen svůj strach i své pochybnosti, všecku svou lidskou troskotající naději, kolísající víru i nalomenou lásku. Všecko své lpění na životě i na všem, co budeme musit na konci stejně Bohu odevzdat. Bůh sám stačí na vše u těch, kdo jsou jeho a kdo v jeho síle zapřáhli Pokušitele a s ním i všecko své pokušení, trápení a úzkosti do Kristova pluhu. A pak rozoraná země našich srdcí vydá úrodu Království.

Zápis z přednášky profesora Jana Hellera na Prokopských zastaveních v roce 2002 v Komunitním Centru sv. Prokopa v Praze.
Se souhlasem převzato z webu Komunitního centra www.CentrumButovice.cz




***

Další texty k tématu ďábel, satan - naleznete zde