Strach je normální
Nepovažuji se za člověka, který má, jak se říká, pro strach uděláno. Naopak, velký strach mě provázel po dlouhou dobu. Tento pocit nejistoty, že mi něco může ublížit a že to nemám pod kontrolou, ke mně přicházel, kdy se mu zachtělo. Ale časem jsem se naučil vést se svým vlastním strachem dialog. Došlo mi, že pociťovat strach není jenom normální, ale že v mnoha případech je to to nejpřirozenější. Problém se strachem není v tom, že ho cítíme, nýbrž že se jím necháme paralyzovat. Největší zbraní strachu je jeho schopnost vyvolávat strašidla, protože přeludy nás spoutávají a hrůza nás srazí na kolena.
Nemám ve zvyku říkat lidem „nemějte strach“
Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří se snažili nemít strach, ale tato snaha je absurdní, protože pocity člověk neovlivní. Přicházejí a odcházejí, buď je máme, nebo ne. Nemám proto ve zvyku říkat lidem „nemějte strach,“ nýbrž ať se odváží, „i když strach mají“. Zjistil jsem, že pokud přemůžeme vlastní strach a uděláme, co udělat musíme, objevíme, že se nic nestalo, protože nás strašily pouze výplody naší mysli, které se vypaří, pokud se odvážíme jednat. Anebo se stane to, čeho jsme se obávali, ale v tom případě zjistíme, že máme sílu oné situaci čelit a zvládnout ji. A v každé z obou variant zároveň rosteme.
Moje zkušenost na cestě k Bohu byla v mnohém určována strachem: že se zmýlím, se nedojdu do cíle, že nepřesvědčím, že udělám něco špatně… s paralyzujícím strachem jsem musel bojovat znovu a znovu. Možná i kvůli tomu tvrdím, že podmínkou k tomu, abychom byli schopni kráčet životem, není nemít strach. Je třeba umět kráčet dál, i když ho máme, stejně jako je v životě důležité nikoli nemít problémy, ale dokázat se s nimi vypořádat.
Když strachy pojmenujeme, můžeme s nimi bojovat
Na této dlouhé cestě k překonání svých pochyb je prvním krokem naučit se je pojmenovat. Strachy jsou jako přeludy, které nemají tělo, a proto se s nimi nedá bojovat. Pokud jim dáme jméno, dáme jim i tělo a pak s nimi můžeme zápasit, protože pak už víme, kdo proti nám stojí. Jistěže mnohokrát mají tyto přeludy jména, která se nám vůbec nelíbí, která nás ponižují nebo za která se stydíme. Ale to je realita. Nemůžeme předstírat, že nevidíme, co máme přímo před nosem.
Jsem s tebou
Pokud si připomeneme biblické postavy nebo oprášíme dějiny církve, je nám jasné, že Bůh nás bere vážně. Otevřeme-li se jeho vůli, on si s námi nebude zahrávat. Bůh nás žádá, nabízí nám věci, o kterých jsme neměli ani tušení, ale neposkytne nám větší jistotu než tu, kterou hlásá Písmo: „Neměj strach, jsem s tebou.“
„Líbí se mi na tobě,“ řekl mi jednou můj duchovní průvodce, „že vypadáš, jako bys chodil po chatrném dřevěném mostě jako v těch filmech, držel se křečovitě provazu, zkoušel jednotlivé příčky, křičel: ‘Já mám takový strach! Mám hrozný strach!’, ale kráčel pořád dál. A to je důležité.“
