Jako věřící nemusím mít z ničeho strach?
Informace shora máme, říkáme tomu Boží zjevení. A co se dozvídáme? Strach je od ďábla. Kristus stále říká učedníkům: „Nebojte se!“ Něco jiného je obava, která má racionální důvod – nemůžu přecházet silnici, aniž bych se rozhlédl, nemůžu špatně jíst, abych nedostal nějakou chorobu, nemůžu souhlasit s tím, že budu dýchat špatný vzduch. Musím mít na zřeteli svůj život a starat se o něj. Tam je obava na místě. Ale strach, který je nad to, ne. Strach je něco naprosto negativního, co ochromuje a nic neřeší. Proto křesťanství vyzývá: Nebojte se, protože Bůh vás zachrání. Tomu říkáme spása. A tahle radostná zvěst – evangelium – svědčí o tom, že pokud jsem Boží, jsem v jeho rukou. Jsem jeho milované dítě. On je moje záštita a ochrana.
Mám důkazy z vlastního života, že to funguje. A tomu se říká víra. Když věřím pořádně, nebojím se, když věřím špatně, mám strach. Mohu se opírat jen o tu jeho informaci: „Já jsem Bůh dobrý a milosrdný a u mě teprve existuje ten pravý život.“ Podle papeže Františka zní jméno Boha „Milosrdenství“. Nikoliv náhodou vyhlásil rok milosrdenství, aby zdůraznil, že milosrdenství svědčí o tak nepochopitelné Boží lásce, která záleží na záchraně každičkého člověka.
Proč ale lidé musí trpět rakovinou, záplavami, válkou nebo tím, že jim někoho blízkého nějaký magor zamorduje?
To bychom chtěli odhalit tajemství Boha. Tyhle věci nelze pochopit, ani vysvětlit. Záplavy a války byly odjakživa. A proč to Bůh dopustil? Jak to můžu vědět, když jsem jenom stvořený člověk? Nemůžu přijít na kloub Bohu. Nemůžu přijít na kloub tomu, proč došlo k holokaustu šesti milionů Židů. Co si říkali, když šli do plynu? Je Hospodin? Není Hospodin? Jak je možné, že nás tohle potkalo? Takové věci nelze z naší úrovně postihnout. Nevím a nikdy nepochopím, proč se třeba dítě dostalo pod kola auta. Jenom důvěřuji, že to nějaký smysl může dostat, protože Bůh nedopouští nic, co by nebylo k mému dobru.
Jestliže mě potká utrpení, může dostat nějaký smysl. I já osobně jsem byl obrán o to, na čem mně nejvíc záleželo. A ukázalo se, že jsem dostal daleko větší dar. Čili platí to, co říká Kateřina Sienská: Je-li člověk Boží, všechny věci mu prospívají. I ty negativní. Jakkoliv to nelze pochopit v okamžiku, kdy se to děje. Nikdy. Až s odstupem času. Pořád totiž zůstávám v situaci tohoto světa po pádu člověka. Situace po pádu se rozeběhla a ještě neustále trvá. Vítězství může přijít jenom v oblasti ducha, ne v oblasti tohoto světa. A Kristus to právě řeší přes svůj kříž a zmrtvýchvstání.
Takže mě svým „Vezmi kříž svůj a následuj mě“ vlastně k utrpení vybízí?
Třebaže si to člověk zavařil, chce ho Bůh dostat do své náruče. Jenže když člověk Boha už jednou odmítl, tak jeho první reakce je odpor, nechuť. V první fázi na cestě k Bohu jsme proto v situaci, kdy neseme kříže. A protože Bůh všechno stvořil z lásky, protože chce všechno zachránit a na všem mu záleží, musí to vyústit dobře. Klidně může nechat existovat zlo, protože tím člověk získává daleko lepší cíl. Je to jako v životě. Cokoliv velmi těžkého umí Bůh převést v úžasné dobro. Lepší než se nám kdy mohlo zdát.
Postupem času zjistíme, že nám prospělo, když nám Bůh něco vzal. My jsme se k tomu upnuli, vytvořili jsme si vlastní plán: „Pane Bože, jenom mi prosím tě tohle neber!“ A on mi právě tohle vezme, protože mně chce dát něco lepšího. Pokud ovšem chci. Jedině křesťanství dává smysl utrpení. O Bohu se říká, že dokáže psát rovně i na šikmých řádcích.
Se svolením zpracováno podle knihy Josef Mixa, Vít Hájek, Boha neokecáš,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno.
