Všimněme si jednoho důležitého jevu, který je hybnou pákou teologického dynamismu zvláště u proroků v exilní a poexilní době. Jde o tzv. relekturu nebo také reinterpretaci. Jejím základním principem je skutečnost, že "Boží slovo zůstává navěky" (Iz 40,8); to znamená, že např. prorocké slovo vyřčené v určité historické situaci se v ní nevyčerpává, nýbrž je otevřené pro budoucí vývoj událostí a pod jejich vlivem může být potom také novým způsobem vnímáno a vykládáno.
Prorok tedy ve své době káže nebo i píše a jeho slova dále žijí a přesahují omezený časový rámec; jeho žáci potom k jeho psaným proroctvím připojují další a jeho prorocké poselství je časem přizpůsobováno novým okolnostem. Tyto relektury dostávají formu buď pouhého přeskupení jednotlivých slov nebo zařazení vysvětlujících glos (Oz 5,5c), přestrukturování některých prorockých výroků, parafrází, variací na určité téma, příp. včlenění celých kapitol, které pozměňují do jisté míry charakter knihy (Iz 24-27). Při relektuře nebo relekturách působí vždy tři hlavní faktory: neustávající prorocká aktivita, změněná historická situace, která vyžaduje přizpůsobení starých proroctví, a konečně vliv Božího Ducha, protože to vše má charakter inspirace. Relektury se netýkají pouze prorockých knih, nýbrž i Tóry, kde jsou předpisy z doby královské, příp. i starší, později po exilu aktualizovány v kněžském spisu. A pro nás je důležité, že tento způsob práce se uplatňuje i v Novém zákoně, kde např. sv. Pavel podobně nově čte některé pasáže Starého zákona ve světle aktuálních spásných událostí smrti a vzkříšení Ježíšova.


***

Ukázka z publikace "Jak se utvářel Nový zákon", jejíž plné znění naleznete zde.